neunavne provadely nemenne vykyvy nahoru a dolu; Anna polozila chlapci jeste mnoho otazek. Zminila se o Ganymedu, o kosmodromicke stanici, vyjmenovala vseobecne zname zemske nazvy, ale to vsechno nevyvolalo ve vireni svetel sebemensi zmenu.
I kdyz jsem az dosud neasistoval pri tak zevrubnem vysetrovani, vzpomnel jsem si na podrobnosti zname jeste ze studii. Tyto jiskry, jako uveznene na obeznych drahach ustavicne cirkulace, byly pouze odrazem vyzivovacich, vegetativnich funkci mozku. Jejich rytmicnost a symetrii nerusily nepravidelne, svijive vyboje, ktere na laika pusobi dojmem chaosu, ackoliv prave ty jsou obrazem myslenky. Jako student jsem se tezko smiroval s tim, ze odrazem kristaloveho radu mysleni jsou blesky zdanlive chaoticky srsici.
Pres Schreyovo rameno cernajici se ve tme pozoroval jsem vnitrek koule. V nekterych mistech zarila nerovnomerne, jako kdyby se tam stepil svetelny proud na neviditelnych uskalich a omyval je zlatavou penou, ktera crta rozplyvave obrysy vln a viru.
Konecne Anna, kterou to rozladilo, se odmlcela. Jiz jsem take zacinal citit unavu a nepohodlnost pozice — stal jsem hodne naklonen — Schrey si pro sebe neco nezretelne brucel, nakonec si odkaslal a rekl:
„To staci.“
Anna ho zrejme neslysela. Po vterine mlceni vyplneneho bzukotem zesilovacu rekla: „Mas nekoho rad?“ Uplynul kratky zlomek vteriny. Vtom se virici svetla zachvela. Ze tmy vzletl zlaty trysk, zatrpytil se, rozbil uzavrene okruhy a vletl vzhuru. Zdalo se, ze prorazi steny skleneneho vezeni. Pak svetlo skanulo dolu, zhaslo, zarivy povrch se znovu uzavrel a zbyla zase jen prizracna fluorescence proudicich jisker.
Rychlym pohybem se Schrey vzprimil, vypnul pristroj a rozsvitil stropni svetla. Oslnen jsem zavrel oci.
„Ano, ano,“ rekl chirurg nezretelne jako vzdy. „Notoricka aphasie… Jaka? Asi deset poli tezce poskozenych… a hloubeji, tractus corticothalamicus… ale vypada to, ze thalamus je cely… i spoje…“ a najednou pristoupil k Anne, jako by ji po prve uvidel, polozil ji ruce na ramena a rekl:
„Bajecne, devce, jak te to napadlo?“
Anna se bezradne usmala.
„Nevim. Dokonce jsem si myslela, ze je to hloupost. Vzdyt prece nervove drahy…“
„Nebyla to hloupost, nebyla!“ prerusil ji Schrey a zatrasl jejimi utlymi rameny.
„Prerusene drahy, neni-liz pravda? Ale jsou mnemony, vice nebo mene trvale, jsou vzpominky, ktere je mozno znicit jen soucasne s celym clovekem. Velice dobre jsi to udelala. Nevim, ale…“
Aniz dokoncil, pristoupil k luzku a uvolnil leziciho. Chlapec siroce otevrel oci s obrovskymi zritelnicemi. Tak obrovskymi, ze vypadaly jako dve cerna slunce pri zatmeni, lemovana uzkym prouzkem sedomodre aureoly. Tyto oci, lhostejne a nevzrusene, divaly se skrze nas.
„Abulie… celni pole…“ brucel Schrey, „zapeklita vec… ale to nevadi… budeme jeste operovat…“
Mistem, kde se pravidelne stykali lide z nejruznejsich pracoven a kolektivu, byla sportovni hala. Sam jsem radil vsem, aby systematicky pestovali lehkou atletiku, predchazel jsem prikladem a chodil kazdy druhy den cvicit. Nasim trenerem byl Zorin, Ametuv pritel. Nikdy jsem se vlastne nedovedel, je-li pilotem, ktery se take zabyva mechaneuristikou, nebo obracene, mechaneuristou, ktery se venuje rizeni letadel. Byl to ostatne problem pouze zdanlivy. Jak sam rikal, potuloval se tak dlouho po ruznych kosmodromickych stanicich, ze mu to docela rozrusilo rytmus spanku a bdeni; mohl pracovat nebo spat v kteroukoli hodinu denni nebo nocni. Zorin byl skvely atlet — prave tak jsem si predstavoval Ametu, pokud jsem ho jeste neznal. Nejslozitejsi gymnasticke sestavy provadel velmi lehce, jakoby mimochodem. Kdyz pristupoval k naradi, zastavoval se, jako kdyby se zaposlouchaval do sveho vlastniho tela a cekal na nejake tajne znameni, ze je pripraveno; najednou byl na hrazde, zacal delat sklopky a toce. Chvilemi se zastavoval, na vzdory pritazlivosti, a provadel kratinke efektni cviky. Ve vsech jeho pohybech, ve zpusobu, jakym podaval ruku, ve zdanlive tezke, trebas tiche chuzi, byla utajena ospala kocici gracie, jako kdyby mu zaroven pusobilo radost, ze ma tak nadherne telo a stale musel premahat jeho lenost. Vsichni jsme byli do neho zblazneni; umel nase ambice povzbuzovat jakymsi co nejdetstejsim zpusobem. Vzpominam si, ze Ryliant chodil kazdy vecer do telocvicny, aby trenoval jisty presvih, a moril se tak nekolik tydnu jen proto, aby na neho Zorin konecne pratelsky mrkl. Byl pry vynikajicim konstrukterem; jeho kolegove z Tembharovy skupiny nejednou vypraveli o zvlastni intuici, s jakou odhadl velmi vzdalene dusledky planovanych stereometrickych reseni. Myslim, ze to nejak souviselo s ovladanim prostoru, za jake vdecil svemu telu. Nebylo vubec znamo, jak a kdy pracuje — prichazel k Tembharovi jako host, stravil v laboratori hodinku, vzal si ukol a za dva tri dny se vracel jiz s hotovym resenim v hlave. Nikdy si nedelal zadne poznamky, tak skvelou mel pamet. Modravy lesk jeho volne selenitove kombinezy jste mohli necekane spatrit v nektere ze vzdalenych, temnych chodeb, ktere vedly daleko od srdce rakety, na obvodu letadla, nekde nad letistni halou nebo v nultem poschodi. Casto se tam poustel sam. Kracel-li po jeho boku clovek, mohli jste dat hlavu na to, ze je to Ameta. Zdalo se, ze spolu nikdy nemluvi. Oba totiz ovladali umeni mlcet zpusobem, ktery me stejne udivoval jako rozciloval, tak je mi cizi. Tu zase kolebavym, lehkym krokem prechazeli po hvezdne palube a prohodili jeden k druhemu jednou za pul hodiny sluvka pro nekoho jineho nesrozumitelna — nazvy nejakych raket nebo mozna kosmodromickych stanic — a mlceli dal na spolecne zvolene tema.
V te dobe dosahla GEA rychlosti devadesati tisic kilometru za vterinu. Dale se vznasela zdanlive nehybne mezi hvezdami, jejichz svetlo pouze pomalu zacinalo menit barvu, v dusledku Dopplerova efektu; hvezdy pred spickou rakety modraly a hvezdy lezici za zadi rudly; citlive aparaty merily tyto zmeny a propocitavaly rychlost cesty, straslivou a nepochopitelnou v zemskych pomerech; raketa pohybujici se takovou rychlosti vyprchala by jako plyn pri styku i s temi nejridsimi vrstvami zemske atmosfery. Avsak tady bylo vsechno tiche a neme, hvezdy i cerna pustina mezi nimi; jen z poslednich palub na zadi bylo mozno spatrit Slunce jako ocelove zlutou, dosti jasnou hvezdu zarici uprostred zplosteleho kotouce; byl to mrak zodiakalniho prachu, ktery viri v rovine ekliptiky.
Dalsi zvetseni vzdalenosti znamenal pouze prirustek v rade mrtvych cislic na cifernicich ukazatelu; mysl uz je nemohla obsahnout.
Uz jsem dostal nekolik navrhu, abych se pripojil k nektere ze skupin. Byl jsem dokonce v pokuseni, priznam se, navazat spojeni s videoplastiky, ale premohl jsem je. Zahloubaval jsem se do stale intenzivnejsiho studia mediciny; po vecerech, s prijemnym pocitem fyzicke unavy po treninku, jsem provadel slozite operace na trionovych obrazech a studoval ucebnice, zavrtavaje se do bohatych lozisek lekarske literatury v knihovne rakety.
Studia mi prinasela radost, presto vsak jsem stale mel jakysi neurcity pocit neukojeni. Hned se mi zdalo, ze se prilis malo stykam s lidmi, hned zase, ze me vedomosti maji prilis akademicky raz a ze nikomu na rakete nejsou nic platne. Uvahy o lekarske praxi po navratu na Zemi byly tak daleke, ze byly vlastne nerealne. Zatim co jsem takto studoval, cetl, vysetroval pacienty, navstevoval Ter Haara, prochazel se s Ametou, objevovaly se v atmosfere rakety sotva postizitelne, pomale, ale neodvratne zmeny. Mou pozornost mely vlastne vzbudit cetne nepatrne prihody, byl jsem vsak jako hluchy a slepy. Pozdeji jsem se divil, jak to, ze jsem nic nezpozoroval. Ale nyni se domnivam, ze mysl v sebeobrane nechtela si pripustit priznaky toho, co se blizilo, jako by to uz cihalo v jedne z tech cernych ledovych propasti, jimiz nase raketa bez ustani proletavala.
Tak jednou vecer, kdyz jsme unaveni behem odpocivali na lehatkach s tely kouricimi od horkych sprch, poznamenal nekdo, kdo se tloukl line kolmo postavenou dlani do stehen, jako kdyby chtel pokracovat v prerusene masazi, jaka skoda, ze si nemuzeme zaveslovat. Zorin s usmevem rekl, ze se ujima ukolu, zorganizovat na GEI opravdove zavody osmiveslic. Na nase udivene otazky vysvetlil, jak si to predstavuje. Lodi se postavi do bazenu, obklopi je videoplasticky obraz velkeho jezera, nebo dokonce more, a muzstva zacnou zavodit. Skryte merici pristroje zjisti, ktera osma veslovala nejrychleji, a ta bude prohlasena vitezem. Podle sveho zvyku jiz dokonce ve vzduchu kreslil zapojeni pristroje, kdyz fyzik Griga rekl trpce:
„To nebudou zavody, ale halucinace. A vubec, te videoplastiky je tady trochu mnoho. Umele nebe a umele slunce a umela voda; kdovi, treba vsichni sedime v obycejne kadi a GEA, vesmir, vyprava a cela ta kosmicka scenerie jsou pouze videoiluze!“
Nekteri se dali do smichu, a to fyzika jen jeste vic popudilo.
„K certu s takovou zabavou!“ zvolal. Vyskocil, a pak, stoje nad nami, nazlobene rekl:
„To je prece sebeklam! Pujde-li to tak dal, dospejeme k tomu, ze nikdo nebude nic podnikat, dokonce videoplastika bude zbytecna. Staci spolknout pilulku, ktera podrazdi vhodnym zpusobem mozek, a budes sedet v lenosce a plne prozivat nejautentictejsi dojmy, ze podnikas horolezecky vystup v Himalaji a prodiras se pres ledovce a skaly! Jake je to sebeohlupovani! Jsou to proste odporne nahrazky, narkotika! Nemuze-li clovek neco delat skutecne, nemusi to delat vubec!“
Posledni slova temer vykrikl. Z pocatku se nekteri z nas zacali smat. Ale ojedinele vybuchy smichu ihned umlkaly. Nejaky biolog se pokousel vykladat neco vecne o narkotikach, ale rozhovor ihned uvazl a take jsme se rychle rozesli, stezujice si hlasite, ze nas Zorin prilis vysiluje pred blizicimi se zavody. To vsak byla zaminka, ktera mela zastrit mlceni, cihajici v kazdem z nas.
