Delsi dobu mi nedopravala klidu zalezitost nepredvidaneho ukazu pred atomovou clonou, do niz jsem byl nahodou zasvecen. Zavazal jsem se, ze o tom nebudu s nikym mluvit, ale musim se priznat, ze jsem po radu dni cekal se vzrustajicim vzrusenim na vecerni vystrazne znameni a at jsem byl kdekoli, zacal jsem konat sva vlastni pozorovani, stejne neobratna jako pecliva, nemohl jsem vsak na nic prijit. Nekolikrat jsem se umyslne zdrzel u Ter Haara dele, abych pri navratu od neho nahledl do vyklenku ve stenach clony, byl vsak prazdny a tmavy. Mel jsem chut opakovat Yrjoluv pokus s popelem, ale bal jsem se, ze me nekdo pri tom pristihne a ze se tak zesmesnim. Ostatne problem se rozresil sam. Yrjola, ktery se koncem pristiho mesice vratil ke stolku v jidelne, byl ve znamenite nalade a zdalo se, ze na nocni setkani docela zapomnel. Tu a tam jsem to nadhodil pri rozhovoru, a kdyz to nepomahalo, zeptal jsem se ho bez okolku.
„Ach,“ rekl,,to nic nebylo, vsecko je v poradku. Takova vec se pri prukopnickem pokusu musi stat.“
Vecer jsem chodival na hvezdne paluby. Lidi na nich bylo malo. Pricital jsem to navalu prace. Rikalo se, ze se astrofyzikove jiz pripravuji na pozorovani neobycejne vzacneho ukazu, jakym v pristim roce melo byt vzplanuti supernovy. O Goobarove kolektivu kolovaly povesti, ze je na stope nejakeho objevu. Je pravda, ze zbyvajici kolektivy mely asi sto osmdesat osob, zatim co po palubach se prochazeli osameli ctitele hvezd, ale nevenoval jsem tomu pozornost: mezihvezdny prostor me vic a vice fascinoval. Drive jsem se na nej dival jako astronom amater, ktery se snazi pojmenovat a utridit vsechna nebeska telesa. Toto me stanovisko k nim beze stopy zmizelo.
Prestaval jsem rozeznavat souhvezdi. Nehledal jsem je. Neizoloval jsem je od temneho pozadi, jako se nepokousime oddelit pohledem ze zname tvare oci nebo rty. Po cele hodiny, nehybny, zamysleny, s celem pritisknutym k chladne stene, upiral jsem pohled do hlubin nebes. Pohled vrzeny vzhuru jako by se vracel zpet, podoben sipu, vystrelenemu na nebe. Tam utkvely vrstvy cerni, tu a tam rozleptane bledymi fosforeskujicim i zilami mlhovin. Nic vice. Dole propasti posete jiskrami. Obe tato uzemi noci tvorila dva cerne okraje Mlecne drahy. Za nejakou dobu jsem prestal rozlisovat vetsi celky. Namahave si pohled klestil cestu temnotou, prorazel jejimi vrstvami, jakymisi obrovskymi haldami tmy, posypanymi vyhasinajicim popelem, jakymisi oceany cerni, v nichz doutnala fosforeskujici sedlina; s nejvetsi namahou se prodiral zaclonami prachu ke stinu hvezd a jako by se vycerpaval, unaven, rozmazavan a pohlcovan nekoncici se cerni. Se skutecnym ulehcenim spocival na skupinach svetel — a byla to mlhovina jasna jako trpyt rtuti promenene v plyn, na veky ztuhly v silenem viru expanze — a pohled dal pokracoval v letu tam, kde mezi beztvarymi cernymi trupy zely prurvy, vydavajici priserne hnilobne svetlo podobne zvetravajicimu jilu. Kdyz jsem tak staval se zrakem uprenym do noci, zdavalo se mi nekdy, ze se muj pohled meni v neco hmotneho, ze mi z oci vybihaji jakesi hmotne paprsky nebo drahy a ze nemohu vicka zavrit, protoze bych svuj pohled opustil nekde v bezednych bludistich noci a odsoudil ho k vecnemu trvani mezi ledovymi a zhnoucimi mracny, v propastech, v nichz vladne cas nekonecne stary, pulsujici po miliardy let. To vsechno — ty prostory nesmirne bez mezi, bez dna a stropu, bez viditelnych a domyslitelnych hranic — to byla skutecnost, svet, ktery vznikl z cerne pustoty a z oslnivych plamenu vodiku.
V osmem mesici cesty dosahla raketa rychlosti sta tisice kilometru za vterinu. Kazde ctyri vteriny urazila vzdalenost prostirajici se mezi Mesicem a Zemi, jeji beh vrsil cela svetelnych vln pred nami a roztahoval je daleko dozadu. Dosahla tretiny nejvyssi rychlosti, jaka existuje ve vesmiru, a presto vsechny svetelne body oznacujici nasi polohu zustavaly nehybne. Nekdy se mi zdavalo, ze staci, kdyz se clovek vmysli do drtive lhostejnosti vesmiru, obojetneho k nejvetsimu vypeti nasi energie i sily nasich stroju, ktere jsme vsechny zkonstruovali za jedinym cilem a uvedli v chod, jako kovove pokracovani vule zamerene k jedinemu bodu, ze staci pochopit toto, aby si clovek uvedomil svou bezmocnost. Na nejmensi presuny souhvezdi, odmeritelne jedine pomoci mikroskopu na fotografiich nebe, bylo nutno cekat ne tydny, ne mesice, nybrz cela leta. Ritili jsme se v noci i ve dne, v dobe prace, v dobe odpocinku, zabav, lasky; automaty zapinaly motory, proudy atomoveho ohne trepotave slehaly z trysek, raketa zrychlovala let, pohybovala se jiz sto pet, sto deset, sto dvacet tisic kilometru za vterinu, ale hvezdy zustavaly nehybne.
BEETHOVENOVA DEVATA
Vsechny hluboko a nejasne ve mne doutnajici zarodky neceho noveho, nepoznaneho, neproziteho, zarodky stale jakoby zaslapavane, potlacovane setkanimi s lidmi, hodinami travenymi u pristroju naladenych na zemske vysilani, rozhorivajici se vsak jako jiskry ve chvilich, kdy jsem se probouzel v noci, mezi koncem jednoho a zacatkem druheho snu, pri samotarskych toulkach pod hvezdami, za casneho usvitu, to vsechno se ve mne vzedmulo, spojilo a prodralo na povrch ve dvoustem sedesatem tretim dnu cesty.
Skoncil jsem svou denni praci pozdeji nez obvykle; stal jsem pod velkou araukarii mezi nemocnicnimi saly a svym bytem v rozpacich, jak nalozit se zbytkem vecera. Nakonec nerozhodnut jsem zajel do parku.
Padal v nem casny, jarni soumrak. Nepochybne na prani nektereho z druhu dul vitr silnejsi nez jindy a jeho prudke zavany, ktere kazdou chvili rozkolebaly vetve, probouzely vzpominky davne a silne. V blankytu nad hlavou plula bila oblaka neurcitych tvaru, nizke slunce se hned za nimi skryvalo, hned vystrelovalo snopy svetel pres zlate horici okraje a tu vsechny kere i stromy, jako znenadani vytrzeny ze spanku, vrhaly na zem ostre stiny.
Na skalach nad srazem, z nehoz spada potok, sedeli ctyri chlapci ve veku od dvanacti do patnacti let. Nejmladsi, schouleny pod zulovym balvanem, olizoval ze spejle cukrovou vatu; nabozna soustredenost, s jakou se teto cinnosti venoval, byla tak intenzivni, ze jsem se bezdecne zastavil, abych mohl chvili prihlizet. Druhy si falesne piskal motiv symfonie a na obtiznejsich mistech si pomahal rychlym komihanim nohou; treti (poznal jsem v nem Nilsa Yrjolu) vysplhal nejvys, a sede obkrocmo v prirozenem kamennem sedle, upiral oci na horizont, s rukama zkrizenyma na prsou a s vyrazem pana nekonecnych prostoru. Nekdo, koho jsem nemohl poznat, stal na druhem brehu potucku, primo nad penici se vodou, ktera ve stinu vypadala cerna a husta jako smula; pouze hriva peny metala odtamtud chvilemi bile zablesky.
„A kdy vlastne nastane to strasne prazdno, o nemz se tolik mluvi?“ zeptal se nejmladsi chlapec, obraceje se na neviditelneho cloveka. Pak zacal zase lizat cukrovou vatu, a aby rozhovor sladil s mlsanim, ulomil konec spejle a nacpal si zbytek za tvar.
„Zacne tehdy, az si je uvedomis,“ odpovedel neviditelny.
Poznal jsem Ametuv hlas. V teze chvili se nekdo dotkl me ruky. Byla to Anna.
„Uz dlouho jsem te nevidel, co stale delas?“ zeptal jsem se, obraceje se k ni s usmevem. Slysel jsem, ze chlapci pokracovali v rozmluve s pilotem, ale uz jsem je nemohl poslouchat.
„Dnes je koncert,“ rekla vecne Anna a potrasla vrkoci.
„Ruys — otec?“ zeptal jsem se.
„Ne, neco neobycejne starobyleho: Beethoven, Devata. Znas to?“
„Snad ano,“ odpovedel jsem. „Tedy koncert. Chystas se taky?“
„Ano, a ty?“ zeptala se. V dalce se mihaly pestre saticky deti.
„Samozrejme,“ rekl jsem,,s tebou, dovolis-li.“
Prikyvla hlavou na souhlas a hned zvedla ruce k vlasum, aby potlacila jejich vzpouru.
„Musime uz jit?“ otazal jsem se. Dostal jsem nahle lehkou, dobrou naladu, jako kdybych prave vypil cisi sumiveho napoje.
„Ne, zacatek je v osm.“
„To je za hodinu,“ zjistil jsem na hodinkach. „Dame si nekde schuzku?“ pripojil jsem s usmevem. Bylo zvykem na GEI jednat prave takto a predstirat svym chovanim, ze volnost jednani neni omezena stenami rakety; patrilo to k rozrustajicimu se systemu klamu a lzi. Myslil jsem jako ostatni, ze je to dobra metoda.
„Ovsem, dame, pod tou vysokou jedli za hodinu,“ odpovedela vazne.
„Presne za hodinu?“
„Vyborne. A ted se rozejdeme?“
„Ano, musim si jeste neco zaridit.“
Opet jsem osamel. Zamiril jsem k mistu, kde predtim sedeli chlapci, ted tam vsak nebyl nikdo. Vydal jsem se na prochazku po parku. Znal jsem tak dokonale kazde i to nejmensi zakouti, kazdou cesticku a zahon, ze bych byl mohl jit se zavrenyma ocima libovolnym smerem. Vedel jsem ovsem presne, kde konci prostor skutecny a kde zacinaji kouzla videoplastiky. Vtom mi blesklo hlavou, ze se tato prochazka podoba prochazce starovekych galejniku,
