„Nemyslim, konstrukce GEY je propocitana se sedmdesatinasobnym koeficientem bezpecnosti.“
„Nuze…?“
Yrjola vstal, vsichni se chystali k odchodu. Zena zvedla vibrometr postaveny u zdi a Rudelik zatahl za automat, ktery se za nim pohyboval jako pejsek.
Sli mimo mne, stal jsem nepohnute, bez rozlouceni, jako bych se byl promenil ve vzduch. Yrjola, ktery sel posledni, najednou se zastavil a vzal me za ruku. Byl to pevny stisk.
„Je to neco, cemu nas zivot odnaucil,“ rekl divaje se mi do oci, „neco, co neni v te velke budove, kterou jsme postavili v uplynulych tisiciletich,“ udelal rukou siroke gesto, jako by ukazoval okoli, ale pochopil jsem, ze ma na mysli budovu vedy. „Neco horsiho nez nebezpeci,“ pripojil tiseji.
„Horsiho?“ zeptal jsem se. Mel jsem v hlave naprosty zmatek.
„Prave, ze ano,“ odpovedel, „neznamo.“
Pustil mou ruku a odchazel za ostatnimi. Dlouho jsem si prohlizel setrene stopy vibraci na povrchu desky, ktera jako zrcadlo neodrazela svetlo. Pak jsem i ja odchazel po spickach, jako bych strezil sverene mi tajemstvi.
ZLATY GEJZIR
Uplynul paty mesic cesty a druhy, co se opozdovaly radiove signaly ze Zeme. Mel jsem ted mene casu nez drive. Venoval jsem jej chlapci z Ganymeda. Po konziliu se Schreyem a Annou jsme se rozhodli, ze zevrubne vysetrime jeho mozek. Prvni chirurg si vyzadal prime spojeni se Zemi, aby o chlapci ziskal co nejvice podrobnosti; pocital totiz s tim, ze ho bude muset ucit jeho vlastni minulosti, jako kdybychom znovu popisovali stranky pameti zpustosene katastrofou.
Chlapec dovoloval, abychom s nim delali, co chteli; byl zcela pasivni. Nekladl odpor; mohli jsme ho vodit jako dite. Anna mu venovala velkou pozornost; nejednou jsem videl, jak sla mezi zahony parku a vedla ho za ruku a on, vysoky, stihly, neobycejne vazny, sel poslusne za ni a pokousel se obcas srovnat svuj dlouhy krok s jejimi drobnymi krucky. Mluvila na neho, ukazovala mu kvety, jmenovala je, ale vsechno to se odrazelo od jeho voskoveho klidu. Konecne naridil Schrey provest rozhodujici vysetreni. Velka encefalovizni aparatura mela nejakou poruchu, kterou jsem sam nemohl odstranit, a musel jsem se spojit s druhym astrogatorem, protoze ten ma na starosti automaty technicke pohotovostni sluzby. Nenasel jsem ho hned; skoncil prave sluzbu a odesel z pilotni kabiny. Informatory mi nepomohly v hledani. Kdyz jsem bloudil po cele rakete, zasel jsem nakonec do oblasti vzdalene od strednich palub. Chodba prechazela v jakousi prostornou sin pred malym koncertnim salem. Pod bilym postrannim sloupem stal Lancelot Grotrian a dival se na bilou sochu, ktera zdobila stred prazdne sine. Rekl jsem mu, co mam na srdci. Rozmluva byla vecna, skoro sucha, avsak pritomnost bileho kamenneho tela jako kdyby na ni vrhala svetlo a vyplnovala kazdou zamlku.
V jistem okamziku jsme vykrocili, ci spise se zacali prochazet; nase kroky se hlasite rozlehaly, zesileny odrazem o klenbu, ktera se pne nad sini jako musle zvednuta do vyse. Nevim, jak se to stalo, ale zastavili jsme se zaroven tvari v tvar sose. Je to mlady chlapec, ktery se zastavil na daleke pouti. Tvar vsedni, malo poutava, to je pravda. Ale jako nejake velmi casne z nich vstavajici breznove jitro, kdy vodou omyte, hole stromy, vystavene bledemu silicimu slunci, stoji plny ocekavani velkych dni leta. Presne takova tvar: ocekavajici splneni vsech i tech nejvetsich slibu. Grotrian rekl, ze socha je dilem Soledad. Vzpomnel jsem si na drobnou prihodu, ktera se odehrala pred tydnem.
Videl jsem socharku v parku. Sedela na vrcholku navrsi s opravdovou starodavnou knihou na kolenou. Zeptal jsem se ji, pln zvedavosti, jaka je to kniha. Neodpovedela, nepozvedla hlavu, nybrz zacala nahlas cist: „Otazali se tedy:
‚Jak se ti zilo?
,Dobre, odpovedel: ‚Mnoho jsem pracoval.
‚Nemels nepratele?
‚Nemohli mi prekazet v praci.
,A pratele?
‚Zadali ode mne, abych pracoval.
‚Je pravda, zes mnoho trpel?
,Ano, odvetil,je to pravda.
,Cos tehdy delal?
‚Pracoval jsem tehdy tim vice. To pomaha. „
,O kom se to mluvi?“ zeptal jsem se. Vyslovila jmeno kterehosi davneho sochare a pokracovala v cetbe, ihned zapomenuvsi na mou pritomnost.
Vypravel jsem onen pribeh Grotrianovi a zeptal jsem se ho, domniva-li se, ze ucast na vyprave muze byt socharce k necemu dobra.
„Myslim, ze ano,“ rekl,,je velmi tezke davat kameni tvar toho, co je skryto v hloubi lidske bytosti. Je nutno hledat rozlicne cesty a jiste se muzeme mnoho dovedet o cloveku, divame-li se k hvezdam.“
Pozoroval jsem tvar astrogatora, kdyz mluvil. Uz na ni prevazovaly linie stari, linie klesajici. V kresbe vrasek vroubicich oci, v lehkem zvrasneni tvari vsechno bylo tezke a tihlo dolu. Jeho oci pod sivym obocim jako by zastirala seda, stezi postrehnutelna strizava. Ale kdyz pri poslednich slovech obratil na mne svuj pohled, zdalo se mi — je to prekvapive — ze je mladsi nez ja.
Vecer jsme se sesli v operacnim sale a chlapec, stale stejne lhostejny, byl polozen na kovovy stul. Tu se stalo neco necekaneho. Kdyz zacal Schrey stahovat dolu siroke platy elektrod, ktere mely opasat chlapcovu hlavu, zakryl si hoch nahle tvar rukama. Toto prudke bazlive gesto nas tak ochromilo, ze jsme byli zmateni. Tak jsme si totiz zvykli na jeho uplnou pasivitu. Anna se nad nim naklonila a zacala tise, laskave hovorit a odtahovala mu jemne prsty jako pri detske hre nebo pri mazleni. Tehdy s tvari, jeste porad sevrenou jako pest, prestal klast odpor. Kovove drzaky sevrely jeho spanky, presahujice do obliceje az pod oci, kremove zluta rouska zaclonila telo, a pouze cast obnazene hrudi se pravidelne pohybovala ve svetle, ktere zacinalo slabnout, jak je Schrey pomalu zhasinal. Konecne se rozhostilo hluboke polosero. Z blyskave prilby, ktera ted tesne obepinala hlavu nemocneho, trcely jako bodliny jezka spinace proudu. Tvorily dohromady jakousi obrazovku, ktera prejimala slaby puls elektrickych vyboju mozku a tisickrat zesileny odevzdavala jej verne pristroji postavenemu v hlavach stolu. Stalo tam pruhledne teleso, tvarem pripominajici globus. Jak vite, nepotvrdila se stara hypoteza, ze jednou bude mozno cist lidske myslenky podle zapisu mozkovych proudu. Retezy asociaci se u kazdeho cloveka utvareji jinak a podobnym krivkam proudu neodpovidaji podobne pojmy. Proto se lekar s pomoci elektroencefaloskopu nemuze dovedet, co si nemocny mysli, muze vsak zjistit, jak se utvari dynamika psychickych procesu, a tak zjistit onemocneni nebo poruchu mozku. Schrey sedel delsi dobu nepohnute a zaposlouchaval se do bzukotu zesilovace, jako kdyby chtel vylovit z techto zmatenych zvuku nejakou melodii; konecne pristroj zapnul.
Uvnitr pruhledneho globu se rozsvetlilo. Virily tam tisice jisker uveznenych ve skle, a to tak rychle, ze bylo videt pouze chvejive spiraly a kruhy, fantastickou svetelnou krajku rozvesenou v prostoru, vroubkovanou teninkymi ostrymi zoubky; tu a tam zhustena vlakna jasu slevala jednotlive vyboje do perlovych, mlhave trpytnych nitek; cela koule se pomalu plnila hlubokym fialovym svitem a pripominala male nebe, probodavane drahami letavic. Miliony rozvetvujicich se svetelnych drah se nepretrzite spletaly a rozpletaly a vytvarely kresbu neobycejne pravidelnou a krasnou. „Mluv na neho,“ zaseptal Schrey Anne. Videl jsem ho ve svetle linoucim se z nitra koule; tenky, ostry nos vystoupil z tvare zalite cernymi stiny.
„Co mam mluvit?“ zeptala se Anna trochu v rozpacich.
„Cokoli,“ broukl Schrey a naklonil se jeste hloubeji nad rozzarenou kouli.
Anna priblizila hlavu k prilbe. Uvidel jsem pouze jeji temny profil na svetlejsim pozadi.
„Chlapce, slysis me, vid?“
Na krouzeni svetel se nic nezmenilo.
„Rekni mi, kdo jsi? Jak se jmenujes?“
Jeji hlas znel slabe na pozadi jednotvarneho sumotu proudu. Tato otazka, desetkrat polozena, zustala vzdycky bez odpovedi. Take nyni lezici mlcel a svetelne jiskry se dale pohybovaly po svych uzavrenych drahach a
