„Uz!“ zvolala Maja.
Otevrel jsem oci a zustal jsem stat jako vryty do zeme.
Octl jsem se v sini tak obrovske, ze zabirala snad polovinu prostoru cele rakety. Jeji steny, zvedajici se zprvu kolmo vzhuru, blizily se k sobe ve vysi nekolika pater mirnymi oblouky; uvidel jsem dole jeste jakesi dlouhe tmave galerie a bile pilastry vzpinajici se ke stropu; tu vsak moji pozornost — jako kazdeho, kdo sem prichazel — upoutalo panorama na protejsi strane. Byla tam siroka terasa, lemovana kamennou balustradou, spojena se salem radou vysokych, dokoran otevrenych dveri. Kdyz jsem tam sel, spatril jsem uz z dalky nekonecne more, ztuhle ve slunecnim jasu. Vstoupil jsem na terasu. Dole se prostirala slunecna plaz, pokryta vlnovkami, negativem v pisku obtistenych morskych vln, ktere s neustalym hluchym sumenim postupovaly od obzoru, tristily se na melcine u brehu a zalevaly pobrezi zelenavou zaplavou.
Ve vzdalenosti asi dvou kilometru se jasna barva more menila tam, kde vrel priboj na bariere podmorskych utesu. Za nimi se temna hlubina dotykala zhaveho nebe nehybnou ultramarinovou modri.
Temer uprostred obzoru, az docela vzadu, dymal vulkan zmekceny modravym polostinem. Z jeho kuzele stoupala sikma stuzka nazloutlych plynu rozplyvajicich se line v prostoru. Kdyz jsem se naklonil pres balustradu, spatril jsem srazny, rozryty svah skalniho masivu, na jehoz vrcholu terasa lezela. Od more vanul velmi mirny, sotva znatelny vanek. Olizl jsem si rty, byly slane. Obratil jsem se, protoze nekdo za mnou klel nadsenym hlasem. Byl to pilot Yerioga. Oci mu zarily:
,U jadra starych atomiku!“
Myslil jsem, ze ho tak nadchl tento obraz, rekl vsak:
„Ale clovek by si zaplaval, co?“
Oprel se o balustradu, jako by uvazoval, ma-li skocit dolu, potom do ni bouchl pesti a odesel do salu. Sel jsem za nim.
Lidi bylo jeste malo; ztraceli se ostatne v obrovske prostore sine. To, co jsem predtim, oslnen zari prichazejici od more, pokladal za galerii, bylo obkladani sten, prerusovane ovalnymi vyklenky — kde se trpytily obsluhujici automaty. Stred salu byl volny a primo uprostred se zvedala kosata palma s kmenem pokrytym zdrevnatelymi supinami, vyplaznutymi jako jazyky. Kolem dokola staly rady nizounkych stolecku. Nad tmavymi pruhy obkladani sten se zvedaly sloupy, podpirajici strop, ktery se nad vchodem sklanel jako perlovy vodopad zastaveny v behu. Tam nad portikem zarilo monumentalni barevne oko.
Z plocheho pozadi vystupovaly dve postavy, muz a zena kraceli brodice se po kolena ve vysoke trave, velici, opaleni, nazi. Jejich pohled utikal z roviny okna a noril se nad nasimi hlavami do nesmirnych dalek oceanu, kde — jak se zdalo — zaril cil jejich cesty, viditelny pouze jim. Od portiku se tahly dvema smery chorovody plastickych scen, oddelene pruhy alabastru. Byla to jakasi okna do tajuplneho sveta, prorazena ve stenach. V jednom otvoru se hemzili brouci se zlatymi krovkami, v jinych se vznaseli dravci z rise hmyzu, pruhovani pasy medi a cerni, jakoby zaliti ve vzduchu zhoustlem ve sklo; tady tahly zastupy mravencu se silnymi kusadly, tam sedely vretenovite, chlupate mury, jako porostle stribrnou kozesinou, a vsechny se menily, chvely a vibrovaly trpytem, protoze byly cele z drahych kamenu. V pohledu tekajicim z jednoho obrazu na druhy pulsovala fialova barva zirkonu, smaragdy se nalevaly zelenym plamenem, rozkresavaly se ostre briliantove duhy, tekla krev granatu a rubinu; fosforecne zarily disteny, amfiboly, cyanity, citriny a karneoly. Dest ostrych plamenku rezal do oci, az zrak prechazel. Kdyz jsem se obratil ve smeru terasy, uprel jsem s ulevou pohled na cistou modr.
Nenapravitelna Nonna! Dal bych za to hlavu, ze je to jeji dilo. Jiz jsem mel na jazyku jedovatou kritiku, ale kdyz jsem uvidel jeji pohled plny ocekavani, usmal jsem se a rekl jsem nekolik vlidnych uznalych slov. Co delat? Musela stuj co stuj vsim marnotratne hyrit; tuto mou uvahu zpecetila jina: jak videt — starnu nebo prinejmensim vstupuji do veku zrale usedlosti, jestlize se prinutim smirit se s vkusem, ktery se diametralne rozchazi s mym. Lidi stale pribyvalo. Jednotlive, ve dvojicich ci v celych skupinach hrnuli se ze vsech koutu rakety astronomove, tektonofyzikove, gravimetri, inzenyri, umelci, matematici, metalurgove a mechaneuriste, piloti a biofyzikove. Velky zaves na dverich se stale trepetal jako ptaci kridlo. Na jeho pozadi se objevovaly svetle postavy, protoze vsichni byli obleceni svatecne a v bilem. Bylo videt toalety snehobile a stribrne, belost neposkvrnenou, belost prechazejici do modra i zasazenou stinem nejsvetlejsi zelene. Dlouhe roby zen se menily sotva nadechnutymi vzorky. Najednou jsem zahledl Zorina a nemohl jsem potlacit usmev. On, ktery se vzdy honosil stribritou kombinezou, objevil se v travove zelenem odevu, nad nimz se jeho svetla hlava vznasela jako planouci pochoden. Vsichni si prohlizeli se svedomitym obdivem zazraky, ktere vytvorili videoplastikove, a nevedeli — jak se mi zdalo — co si vlastne maji pocit; mladez odnasela sklenene stolecky na terasu, ktera byla za okamzik obsazena do posledniho mistecka a plna hluku prehlusovaneho sumenim more.
Stal jsem nerozhodne u zdi. Pohledl jsem stranou a uvidel jsem obsluhujici automat ustrnuly v nehybne poze plne ochoty; jako ostatni byl dnes uplne zmenen. Vsedni nenapadny plast byl dnes nahrazen jakymsi pancerem nebo prilbici z tepaneho stribra; na jeho celnim platu vystupovaly reliefy s mytologickymi vyjevy. Prohlizel jsem si je zblizka, kdyz me z meho pozorovani vytrhl divci hlas:
„Doktore, jakze, flirt s automatem?“
Odpovedi byl sborovy vybuch smichu. Obratil jsem se. Prede mnou stal hloucek mladych lidi, mezi nimi Nonna, Maja, mladsi Rudelik, astrogator Songgram a dva historikove, Moletic a ten druhy, na jehoz jmeno jsem si jakziv nemohl vzpomenout, ne proto, ze by bylo tezke, ale proto, ze byl tak nenapadny; ztracel se i ve spolecnosti nekolika malo osob a stal se soucasti nepozorovatelneho pozadi.
„Flirt s automatem? Nebyla to nejaka knizka, velice stara, z dvacateho nebo dvacateho druheho stoleti?“ zeptala se Maja. Ovivala se uzkym dlouhym pouzdrem sveho zapisniku.
„Je ti horko? Pockej, ja hned…“ rekl mlady clovek, ktery byl jejim spolecnikem.
„Ne, ne,“ vzala ho za ruku, „zrovna dnes se chci trapit v horku, at je nam docela starosvetsky a prehistoricky. Podivej, dokonce automaty dnes vypadaji, jako by prisly rovnou ze stredovekeho hradu.“
„Ve stredoveku nebyly automaty,“ opravil ji Moletic.
Maja, jeste stale se ovivajic, pohledla na mne zdola.
„Doktore,“ rekla, „zaciname diskusi o lasce, to znamena, kteremu povolani se nejvice podoba — ja sama jsem to vymyslela. Co nam reknes ty, doktore?“
„Ale meli jsme prece zachovat poradi,“ poznamenal jeji mlady spolecnik.
„Tak at to jde podle abecedy… Zacni ty,“ obratila se na Songgrama.
„Ale me jmeno zacina na S.“
„Ano, ale jsi astrogator a to zacina na A.“
„Vyborne,“ preletl nas ocima a zacal:
„Laska prinasi bezesne noci — jako astrogacie; pri jedne i druhe se clovek musi mit na pozoru. Kdo miluje, nedovede rici proc. Stejne ja nevim, proc jsem se stal prave astrogatorem. Laska prekonava vzdalenost mezi lidmi jako astrogacie mezi hvezdami. Jedna i druha si vyzaduje celeho cloveka, u obou kazdy objev prinasi plno radosti i neklidu…“
„Tu mas,“ prerusil ho vykrikem chlapec. „Tys nam to provedl! Mluvis prvni a reknes vsechno, co jsem ja chtel rici o matematice.“
„A ja o fyzice…“ rekl temne Rudelik, dival se mezi nami do prostoru, ktery se rozkladal za dvermi otevrenymi na terasu.
„No, a ty, doktore, co ty reknes?“ zeptala se Maja, pokousejic se zachranit svuj napad.
„Nevim,“ zacal jsem. V tom okamziku jsem spatril Annu. Stala mezi Zorinem a Nilsem.
„Nu?“ nalehala Maja. Najednou pohledla na nehnute stojici pratele a upadla do rozpaku.
„Pockej…“ rekla mne a jim: „Poslyste, mne se to libilo, protoze to byl muj napad, ale ted uz se mi to tak nelibi… Coz, abychom toho nechali?“
„Co tim myslis?“ zeptala se Nonna.
„Bavit se takto neni asi prilis chytre?“
„Hm,“ prikyvla hlavou Nonna, „take si myslim.“
„Nevim, je-li to chytre, rozhodne trochu riskantni,“ poznamenal Songgram.
Maja se zacervenala.
„Falesnici!“ dupla, „a predstirali jste, ze jste nadseni,“ energicky vykrocila. Vsichni sli za ni. Zase jsem zustal sam. Stale jsem se dival na Annu. Nils ji neco horlive vykladal. Naslouchala mu, jak dovedla naslouchat jedine ona. Ocima, usmevem, celou tvari. Pohnul jsem se, chtel k nim pristoupit, ale sam nevim proc, upustil jsem od tohoto zameru a vysel jsem na terasu. Bezmezna plocha vod se rytmicky pohybovala, jako kdyby ocean dychal. Pres balustradu, o niz jsem se oprel, visela vetev popinave rostliny. V jejim napul rozvitem listu, jako v pootevrene dlani,
