trpytila se krupej vody. Uvidel jsem v ni svuj vlastni odraz. Vtom se miniaturni obraz potahl stinem. Zvedl jsem hlavu. Vedle mne stala Callarla.
„Co tam vidis, doktore?“
„Pred rokem jsem byl u tebe a za oknem padaly kapky deste, ale na to si jiste uz nevzpominas.“
„Vzpominam. Jak je ta kapka modra! Uplne stejne padaly tenkrat z okapu. Proc na to vzpominas?“
„Nevim. V teto kapce mohou plavat tisice ameb, ze?“
„Mohou.“
„Azur, odrazejici se v kapce, je pro ne hranici, kterou nemohou prekrocit. Hranici sveta, nebem.“
V Callarlinych cernych ocich se mihl zablesk zajmu.
„Pokracuj,“ rekla.
„Tisice pokoleni nevedely, ze je mozno prorazit nebe, modre nebe, a opustit je tak jako ameba, kdyz vyplave za hranici sve kapky…“
„To musi byt strasne, pro amebu, myslim,“ zaseptala.
„Jak dobre to znas!“
Nehlasne se zasmala.
„Vyznam se v amebach. Ale na tom, cos ty rikal, je zrnko pravdy — protoze my jsme v nebi.“
„Ne,“ vrtel jsem hlavou, „my nejsme v nebi. Nebe konci bilymi mraky, modrym vzduchem Zeme. My jsme ve vzduchoprazdnu.“
Zenske oci vedle me tvare ztemnely.
„Je to zle?“
Mlcel jsem.
„Chtel bys byt nekde jinde nez na GEI?“
„Ne.“
„Tak vidis!“
Po chvili jinym hlasem:
„Kdyz jsem byla mala, hravala jsem si na ‚prevlekani do lidi . Predstavovala jsem si, ze jsem nekdo docela, ale docela jiny. Tak jako kdybych si na zkousku oblekala cizi zivot. Bylo to neobycejne kouzelne, ale ne dobre.“
„Proc?“
„Protoze clovek musi byt sam sebou. Vzdycky sam sebou. Ze vsech sil sam sebou. Tim vic, cim je to tezsi; neprevlekat se do cizich osudu, ale…“
„Ale?“
Callarla zavrtela hlavou, az se jeji sluncem prozarene vlasy zavlnily zlatem, usmala se a odesla.
Zahledel jsem se na temne sumici ocean.
Kdyz jsem tak stal, zachycoval jsem bezdecne utrzky blizkych rozhovoru:
„Prosim te,“ rikal silny hlas, „mela to byt takova freska: rada chlupatych divochu se zene z jeskyne; takovi pralide pri magickem tanci; poza soucasne nabozenska i divosska, neco zvireciho i lidskeho zaroven. Trapil jsem se s tim nemozne, a nic… Jednou potkam profesora a zacina mi vykladat o svych trampotach, nudil mne snad hodinu —“ hlas klesl na dunivy sepot, „blabolil o usazeninach a povidal a rozohnoval se, primo prede mnou tancil. Jakasi prednaseci extaze, vis. Najednou — ale to uz jsem ho neposlouchal, zkroutil se tak nejak, vykouzlil takovou piruetu a do mne jako by uderil blesk:,Uz to mam! — Chapes? V mziku jsem zachytil osu cele kompozice! Hned jsem zacal skicovat a on si chudak myslel, ze si zapisuji to, co mi povida!! Bajecne, co?“
Ozval se smich, vzdalujici se zvuk kroku a — ticho.
Neskutecne slunce se sklanelo k zapadu. Nebe horelo mohutnymi ohni cervanku. Byla to pozemska vecnost, kterou jsme odhodili tak proste, jako kdybychom si neuvedomovali jeji nesmirnou, prevzacnou cenu. Stal jsem vyklonen, s rukama oprenyma o drsne kameny zabradli. Zdola priplyval sumot vln, jednotvarny, ospaly, utisovany zavany vecerniho vetru, ktery unasel me myslenky, ale v sale za mymi zady se ozyval zivy sum, probodavany jehlami zenskeho smichu; slysel jsem cinkot skla, pripitky pronasene umele zvucnymi hlasy, vybuchy kriku a nahle zamlky.
Stale jsem se dival do more. Nad obzorem vychazela Venuse, velka, bila, jako prezrala kapka svetla, vecerni hvezda tak neobycejne nase a blizka. Soumrak pomalu houstl, modral a v jistem nezachytitelnem okamziku jsem spatril v temnejici hlubine nebes obrys vzdalene sopky, jako obtazeny rubinem. Rozzihaly se hvezdy; musel jsem tak stat nejmene hodinu; vecer dosahl zenitu, jeho syta fialova barva prechazela v noc. Najednou, jako kdybych nabyl vedomi, pochopil jsem, ze jsem sam. Rozhledl jsem se a zachvel, kdyz jsem tesne vedle sebe spatril druheho cloveka. Dival se pred sebe opren o balustradu stejne jako ja. Jak tmy pribyvalo, svitila vzdalena sopka cerveni stale jasnejsi, jeji odlesk uz zaleval jemnym prisvitem blizke predmety. Clovek vedle mne stal tak blizko, ze jsem se na neho nemohl podivat, aniz to upoutalo jeho pozornost. Presto jsem to udelal. Jeho tvar mela v tomto polosvitu sedavou barvu kamene; podival se na mne, nebo spis mimo mne, nevidoucima ocima. Poznal jsem ho. Chtel jsem promluvit, ale neodvazil jsem se; jiste to uhodl a sam lehce prikyvl hlavou — prvni.
„Goobar, biofyzik,“ rekl.
Znali jsme se jen od videni, totiz ja jsem ho znal. Rekl jsem sve jmeno a povolani. Dlouho jsme mlceli, ale jinak nez pred tim. Spolecne. Pak znenadani, nevim, jak k tomu doslo, zeptal jsem se ho:
„Profesore… znas Ametu?“
Ozil.
„Znam, samozrejme. Kdysi se mnou pracoval.“
„Jako pilot?“ zeptal jsem se hloupe.
„Ne.“
Goobar vypadal, jako by se zamyslil.
„Potrebovali jsme tehdy matematika, a to ne ledajakeho. Ameta… jak bych ti to, doktore, vysvetlil? Jsou nekdy detske vyroky, ktere by nevymyslil nejgenialnejsi basnik. Jsou to takove bezdecne veci, ktere se zrodi samy a dite samo je nedovede ocenit. Mohou mu byt mile, ale stejne mile mu mohou byt malichernosti. Ameta take miva nekdy skvele napady, ale neumi je ani odlisit od bezvyznamnych, ani zpracovat. Nejednou tak zazaril, jako kdyby nam ukazoval dalsi cestu. Jinak to nedovedl.“
„V kolektivu to muze byt neocenitelne,“ podotkl jsem. Tento Ameta, ktery se vynoroval z Goobarovych slov, mne nesmirne prekvapil. Goobar se jeste vice naklonil do tmy. Jeho profil, obtazeny zari sopky, se zostril.
„Ne,“ rekl, „z takovych naznaku mohl malokdo tezit. Prumerny matematik ne, protoze to bylo prilis vzdalene, lezelo to mimo jeho dosah, a nadprumerny je vzdycky prilis svuj, ma prilis uzce vymezene smery sveho badani, a ty ho pritahuji tak, ze je neopusti pro cizi vizi, i kdyby byla sebekrasnejsi. Stejne nikdo neopusti milovanou zenu pro nejakou jinou, krasnejsi, ktera mozna ceka prave na neho, na Treti umele…“
„A nemohl jit dal?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ opakoval, „byl nekdy jako clovek, ktereho najednou napadne prekrasny symfonicky motiv, ale nedovede jej zazpivat a nezna noty, nezachyti jej tedy a vec je navzdy ztracena. Prave tak vypadala jeho vidina, „matematik“. Byly to totiz predstavy systemu analyzy uplne nezavislych na soustavach nam znamych. Jakesi matematicke ostrovy vznasejici se v temnotach, ktere cekaji na sveho objevitele. Jiste mnohe z nich budou objeveny badateli, kteri postupuji systematicky a ktere ani nenapadne, ze nejaky clovek sam uz kdysi priplul k tomuto neznamemu pobrezi… V jeho mysli se ostatne rodily take podivinske vyplody, ale on nedovedl oddelit zrno od plev.“
„Jinymi slovy: neni to k nicemu,“ rekl jsem tise.
„Ne!“ po treti hlasiteji rekl Goobar. „Privedl me na jistou stopu, kterou jsem jiz opoustel a na kterou jsem se vracel, tak je lakava. Zazaril tak prede mnou osvetlil jakousi prizracnou krajinu, vysnenou ve zlomku vteriny, a nic vic uz o tom nedovedl rici…“
Nastalo ticho.
„Delal potom mnoho veci… bylo to snad pred dvanacti lety, mozna i drive…“
„Zda se, ze se stal pilotem pomerne nedavno,“ rekl jsem na to, „a snad teprve v tomto povolani nasel, co hledal.“
„A opet se mylis,“ rekl Goobar s vnitrnim usmevem, jako kdyby se bavil mou neschopnosti myslit. „On delal vzdycky a stale totez. To vsechno souvisi s problemem, ktery resil…“
„To znamena?“
„…krouzeni mezi temnymi proudy,… tak tomu rikal. Mel vzdycky velmi puvodni terminologii. Jde o transgalakticke cesty.“ Najednou se ke mne obratil.
„Rozpetim, vis, doktore, Ameta me prevysuje rozpetim. Je to tak jiste jako tento kamen.“
