a najednou jsem pocitil odpor k hlasite sevelicim stromum. Odesel jsem do chodby. Zmocnila se me jakasi ochromujici nerozhodnost — vstoupil jsem do vytahu a vyjel do osmeho patra, abych navstivil Rudelika, ale vystoupil jsem uz v patem a sjel opet dolu s nadeji, ze zastihnu Ametu v osobni casti letiste, protoze jsem ho tam uz nekolikrat videl; avsak hala byla tak rozsahla, ze bych byl ztratil hledanim spoustu casu. Poslusny vytah se znovu rozjel vzhuru. Tehdy jsem provedl novou klukovinu; zavrel jsem oci, natahl ruku a stiskl prvni knoflik, ktereho jsem se prstem dotkl. Trpelive jsem cekal. Dvere se otevrely se sotva slysitelnym zasyknutim. Byl jsem, jak se ukazalo, v jedenactem patre v blizkosti Goobarovy pracovny. Malokdo sem zabloudil, protoze tady ani nemel co pohledavat. Presto jsem vystoupil, poslal vytah dolu a pomalym krokem jsem sel k vysoke stene, za jejimz dvojitym oblozenim se skryvala Goobarova osobni laborator.
Priblizil jsem se ke stene. Byla nepruhledna, prestoze byla sklenena. Tvorily ji totiz polarizovane desky. V jiste poloze mohly svetlo propoustet, v jine je pohlcovaly. Ted byla stena tmava a leskla, jako potazena blyskavym aksamitem, ale na jednom miste ve vysi hlavy bylo v ni jakesi okenko; nevim, zda polarizovane desky byly tak postaveny nahodou, nebo jestli to nekdo udelal umyslne; fakt je, ze se dalo dovnitr volne nahlednout a to jsem ucinil. Videl jsem cast pracovny s matematickymi stroji sahajicimi az ke stropu. Stal jsem v tlumenem svetle, zatim co laborator tonula v zaplave jasu. V prvnim okamziku se mi zdalo, ze je prazdna, zpozoroval jsem pouze jakysi nepatrny opakovany pohyb v pozadi: to se rytmicky chvely rucicky rele.
Najednou jsem sebou trhl: v zornem poli se objevil clovek. Chodil sem a tam mezi stroji obracen ke mne zady. Hovoril velmi zive, jak o tom svedcily neustale pohyby ruky, v niz drzel nejakou cernou tycinku. Druhou ruku mel v kapse.
Poznal jsem ho ihned, jeste drive, nez se na konci sve kratke prochazky obratil; byl to Goobar. Prechazel podel cela stroje jeziciho se ukazovateli a vypadal, jako kdyby mluvil s nekym neviditelnym. Jeho hlas, jako ostatne zadny zvuk, nedolehal ke mne pres sklenenou zed. Pln zvedavosti, s kym tak zive mluvi, pristoupil jsem jeste o krok blize, zapominaje, ze me muze uvidet. Nyni stal mirne rozkrocen a rychle mluvil, zvedaje ruku s tycinkou, obracen ke mne ze tri ctvrtin zady, takze jsem videl pouze lehounky pohyb svalu na tvari. Na obrazovkach pred nim se svijely cary blede zeleneho ohne.
Byl sam se svymi automaty a prave s nimi diskutoval. Obraz byl cim dal tim zvlastnejsi. Obsah rozmluvy bych jiste nepochopil, ani kdybych ji mohl slyset, presto vsak pomalu, jak se scena rozvijela, zacal jsem chapat. Vypadalo to, ze Goobar neco vyklada nebo vysvetluje skupine stroju, seskupenych okolo neho; ustredni elektronicky mozek, navrseny masiv kovu, vypoukly jako celo giganta, pokryty silnym pancerem se zorniky obrazovek, odpovidal zaroven hlasem i radami vypoctu a diagramu, ktere se stale objevovaly a mizely na jeho obrazovkach. Goobar hned naslouchal odpovedim a hned je cetl a pomalu vrtel hlavou. Obcas se nespokojene otocil, udelal dva nebo tri kroky a znovu se obratil tvari ke stroji a prohodil nekolik slov; tu se dotkl nejakeho kontaktu, tu ustoupil stranou a delal neco u jednoho z prirucnich elektroanalyzatoru. Vracel se se stitkem, a vhodil jej do stroje jako dopis. Pak stroj zacal pracovat, rozsvecuje a zhaseje obrazovky, coz chvilemi vypadalo, jako kdyby na neco vyznamne mrkal zelenyma a zlutyma ocima. Ale Goobar, kdyz se seznamil se vsim, co mu stroj sdeloval, opakoval zaporny pohyb hlavou a vyslovil jedine sluvko: „ne“; naucil jsem se je cist z kratkeho trhnuti jeho rtu.
Vyjev pokracoval. Goobar nekolikrat prerusil pohybem ruky s cernou tycinkou, jako kouzelnym proutkem, serii dlouheho dukazu a prinutil automat, aby vypocty opakoval. Najednou svrastil oboci, odhodil tycinku a zmizel mi z oci. Nejakou dobu tam nebyl nikdo a pouze automat vrhal na obrazovky, pomalu se zastavujici, tabulky diagramu tuhnouci v jakysi zeleny led, jako kdyby znovu, kdyz jej mistr opustil, sam jeste jednou promyslel vsechny vyvracene argumenty. Za minutu se Goobar vratil s mechanoautomatem, ktery zamiril primo k elektrickemu mozku; vedec ustoupil, primhouril oko a rekl neco mechanoautomatu. Strnul jsem, protoze robot na Goobaruv pokyn vystrcil z hlavice nebozez a navrtal otvor do panceroveho cela elektrickeho mozku. Pak nuzkovym jerabem nadzvedl cely obal. Ted mechanicky chirurg ustal ve sve cinnosti a Goobar s nejvetsim zajmem nahlizel dovnitr otevrene aparatury, pak vzal nekolik jemnych nastroju a zacal menit spojeni kabelu; pracoval nepredstavitelne rychle. Ustoupil, nejakou dobu pronikave pozoroval obnazeny vnitrek, v nemz se svijely stribrne a bile civky dratu a znovu nekolik z nich premistil. Konecne na jeho pokyn zvedl mechanoautomat poskozeny celni plat a vsadil jej na puvodni misto. Goobar zapnul proud, mozek ozil, svetlo na obrazovkach zavibrovalo a cerna tycinka se jako kouzlem zase objevila ve vedcovych prstech. Teprve ted jsem poznal, ze to byla tuba s mentolovymi pastilkami. Goobar usedl na okraj vysoke zidle a dlouho se dival na krivky, rozvinujici se v obrazovkach, nakonec prikyvl hlavou na souhlas a rekl neco, obraceje se do rohu mistnosti, kam jsem nevidel.
Napadlo me, ze urcite predelal cast axiomaticke aparatury — jak videt, tvoril neexistujici odvetvi matematiky, jehoz nutnost vyplynula ze souvislosti s novymi pokusy; byl jsem svedkem operace, kterou prevedl „mysleni“ mozku na novou drahu.
Goobar sedel na stolicce s ocima uprenyma na mozek, ktery pracoval dale; obcas zacinala svetla slabnout; a tu se Goobar lehce pohnul, pripraven k dalsi etape operace, ale mozek jiz znovu mzikal obrazovkami, a rele, ktera se zastavila, se dala do pohybu, kolisala a tim oznacovala tak jednotvarny rytmus mechanickeho zivota. Vtom mi Goobar zmizel z oci.
V zornem poli se objevila nova osoba, Callarla. Pomalu prosla prazdnou mistnosti, zastavila se tesne u Goobara, zaclanejic ho, pak se obratila a blizila se primo ke mne. Pohnul jsem se, chtel jsem se ukryt, ale nohy jako by mi vrostly do podlahy. Pristoupila ke sklenene stene tak blizko, ze jeji tvar vyplnila pruhledne okenko. Byl jsem si jist, ze me uvidi. Tu ji Goobar neco rekl. Odpovedela pohybem rtu, aniz se ohledla; jeji tvar se neucastnila hovoru, ktery se jiste tocil kolem nejakeho technickeho tematu. Nevidela me. Jeji velke, nehybne zritelnice se pomalu rozsirovaly, jako by vpijely tmu. Nevidela ani mne, ani nic jineho. Jeji pohled nic necekal, nepredpokladal, ze uvidi nejaky obraz, svetlo, ba dokonce ani tmu.
Scena se dale rozvijela. Goobarova cerna postava v pozadi mi pripadala najednou podivne bezvyznamna, a obrovske pristroje, ktere ho obklopovaly, vypadaly jako nejake neobycejne dokonale mechanicke hracky, vuci teto jasne zenske tvari s hladkym celem, se zmlklymi rty a pohledem, jenz — opren o ctverec sklenene zdi — byl tak daleky, jako kdyby jej uprela do bezedne prazdnoty. Pak se obratila a divala se na Goobara, jenz stale rozmlouval se stroji; tu jsem jiz dele nemohl vydrzet na miste, citil jsem na tvari palcivy rumenec studu, ze jsem ji potaji sledoval ve chvili, kterou nemel nikdo znat, odstoupil jsem ukradkem a utekl jako zlodej.
Vytah me dopravil do patra, kde byla koncertni sin, ackoliv jsem jej tam vedome neodeslal. V proudech brilantoveho svetla jsem se najednou vzpamatoval. Stal jsem na mramorovych deskach pod obloukem vstupu do salu. Posledni lide se hrnuli dovnitr. Zaroven jsem si vzpomnel, ze jsem mel schuzku s Annou a vtom jsem ji spatril. Rozbehl jsem se k ni, vzal ji za ruce a zacal septat nejake zmatene omluvy. V dlouhe toalete zhotovene jakoby z proudu velmi stareho matneho stribra vypadala vyssi nez obycejne. Naspulila rty, predstirajic, ze se hneva.
„Pojd, pojd,“ rekla, „pak se spolu vyporadame.“
Sotva jsme vstoupili, zhasla velka svetla. Do obrovske musle na konci salu dopadla shora svetla reflektoru a na pozadi blyskavych nastroju a pohybujicich se hlav udelala kriz cerna, stihla silueta dirigenta. Taktovka suse zatukala.
Zpocatku jsem naslouchal lhostejne a proud teto stare hudby me skoro mijel. Bylo mi prijemne se divat na starobyle, mosazi a lakem se lesknouci nastroje, na nichz byvaji vzdy provozovana stara dila. Ty stocene trubice, kuze napjate na valcich, kovove talire, to vsechno je zaroven zabavne i dojemne. Kdykoli myslim na nejvzdalenejsi minulost, prichazi mi na mysl ten propastny rozdil mezi fantazii techto lidi, kteri milovali hudbu stejne jako my, a zpusoby, jakymi ji vyluzovali na drevene skrinky a struny ze zvirecich strev…
V hlave mi virily utrzky obrazu, hlasu, nedopovedena slova, myslenky, a to vsechno, jako by bylo zvenci podmilano dunici, stoupajici a klesajici hudbou. A tu najednou, nevim ani jak ani kdy, tato hudba do mne pronikla. Mezi vychladle vzpominky se vtiskly mohutne, strhujici tony, jako by povoden zaplavila dum a brala s sebou stejne vetes jako veci nesmirne hodnoty. Tam, kde jeste pred chvili byl skromny, ale mily rad vsednosti, tocily se nyni temne viry. A pak se stalo, ze me ta hudba zacala pohlcovat a strhovat do svych hlubin. Probudil se ve mne hnev, nechtel jsem se poddat, snazil jsem se nad melodii zvitezit. Nadarmo. Myslenky, cela pamet, vsechno, cim jsem byl, strzeno s sebou, hnalo se nekam do neznama, az byl zlomen posledni odpor; a ja zustal bezbranny, nekryty, byl jsem jako reciste strasliveho proudu, ktery se valil, hloubeji a hloubeji vymilal koryto a strhaval brehy, vracel se a busil se zdvojenou silou; a v teto bouri se zacalo ozyvat opakujici se ustavicne volani — to mne volal nadlidsky hlas!
Najednou vse zakolisalo, jako kdyby se na okamzik zastavila obrovska sila, zdesena vlastni odvahou, nastalo ticho, kratke a tak prudke, ze srdce prestalo bit; pak vybuchla melodie.
Chtel jsem vstat a odejit; nemohl jsem to snest. Potichu, sklonen, prosel jsem nevim jak prostor, delici me ode dveri. Octl jsem se v prazdnem pulkruhu mramorovych sloupu a oddechoval jsem nepravidelne, jako po