„Jako matematik?“
„Ne, jako clovek.“
Toto sdeleni me ohromilo. Goobar pokracoval jako pro sebe:
„Tak je to zvlastne mezi nas rozdeleno…“
A dodal jinym hlasem:
„Davno uz jsem se s nim nesetkal, dekuji ti, doktore, zes mi ho pripomnel.“
Dlouho se dival do tmy, z niz prichazelo tezke, monotonni sumeni, pak me vzal za ruku a rekl kratce:
„Pojdme.“
Vesli jsme do salu. Hluk byl nyni mensi: v kreslech, pristavenych k stolkum, sedeli ted lide v nepravidelnych vencich: nejvetsi hloucky obklopovaly palmu. Barevne okno nad vchodem blede zarilo. Z jeho sklicek plasticky vystupovala velka, nazlatla tela kracejicich obru, ale fantasticke sceny ze zivota hmyzu potahla ridounka serost — snad byly umyslne pritlumeny; zato dole zarila souhvezdi kristalovych lamp, jemne se odrazejici v stribrnych pancirich automatu. Kazdou chvili se nektery z nich ponoril do zastupu, proplouval mezi stolky a miril neomylne tam, kam ho volali. Ve vzduchu se vznasel teninky cinkot skla a hlasy uzavrene v okruzich rozhovoru.
Sel jsem s Goobarem do stredu salu. Kdyz jsme tam prochazeli uzkou ulickou, letely mu vstric usmevy, posunky i hlasy ho zvaly ke vsem stolkum najednou. Zastavil se v rozpacich pod palmou, neveda, ktery si vybrat. Zaradoval jsem se, ze i na mne, Goobarova spolecnika, pada trosinka vseobecne sympatie a ucty, prestoze jsem si to nezaslouzil.
„Asi se rozdelime — ty pujdes horem a ja dolem,“ rekl konecne Goobar.
„Ach,“ odpovedel jsem zmatene, „budu velice nedokonalou nahrazkou za Goobara.“
Ti, kdo sedeli blize a uslyseli to, zasmali se, a od stolecku obklopeneho sevrenou hradbou mladeze privolaval me obema rukama Nils Yrjola.
Pripojil jsem se k mladym: byli tu ostatne take starsi; vynikala mezi nimi trojice mechaneuristu, vsichni tri atletickych postav, ale prevysoval je vedouci kolektivu Tembhara. Nekteri z mladych lidi sedeli na operadlech kresel, jini stali opreni o ramena kolegu. Prisel jsem prave, kdyz byla v nejlepsim plamenna diskuse a uslysel jsem posledni slova stihleho chlapce.
„Tak proc by se nedalo vlastne uzit automatu pro pristani na nejake nezname planete? Povida se, ze tam vysleme rakety rizene lidmi.“
„Ano, je to — bohuzel — nutne,“ odpovedel Tembhara. „Znas prece ten vyrok, ze automaty jsou dokonale a omezene a lide nedokonali a neomezeni? Vtip je v tom, ze pro automaty je typicka tak zvana ‚smerova situacni omezenost'.
Automat je vzdycky trochu jednostranny, protoze byl konstruovan, aby plnil presne vymezene ukoly. Ale na nezname planete muzeme predpokladat setkani s neznamymi bytostmi a v souvislosti s tim netusene situace. Kdybychom tam poslali automaty, mohly by uplne zklamat a dokonce nebezpecne zklamat.“
,Co by mohly udelat? Nechapu.“
„Mohly by si proste pocinat jako clovek dusevne chory,“ rekl Tembhara, „abych ti to vysvetlil, uvedu priklad ze stare ucebnice mechaneuristiky. Ma jenom historicky vyznam, ale ilustruje dobre to, oc mi jde. Je to kratka historka a zni takto: Jeden clovek mel mistnost plnou haraburdi, globu a natlucenych dzbanku. Porucil automatu, aby tuto vetes odstranil, a rekl to takto: „Vyhod vsechny kulate predmety.“ Poslusny automat vymetl smeti a take utrhl hlavu tohoto cloveka, protoze vzal rozkaz prilis doslovne a uznal hlavu cloveka, ktery mu rozkazoval, za kulaty predmet, jenz ma byt vyhozen.“
„Ale to je nesmysl.“
„To je nemozne!“
„Automat nemuze ublizit cloveku,“ ozvaly se sborove protesty.
„Samozrejme, ze nemuze, protoze kazdy ma specialni pojistku; tato prihoda se nemohla doopravdy stat, slo mi jen o napadny priklad toho, cemu bychom mohli rici nedorozumeni mezi clovekem a automatem. Pro lidi je mnoho veci pochopitelnych, samozrejmych beze slov, avsak pro automat neni samozrejme nic, nez to, co do neho vestavel jeho konstrukter. Nase automaty na priklad maji sebezachovnou soustavu, ktera je chrani pred sebeznicenim. Maji ony pojistky, ktere znemoznuji, aby ublizily cloveku. Ale v uplne nove situaci, kterou konstrukteri nepredvidali, v podminkach na cizi planete, mohly by natropit mnoho zleho. Krome toho je tady jeste jedna prekazka eticke povahy. Ani nam by jiste nebylo mile, kdyby obyvatele jine planety poslali na Zemi hromadu stroju, ktere by mely vyzkoumat, stoji-li za to navazat s lidmi pratelske styky…“
Tembhara se usmal, jeho zuby zasvitily.
„Profesore,“ reklo jakesi devce, „ty jsi projektoval gyromaty, vid?“
„Ano, to jest, ucastnil jsem se projektovani nekolika z nich.“
„Ale profesor Averroes nam pri hodine rikal, ze se takovy gyromat stavi vubec bez konstrukcnich planu. Jak je to mozne? Mohl bys mi to vysvetlit?“
„Pokusim se…“ Tembhara se zamyslil. „Nejlepe snad na konkretnim priklade. Nase projektovna vypracovala, nez jsem odletel ze Zeme, jako posledni velky astrogyromat pro Simeidskou observator; je to gigant se specialnim ukolem. Tento stroj dovede udelat ‚matematicke modely hvezd'. Dame mu udaje o velikosti hvezdy a fakta ziskana pri astronomickych pozorovanich a on dovede na jejich podklade zrekonstruovat cely zivot hvezdy od jejiho narozeni az do smrti.
Odhaluje jeji minulost a tvar, rozmery, teplotu, vsechny atomove promeny, ktere se odehravaji v jejim nitru, obeznou drahu, vliv na ostatni nebeska telesa a pak jejich vliv na ni. Jednim slovem — dokaze zobrazit vyvoj libovolne hvezdy vesmiru neobycejne presne a v case neuveritelne kratkem: jednu miliardu let zivota hvezdy prozije stroj za dvacet vterin. Nu, takovy gyromat by nemohl postavit zadny clovek na svete. Propocitavani a rysovani planu trvalo by snad tisic let a snad i vice. Mohli bychom si vzit na pomoc matematicke stroje, ale i to je zcela zbytecne, protoze existuje zpusob nesrovnatelne prostsi. Vypada takto: napred postavime soustavu automatu, kterym rikame zakladni; teto soustave dame generalni instrukci postavit gyromat, cili podminky a obory jeho pusobnosti a tak dale; to vsechno dohromady se jmenuje ‚smerovy gradient technologickeho vyvoje gyromatu'. Pak dodavame zakladnim automatum stavebni material a uvedeme je v cinnost. Zakratko, to jest po nekolika mesicich, je gyromat hotov. Prirozene my, projektanti, nevime, kolik tisic a milionu montaznich operaci, jake analyzy a propocty zakladni automaty vykonaly. Ale nejen to nevime, ale vubec nas to nezajima a stejne nas vubec nezajimaji detailni konstrukce gyromatu sameho. Mame jej, funguje, vykonava vsechny nase rozkazy a dost — nic vic nepotrebujeme.“
„Vis co, profesore,“ rekla Maja Moleticova, ktera stala vedle mne. „Myslim, ze by inzenyr konstrukter pred tisici lety povazoval za pomateneho cloveka, ktery by mu rekl, ze v budoucnosti lide budou konstruovat bez planu nejslozitejsi zarizeni.“
„Nemyslim, vysvetlil bych mu princip na prikladu, ktery by mu byl srozumitelny. Tehdy se uzivalo prvnich primitivnich pocitacich stroju. Inzenyr, ktery nasobil pomoci takoveho stroje, rekneme dve cisla, naprosto se nezajimal o mezifaze tohoto pocetniho ukonu. Potreboval jedine konecny vysledek, nic vic. Tedy uz tehdy se pocala, samozrejme v zarodku, uplatnovat zasada, ktera zni: ‚Musime se vyhybat neuzitecnym vedomostem.
A tim by prave byla zevrubna znalost vsech spojeni kabelu astrogyromatu. Kdyby se nekdo pokousel je sepsat, vyplnil by tento pokus deset tisic svazku nebo trionu. Byla by to prace nesmyslna a nikomu prospesna. Nase technicka civilizace oplyva tak obrovskym mnozstvim zarizeni, ze kdybychom chteli vsechna studovat a podrobne znat jako drive lide znali na priklad konstrukci hodinek, pohltil by nas a zaplavil ocean naprosto zbytecnych popisu. Kdyby nebylo doslo k uzivani automatu, bylo by lidstvo pred tisicem let vkrocilo na cestu stale uzsi a vyhranenejsi specializace jednotlivcu. Lide by se zmenili v mravence, z nichz kazdy provadi pouze nepatrny dilecek prace celku, ale celek nikdy uplne neobsahne. Automaty nejenze zmnohonasobuji lidske mysleni tak, jako paky zesiluji silu lidske paze, nybrz snimaji take z cloveka bremeno jednotvarnych netvurcich pokusu, pozorovani, inventarizace, a ponechavaji mu pouze to, co je nejdulezitejsi, neopakovatelne, co vyzaduje invenci, dumysl, intuici, a tak nam pomahaji vytvorit novy typ cloveka, jenz podobne jako vojevudcove staroveku nacrtne pouze hlavni smery utoku na neprobadane oblasti a nestara se o pritez podrobnosti.“
Kdyz Tembhara domluvil, rekl jsem v nastalem tichu: „Vite, kdyz jsem byl chlapec, nesmirne jsem litoval starych casu, kdy dila lidske ruky, jako treba plachetnice, mela svou individualitu. Kazde z nich bylo jine, nepodobne vsem existujicim. Domnival jsem se, ze mechanizace vyroby navzdy odstranila z naseho sveta individualitu vyrobku. Ale z toho, co rika Tembhara, vyplyva, ze se nyni vraci — na vyssim stupni. Jestlize davas zakladni soustave pouze hlavni smernice stavby, tu se bude lisit jeden stroj od druheho v podrobnostech bezvyznamnych a v instrukcich presne nedefinovanych, neni-liz pravda.“
