vycerpavajicim behu. Zacal jsem sestupovat, protoze me hudba, i kdyz zaznivala tlumeneji, zacala pronasledovat az sem. Tu jsem si uvedomil, ze nejsem sam.
O schod vyse stala Anna. Mlcky jsem ji vzal za ruku. Vsechno jako by se utisovalo, dohasinalo. Cim dal tim vzdalenejsi tony symfonickych uderu provazely nas do nitra prazdne chodby. Pak tise zasvistel vytah. Nekolik kroku — a otevrela se hvezdna galerie.
Nevim, zdali jsem tam sel ja, nebo zdali me tam zavedla ona. Nevim. Stali jsme bez hnuti a u nasich nohou, neviditelnych, jako kdybychom se sami zmenili v cern, otviraly se hlubiny, strze bez brehu a dna, vecna, nemenna propast a v ni ztuhle jiskry svetla — krute, krute hvezdy.
Stiskl jsem Anninu ruku. Citil jsem jeji teplo, ale byl jsem sam.
„Dite,“ septal jsem, „ty nic nevis… on, on nas znal, slysis. Ten pradavny muzikant, ten Beethoven, Nemec z osmnacteho stoleti… vsecko vedel… on vsecko tusil, on uhodl…“
Anna mlcela. Pocitil jsem klidny dotek jejich prstu. Chopil jsem se toho klidu. Mohlo to byt pocatkem vsedniho, dobreho rozhovoru, otevirajiciho zpatecni cestu k necemu, co bylo predtim a co se mi v tomto okamziku zdalo byt ztraceno navzdy — ale svitla nadeje.
„On nic nechapal,“ pokracoval jsem jeste tiseji, „nic, pouze hovoril a jeho hlas je dodnes zivy… Zdalo se mi, ze se vsichni na mne divaji, protoze vyslovil veci, ktere bych se neodvazil priznat ani sam sobe… on znal dokonce i toto!“ zvedl jsem ruku k hvezdam.
Souhvezdi jsem nevidel. Bylo tam jakoby zmrazene mihani svetel v propastech nekonecne starych; studene, mlcelive jiskry, nehybne jako usklebek vecne lhostejnosti; nemohl jsem ani zavrit oci ani se divat. Uchopil jsem Annu za ruce. Tu se jeji hlava octla mezi mnou a prazdnotou, jako kdyby me zakryvala a chranila. Bez jakehokoli umyslu jsem ji k sobe privinul. Pocitil jsem teplo nahych pazi, jeji dech mi zalil tvar a rty se nasly.
Bylo ticho a buseni tepu slabnouci, jako by nase srdce zmirala. Pritiskla se ke mne silne, duverive. Nemel jsem na to pravo.
„Anno,“ zaseptal jsem, „poslys, ja…“
Uvolnila ruku a zavrela mi usta dlani. Jak zapomenout na toto gesto zenske moudrosti!
„Nerikej nic…“ zaseptala tise.
Nevideli jsme se. Bylo tma. Zejici prazdnota nas oblehla ze vsech stran a cihala na kazdy pohled. Zdalo se mi, ze se pancere GEY rozpadly. Zapochyboval jsem o pevnosti opory pod nohama. Jen to stihle telo skytalo ochranu. Pritiskl jsem rozpalene celo na jeji chladne rameno a stali jsme tak nevim jak dlouho. Tu jako by mi usedl na vlasy ptak. Ptak, tady? Na GEI nebyli ptaci, nemohli tu byt, utloukli by se jako slepi o steny vylhaneho obrazu Zeme…
Hladila me po hlave. Pritiskl jsem usta na jeji hrdlo a citil jsem jeji srdce: tep se pravidelne ozyval, jako kdyby z hloubi jejiho tela na mne mluvil nekdo neobycejne mily a dobre znamy. Vykrocili jsme privinuti k sobe, mlcky, jako by uz vsechno bylo receno.
Chodba se zatacela, minuli jsme schody, osvetlene modrym mzenim nocnich lampicek, pak dlouha odbocka, velika sin… Stali jsme pred mym pokojem. Annina paze neznatelne ztuhla v me dlani, ale sama zvedla ruku, stiskla kliku a prvni prekrocila prah. Obracen zady, hledaje tapave kridla dveri, abych je za sebou zamkl, zachvel jsem se najednou, jako zasazeny bleskem. Anna se ke mne pritiskla, marne. Uz jsme byli rozdeleni tmou, tou tmou, z niz vyrazil a dale se nesl dlouhy, tahly, duty ton sireny. GEA zvetsovala rychlost.
PORADA ASTROGATORU
Kazda hvezda existuje proto, ze v ni trva boj dvou sil opacneho smeru; gravitace, stahujici jeji hmotu ke stredu, a zareni, ktere se snazi svym obrovskym tlakem hmotu rozpinat. Hvezda vrha do vesmiru proudy hmoty promenene v energii a tak trva po miliardy let.
Kdyz atomove palivo dochazi, slabne zariva energie, ten vyboj zareni, vyrazejici zevnitr hvezdy soucasne vsemi smery. Nitro hvezdy pocina chladnout rychleji, protoze unikani energie jejim povrchem pokracuje. Tlak rozpinajici plynnou kouli slabne, nemuze jiz odporovat pritazlivosti, ktera kouli smrstuje. Hvezda se zacina srazet, staly moment otaceni trha vnejsi obaly atmosfery a vrha je do prostoru ve forme rozpalene koule plynu, nafukujici se rychlosti mnoha tisic kilometru za vterinu. Tu se odliv energie skrze obnazene, zhave vrstvy hvezdy jeste vice zvetsuje. Pak se u nektereho druhu slunci muze stat, ze se hvezda zacne smrstovat neobycejne rychle. Obrovsky tlak a teplota vtlacuji volne elektrony do atomovych jader; dochazi k neutralizaci elektrickych naboju a cela hvezda se promeni v masu neutralnich castic, neutronu. A ty, protoze se neodpuzuji, mohou se k sobe priblizit daleko vice nez jadra obycejnych atomu. A tu nastane neco, co je mozno oznacit slovy, „hvezda se do sebe propadla“.
Koule rozpalene hmoty, ktera by mohla vmestnat do sveho nitra cely planetarni system, zmeni se v kouli kilometroveho prumeru; zhustena drt neutronu vytvari nejpodivuhodnejsi a nejhustsi druh vesmiru hmoty. Takto stlacena hmota cele Zeme vesla by se do stometroveho pahorku. Uvolnena energie vybuchuje do prostoru nestvurnou erupci; po nekolik malo dni zari hvezda intenzitou zastinujici stamiliony slunci dohromady; pak plamen teto kosmicke exploze uhasina a hvezda, ci spise do bela rozzhavene teleso, ktere z ni zustalo a jehoz hmota je nesmirne zhustena, zapada do nekonecne tmy.
Prave takovy ukaz, ktery se v kazde mimogalakticke mlhovine vyskytuje jednou za nekolik set let, ocekavali astrofyzikove GEY.
Cekani na vzplanuti supernovy se stalo senzaci dne. K observatori tahla cela procesi zvedavcu uz nekolik dni pred stanovenym terminem, ktery byl ostatne urcen s presnosti pul druheho tydne, protoze je nemozne presne zjistit nektere faktory podminujici okamzik vybuchu.
Supernova mela zazarit v primem prodlouzeni podelne osy rakety, proto tedy byla osmimetrova obrazovka hlavniho teletaktoru neustale, zamirena k jiznimu polu galaxie. Vybezek Mlecne drahy, ktery tam lezel, rozpadal se v gigantickem zvetseni silneho pristroje na nescetne hvezdicky, ale vsechny byly dale viditelne jako pouhe body, nebot proti hlubine, ktera nas delila, bylo bezmocne dokonce i mnohamilionove priblizeni. Zato mezi kulovitymi kupami Omegy Centauri a Jizniho krize bylo videt zagalakticke mlhoviny jako blede kotouce s temnejsim okrajem prachu; kazdy takovy oblacek byl soustavou mnoha set milionu hvezd.
Ohniskem zajmu astrofyziku byl Maly mrak Magellanuv, a zvlaste ta jeho cast, v niz urcili vzplanuti supernovy. Pres ustavicne navstevy pokracovali ve sve kazdodenni praci. Maly matematicky automat byl neustale v chodu a provadel komplikovane vypocty; z ruky do ruky sly zvetsene fotografie a pasky spektrogramu, oznacene cislicemi; cely tento organizovany ruch pusobil na prichozi podivuhodne uklidnujicim dojmem. Citili jsme se tady jako lide, kteri pod vedenim ozbrojenych krotitelu navstevuji oblast hemzici se dravou zveri. Pro astrofyziky nebylo nic zneklidnujiciho ani v oblastech vecne noci, ani v bezedne se rozpinajicich mracich cerneho mrazu a bileho zaru; jejich vecny, popisujici vztah k nekonecnu prenasel se i na nas; zpozoroval jsem, ze se znovu plnily hvezdne paluby, v posledni dobe liduprazdne.
Ponekud me udivoval rozruch, jaky vedouci vypravy vyvolali okolo bliziciho se ukazu; zminil jsem se jednou pred Yrjolou, ze proudy zvedavcu mohou ztizit praci astronomu, ale inzenyr se jenom usmal a prohodil jen tak mimochodem, ze „se to vyplati“.
Kdyz prisly dny skutecneho cekani, mohla hala observatore sotva pojmout vsechny navstevniky. Presto vsak se neprihodilo nic ani prvni, ani druhy, ani treti den. A tak jsme se — zklamani a unaveni — rozchazeli pozde po pulnoci chodbami a mhourili jsme oci, ktere si zvykly na cern observatornich obrazovek.
Ctvrty den uz se objevilo lidi mene, paty den pouze ctvrtina a rano sesteho dne supernova konecne vzplala jako oslnive bily bod v Malem mraku. Snad proto, ze se cekani prilis protahlo, nebo ze nam nase fantazie kreslila tento ukaz monumentalneji, fakt je, ze jsme tuto skutecnost prijali celkem lhostejne a vsecko, co se potom v observatori rikalo, bylo daleko spise gesto zdvorilosti vuci astrofyzikum nez projev skutecneho obdivu. Tak ponekud umele vyvolana vlna zajmu opadla a pohasla daleko rychleji, nez se pocala v rovnomernem svitu Mraku ztracet a rozplyvat jiskra supernovy.
Koordinatorem skupiny astrofyziku byl profesor Trehub; znamenity badatel zagalaktickych mlhovin, lovec hvezdnych mraku krouzicich na hranici dosahu nejsilnejsich teleskopu. Stacilo videt ho jednou, aby si ho clovek zapamatoval navzdy. Jeho hlava sedela mezi rameny — podobna ptaku, rozcepyrenemu jako koule — s mohutnym nosem vycnivajicim jako tupy, dopredu vysunuty zobak, s obocim stazenym ke koreni nosu v kosmaty, chvejici se zivy uzel, ktery signalizoval vsechno dulezite, co spatrily oci, vzdy jako oslnene jasem dne. Mluvil v kratkych vetach,
