navazovane rozhovory vazly na mrtvem bode, lide se sami toulali po palube, vyhybajice se vyslovne hvezdnym palubam. Kdyz jsem nekolik dni pred Novym rokem vysel na vychazkovou palubu v dobe, kdy drive byvala nejvetsi frekvence promenujicich, potkal jsem tam pouze dva piloty, kteri se bavili s Ametou o nejakem souhvezdi, jinak byla obrovska prostora zcela liduprazdna.
Vsechny tyto udalosti se casove sbihaly s nejkomplikovanejsi fazi meho vztahu k Anne, a proto jsem jim nevenoval pozornost, jakou si zasluhovaly.
V pravidelnych casovych odstupech se konaly porady astrogatoru; tri dny pred nejblizsi z nich se na mne obratil Ter Akonjan, abych promluvil o psychickem zdravi posadky. Sedi jsem si k tomu na nekolik hodin a pripravil sahodlouhy elaborat.
Na schuzi jsem prisel pozde, protoze jeden z Nilsovych kamaradu, podnikavy ctitel cukrove vaty, spadl, kdyz splhal na nosny sloup letiste, a ja mu musel napravovat vymknutou nohu. Kdyz jsem prisel, slovo mela prave Lena Behrensova. Usedl jsem vzadu na jedno z poslednich sedadel v rohu prostorne sine.
Felicitologicka odbocka GEY delala statistiku navstevy urcitych mistnosti rakety. Ukazalo se, ze v prvnich mesicich cesty se zdrzovala vetsina clenu posadky na hvezdnych palubach, pozdeji se jim vsak vyhybalo vic a vice osob a mistem oddechu se stal hlavne park, ale nyni stejne park jako paluby casto zely prazdnotou.
„Kde tedy vsichni travi svuj volny cas?“ zeptal se Ter Akonjan; naklanel se nad svymi poznamkami a nedival se na nikoho.
„Nase kontrola sledovala pouze spolecne uzivane sine,“ odpovedela Lena, „ale neni tezko uhodnout, ze se zdrzuji prevazne ve svych bytech.“
„A ma to raz vetsich spolecenskych podniku?“ zeptal se Ter Akonjan; hlavu mel porad sklopenou. Nechapal jsem dobre, k cemu jeho otazky smeruji.
„Nevim,“ odpovedela Lena, „ale pokud mohu soudit podle sebe a tvych pratel… ne.“
„Co to tedy je?“ otazal se Ter Akonjan. Zvedl hlavu. Spatril jsem jeho tvar.
„Myslim, ze… samota,“ ozval se nekdo vzadu. Vsechny hlavy se tam obratily. Rekl to Trehub.
„Doktore,“ obratil se Ter Akonjan na mne, „prosim te o zpravu.“
Vstal jsem. Muj referat byl zbytecny, pochopil jsem to ve zlomku vteriny. Byla to podivna chvile; sam jsem nevedel, co v nejblizsim okamziku reknu, ale zaroven jsem mel pocit, ze mam o vsem podivuhodne jasno.
„Kolegove,“ rekl jsem, „mam zde pripraven soupis ruznych stiznosti svych pacientu za posledni mesice, ale prave jsem pochopil, ze jejich vypocet a rozbor ztratil smysl. Vsechno to jsou ukazy vyvolane spolecnou pricinou; pojmenoval ji profesor Trehub. Do teto chvile byla nepochopitelna stejne pro ty, kdo si stezovali, jako pro jejich lekare. Vsichni se ucime od nejutlejsiho mladi prekonavat rozumove konflikty, jake s sebou zivot nese… S tim souvisi, ze je pro nas samozrejme zamlcovat veci, ktere jsou neodvratne, protoze brime, ktere nas tizi, smime na druheho prenest jedine tenkrat, kdyz mame nadeji na jeho pomoc: silnejsi, lepsi, moudrejsi poskytuji pomoc kolisajicim, mene schopnym, slabsim. Avsak vuci prazdnote kosmu jsme vsichni stejne bezmocni. Proto o tom vsichni stejne mlcime. Toto mlceni mezi nami roste. Musime s nim bojovat.“
Usedl jsem, o slovo se hlasil Yrjola.
„Kolegove rikaji, ze pocit osameni a mlceni jsou prvnimi ukazy vlivu kosmicke prazdnoty na cloveka. Nevim, je-li to spravne. Rikam, ze nevim, a chtel bych se s vami nad tim hlasite zamyslit. Co bylo zakladem naseho byti na Zemi, co nas nejsilneji spojovalo s ostatnimi lidmi? Kdysi v davnoveku spojovaly lidi spolecne tradice, zvyky, pouta rodova, i narodni, tezke doby minulosti a kult nejvyznamnejsich udalosti. Nas vsak nejsilneji spojuje prace pro budoucnost. Jsme generace, ktera hledi daleko za hranice individualniho, osobniho zivota. V tom je nase sila. Necekame na to, co prijde, ale tvorime to sami; klademe na sebe pozadavky podle tuzeb stale smelejsich, z toho vyplyva promena a obnova vseho v nas samych i kolem nas. Myslim, ze nekteri z nas tento vnitrni postoj pozvolna ztraceji. Mimodek uz ted cekaji na krajni mez cesty, ale deli nas od ni jeste mnoho let, a proto je to nebezpecne; cekat vetsi cast zivota, neni mozne!“
,A nase prace?“ zeptal se po delsi chvili Ter Akonjan a preletel pritomne pohledem.
Odpovedel Rudelik starsi.
„Vzrustajici zpozdeni ve styku se Zemi nam podstatne komplikuje provadeni vyzkumu, ale to patrne neni nejdulezitejsi. Lide pracuji dokonce dele nez drive, presto nejsou vysledky prace lepsi; prace je jakymsi unikem, protoze pohlcuje cas a odvraci pozornost od nasi situace, od premysleni o pristich letech. Sub specie budoucich let dycha na nas z drobnych dennich ukonu, ktere jsme si drive neuvedomovali, jako je vstavani, oblekani, jidlo, jakasi vrazedna jednotvarnost; at koname cokoli, zda se nam to tak bezvyznamne, tak malicherne, ze to nestoji ani za pohyb ruky; odtud ty prazdne koncertni saly, park a vyhlidkove paluby… To, co pro nas bylo na Zemi nejcennejsi — cas — stava se zde nasim nepritelem.“
„Prominte, co to vlastne je… porada, myslim, ne,“ rekl nahle Trehub.
Vstal, obesel sve kreslo a polozil ruce na operadlo, jako kdyby se chystal k odchodu…
„Hledate nazev pro to, co se deje na GEI? Proc? Vedeli jsme prece vsichni, ze to prijde. Nevedeli jsme pouze kdy. Zrekli jsme se pohodli zivota v dostatku vytvorenem na Zemi, vydali jsme se dobrovolne do vesmiru.
Nekonecna prazdnota kosmu? Ano. Mame si tedy stezovat? Nac? Na zakony prirody? Tim, ze budeme vypocitavat vsechna sva utrpeni nynejsi i budouci, nezmensime je ani o vlasek. Kdyz jsem se zminil o samote, mel jsem na mysli neco zcela jineho nez vy. Kazdy z vas ve spolecnosti svych druhu pri praci, ve sportu je takovy, jako byl predtim, jiny si pripada pouze, kdyz zustane sam. Chce tedy byt sam, aby prozkoumal sam sebe, co je jednodussiho? To je jedina samota dustojna cloveka. A co nam muze udelat vesmirna prazdnota?“
„Zdolat nas,“ rekl jsem polohlasem. Zaslechl to.
„Naprosto ne,“ rekl. „Materialni sily vesmiru mohou nas znicit na priklad pri srazce, ale vesmir nestaci na to, aby nas zdolal. Na to by bylo treba… cloveka.“
Nejakou chvili mlcel.
„Nase uvahy jsou plane. Vite to stejne dobre jako ja. Rozhodnuti padlo davno, sami jsme je ucinili. Deje se to, co se musi dit, at se v nas meni cokoli, at se to stane a projevi, budeme-li slabi nebo silni, rozradostneni nebo podrazdeni, nebo rozbolestneni, to vsechno je bezvyznamne vzhledem k jedine neochvejne jistote: pokracujeme v letu.“
PLES
V den prveho vyroci odletu ze Zeme, konal se na GEI spolecensky vecer, ktery jsme pozdeji zertovne nazyvali „ples“.
Jubileum bylo pouze zaminkou; astrogatori sledovali hlavne cil osvezit a rozsirit lidske vztahy v uzavrenem kruhu obyvatel GEY. Vecirku se meli ucastnit vsichni, dokonce i ti nejznamenitejsi, praci nejvice pretizeni, a proto zridka se objevujici vedci, kteri tentokrat svym druhum neobetovali svou praci, nybrz sami sebe. Slavnost mela rozvirit stojate vody spolecenskeho zivota, cim dale tim vice se uzavirajiciho do bunek jednotlivych laboratori. Bylo podniknuto mnoho, aby byly od zakladu zmeneny vsem tak dobre zname saly rakety. Uz tyden pred slavnosti se zamkla skupina videoplastiku v baroknim sale, do nehoz byl pristup co nejprisneji zakazan. Kdyz se s nami setkavali v dobe jidla, delali videoplastikove narazky na nadheru, jakou pripravuji, avsak podrobnosti halili zavojem tajuplneho mlceni.
Onoho dne rano jsem dostal pozvani vytistene ve starosvetskem stylu na karticce papirove hmoty, polopruhledne a zihane jako mramor. Pod mym jmenem figurovala dve slova: „Tropicky oblek“. Vyvolala ve mne naladu raneho mladi, kdy jsem se jako chlapec horecne vypravoval na jarni zabavu.
Presne v sest hodin odpoledne jsem si oblekl nejbelejsi ze svych obleku a odebral se na palubu ve tretim patre. Pred vchodem do barokniho salu stali vsichni videoplastikove ve spolecnosti tretiho astrogatora s havranimi vlasy — Songgrama.
Vymenili jsme obradne uklony; vzrusena atmosfera, slavnostni gesta, nase elegantni ubory, to vse bylo komicke a vsichni jsme to citili. Pres oficialni obliceje kazdou chvili probleskovaly potouchle usmevy videoplastiku a nejmladsi z jejich skupiny, Maja Moleticova, sestra historika tehoz jmena, vzala me pod pazi, porucila mi zavrit oci a uvedla me do salu. Ucitil jsem teply zavan vetru, do chripi uderil vzduch nasyceny vlhkym horkem i nasladla a pritom trpka vune exotickych kvetu.
