aniz zvysil hlas, ktery vzdycky doletel i pres nejvetsi hluk k tomu, na koho se obracel. Prichozi prijimal v observatori s prehnanou zdvorilosti, ale svou praci ani na okamzik neprerusoval. Nekdy si clovek mohl myslit, ze chce toho, s kym mluvil, ohromit neobvyklymi vyroky. Jednou, kdyz jsem se zminil o Zemi, rekl:

„Take tam jsme mezi hvezdami; od vzduchoprazdna nas deli trochu vzduchu a vrstvicka zeme pod nohama. Staci jen zvednout hlavu.“

Byl autorem planu, ktery zpusobil velky rozruch, ackoliv nikdo krome neho se neodvazil vazne o nem premyslet; rekl, ze by bylo nejlepsi, vypravit se na cestu mezi hvezdy nikoliv s raketou velkou nebo malou, nybrz s celou Zemi, a to tak, ze by zemekoule byla vysinuta ze sve drahy mocnymi narazy atomove energie a pomalu roztacena po spirale, vzdalujici se cim dal tim vice od Slunce. Nu, a tak by se mohla konecne rozletet ke zvolene hvezde. Teplo a svetlo na teto kosmicke pouti temnotami mela pozemstanum dodavat cetna umela atomova slunce.

„Dnes uz je mozno zhruba vypocitat,“ rikaval, „ze nase Slunce za nejakych deset nebo dvanact miliard let vyhasne a budeme si pak muset hledat jine. Co jednodussiho nez teto udalosti predejit a udelat nyni z vlastni vule to, k cemu budeme v budoucnosti donuceni!“

Priznam se, ze mi nejvice zaimponovalo zajmeno „my“, jehoz uzil, jako kdyby mel docela vazne v umyslu dockat se epochy po dvanacti miliardach let, ale on nedelal nikdy nic, aby nekomu zaimponoval, na tom mu nijak nezalezelo. Se svymi casto nezvyklymi nazory byval v mensine, nezridka se omezujici pouze na jeho vlastni osobu; pak mluvival o „vzpourach“ svych kolegu a spolupracovniku; je dobre pripojit, ze se rad smal. V poloseru observatore se casto rozlehal jeho basovy chechtot, kdyz prosvetloval nejaky snimek a nalezal na nem potvrzeni svych domnenek. Rad jsem se dival na toho cloveka, nabiteho neznicitelnou energii.

V Trehubove kolektivu pracovali Borelovi. Pavel, planetolog, na Zemi vasnivy horolezec, stihly, sedivejici, prihrbly, s kuzi oslehanou od vetru a slunce. Od oci zvyklych pevne se privirat v zari ledovcu rozbihaly se huste drobne vrasky. Marie, jeho zena, byla nenapadna. Kdyz stala v hloucku lidi, pohled neznameho ji snadno minul. Az pozdeji jsem poznal skryty, tezko srozumitelny puvab jeji tvare, ktery se jen velmi zridka rozhorel naplno, v nejake radosti nebo smutku, jako nejryzejsi nahota, kdyz najednou spadnou zavoje.

Manzele pracovali zpravidla oddelene, on u teletaktoru nebo spektroskopu, ona u matematickeho stroje. Pri rozhovorech prerusovanych dlouhym mlcenim, pri nichz k porozumeni stacila jednoslabicna sluvka, pri jednotvarne, soustredene praci, bylo mozno ojedinele zachytit ve vzduchu pohled, jaky Borel vysilal sve zene. Ani zvlast vymluvny, ani silny, naprosto ne, proste kratky, jasny zablesk oci, konstatovani „jsi tady…“ a pak se znovu pohrouzil do sve prace, ale nikoliv tak, jako kdyby se k ni vracel, protoze tento pohled ho z badani nevytrhoval.

V teto dobe se mi Anna vyhybala. Jeji jednani a vyraz tvare mi casto byvaly nepochopitelne. Mizela na cele dny; kdyz jsem se jakoby mimochodem ptal, svalovala vinu na praci u Cakandzanove; kdyz jsem navrhoval spolecnou prochazku nebo navstevu koncertu, mela prave praci, kterou nemohla odlozit, ale pak se necekane objevila takova jako na zacatku, plna dobre nalady, duveriva a klidna. Nekdy z niceho nic zesmutnela, ale ihned zaplasovala tyto drobne, detske starosti usmevem. Nase schuzky se nejak komplikovaly; hned jsem se pokousel oplacet ji klid klidem, ale menilo se to v nucenou lhostejnost, hned zase jsem se snazil byt k ni uprimny, onou vynucenou uprimnosti, ktera krome prchavych nalad se nema z ceho vyznat. Jednou jsem hlasal myslenky tak zvane „hluboke“, po druhe osnoval piany na nas pristi zivot. Naslouchala pozorne, ale do jejiho usmevu se misila jiskricka ironie — snad nebrala vazne ani to, co jsem rikal, ani me sameho.

Tu se nit hovoru trhala, rec vazla, vlekla se a musel jsem vynakladat usili, abych ji udrzoval; zlobilo me to, mel jsem pocit, ze jsem na pohyblivem pisku. Po kazde jako bych musel znovu hledat onu Annu z vecera po Beethovenove Devate. Kdyz jsem se k ni blizil, musil jsem prekonavat neviditelny odpor, ktery nebyl jak se zdalo ani v ni, ani ve mne, nybrz mezi nami.

Jednou jsem se ji zeptal:

„Je ti se mnou dobre?“

„Ne,“ odpovedela, „ale bez tebe je mi hure.“

Prilnul jsem k ni. Rad jsem se dival, jak rano pripravuje snidani; ve volnem svetlem zupanu, s rozcechranymi vlasy, naklanela se nad sklem a michala ovocne ingrediencie se soustredenim hodnym starovekeho alchymisty. „Anna z hvezd“ — tak jsem ji rikal, ale nepovedel jsem ji, ze tato asociace vznikla jako kontrast k „Anne ze Zeme“.

Byla krasna. Na Zemi se setkavame s krajinami, lhostejno zda majestatnimi nebo tichymi, ktere v nas vyvolavaji dojem, ze je priroda stvorila v jakemsi zamysleni nad sebou, opajejic se vlastni krasou. Neco takoveho bylo v Anne. V temnosti vlasu, bujnych jako vlny, v pravidelnosti dechu, v obloucich oboci, zastavenych na hranicich rozletu, ve rtech zavrenych jakoby nad necim, co dozrava velmi zvolna, ale neustale. Vzpominam si, jak jsem jednou s dojetim pozoroval jeji spanek, nejjemnejsi zachvevy ras, pohyb nader, zvedajicich se teplym dechem; znenadani pod mym pohledem procitla a jako by mi vychazela ze spanku vstric, divala se na okamzik rozsirenyma ocima a pak se cela zapyrila: rumenec se ji rozlil po tvari, hrdle, ba dokonce i po usich. Hned jsem zahajil krizovy vyslech, abych poznal pricinu rumence. Dlouho nechtela odpovedet, konecne — nerada — pravila prisne:

„Zdalo se mi o tobe,“ nic vic nechtela rici.

Takto — neustale se znovu navazuje i trhaje — pokracoval nas nevsedni vztah, v nemz se skryvala — v pozdnich hodinach nocnich — neha smisena s cimsi horkym i peclive zatajovany boj.

Zatim plynul zivot na GEI dal svym obvyklym chodem. Laboratore pracovaly, vecer jsme se shromazdovali u zemskych radiovych poradu, schazeli se na videoplastickych predstavenich, ve sportovnich halach trenovala muzstva na turnaje, koncerty busily chory zvuku do klenby koncertni sine. Vsechno, pozorovano z dalky, vypadalo jako drive, ale zaroven se projevovaly predzvesti toho, co se blizilo a co vypadalo, jako kdyby — roztazeno po cele nekonecne delce cesty pronikalo nepozorovatelne hermetickymi panceri rakety a otravovalo mysli i srdce.

Zacalo to snad sny. Aspon ja jsem nasbiral takove poznatky. Me vlastni sny se staly v teto dobe zaroven plastickymi a bohatymi, ale bohatstvim nevitanym a nezadoucim, ba dokonce nesnesitelnym. Mival jsem sny neodbytne, vracejici se, tahnouci se z jedne noci do druhe; nektere se rozvetvovaly v nekolik pribehu, ktere se mi zdaly postupne. Zvlaste se mi vryl do pameti sen o meste slepcu. Byl jsem slepy a zil jsem v seru jakychsi spletitych vetevnatych tvaru; v tomto snu jsem mel komplikovanou, dlouhou minulost, naprosto odlisnou od minulosti skutecne. Byly tam jakesi daleke cesty, jakasi setkani s lidmi, ale vsechno bez jedineho paprsku svetla. Vecne v cerni drtici hlavu i hrud. Onen sen, ci spise cela jejich plejada, vlekouci se po tydny, mne tak vycerpavala, ze jsem po prve v zivote pocal brat prasky pro spani, ktere vyrazovaly z cinnosti mozkovou kuru; dostavoval se tvrdy spanek, kdyz jsem vsak lek prestal uzivat, tizivy sen se vracel.

V ambulatoriu se objevovali lide a stezovali si na nocni mury. Prichazeli a obvykle se stydeli za bezvyznamnost svych stesku a predstirali, ze je to spise jejich vrtoch nez projev neodvratne nutnosti; vyslechl jsem je vsak pozorne, poucen vlastni zkusenosti. Predpisoval jsem jim leky pro uklidneni, ktere jsem ja sam uzival. Setkaval jsem se vsak casto s odporem. Za nasich casu neradi uzivame leky; medicina je totiz spise zamerena k tomu, aby nemocem predchazela, nez aby je lecila.

Moji pacienti ovsem hlavne nechteli spat tvrdym spankem beze snu, naopak, chteli, aby se jim zdalo, ale o… Zemi; k tomu se priznavali pouze mezi ctyrma ocima. „Bohuzel,“ odpovidal jsem, „neumime dosud vyvolat sny na libovolne tema.“ Musel jsem je poslat domu s prazdnou a doporucit jim pouze, aby se vice venovali sportu a telesnym cvicenim a pohybovali se na cerstvem vzduchu.

Zminka o parku GEY vyvolala casto bezdecne gesto odporu; dilo videoplastiku, na nez byli tak pysni, stalo se temer kamenem urazu. Nejakou dobu se diskutovalo o otazce pretvoreni naseho parku a byl podan navrh, aby byl prestaven a aby byla vytvorena nova konfigurace jak casti skutecne, tak i obrazu, ktery ji obklopoval. Ale anketa ukazala, ze si to na stesti nikdo doopravdy nepreje. Misto toho byly vzneseny cetne namitky, na priklad: ze „dest je umely a kazdy hned pozna, ze je to svindl“, ze „tam nejsou ptaci, a to cloveka pripravi o iluzi“, ba dokonce — a to hned nekolikrat — ze „nebe a mracna nesou pecet klamu a vubec se pozemskym mracnum nepodobaji“.

Temito poznamkami se citili videoplastikove dotceni. Ujistovali nas, ze umely obraz je jiste dokonaly, protoze byly vzaty v uvahu vsechny faktory, ktere pusobi na lidske smysly, a aparatura ze nyni funguje stejne jako na pocatku cesty, kdy vsichni, sotva prisli na raketu, s uznanim prohlasovali, jak je iluze plna a dokonala.

Na konci prveho roku cesty se mezi mymi pacienty objevili novi, kteri si stezovali na poruchy casove koordinace spanku a bdeni. Rytmus jejich prace byl v pomeru k ostatnim druhum posunut, jedni pocitovali ospalost v casnych vecernich hodinach a probouzeli se dlouho pred svitanim, druzi naopak pracovali radeji pozde do noci a spali dopoledne; rozdrobeni pracovnich ukolu, ktere takto vznikalo, se zvetsovalo a hrozilo, ze rozlepta kolektivy.

Zvlaste v odpolednich hodinach bylo mozno potkat stale vice lidi bloumajicich bez cile po chodbach;

Вы читаете K Mrakum Magellanovym
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату