Bylo ovsem mozne zhotovit verne kopie a rozmnozovat je, ale to byly pouze kopie. Pojem „vlastnictvi“, zdedeny po predchazejicich spolecenskych formacich, zrodil nemalo podivnych zmetku. Jednim z nich byla tak zvana „sberatelska manie“. Lide, kteri ji propadli, sbirali nejrozmanitejsi veci, umeleckymi dily pocinajic a mincemi a kvetinami koncic. Tak vypadala jedna slepa ulicka komplikovaneho problemu „vlastnictvi“. Take jina takova ulicka prinasela nemale nesnaze. Neustale vzrustajici vyroba statku dovolovala kazdemu, aby si opatril vsechno, po cem zatouzi, bez ohledu na to, jestli tyto veci skutecne potreboval, nebo jestli mely pouze ukojit „hlad po vlastnictvi“. Jev „radosti“, vyplyvajici ze samotneho faktu „mit neco ve vlastnictvi“, ktery nam pripada nesmyslny, ba primo komicky, vyvolal mnozstvi tezko resitelnych problemu. Rikalo se na priklad, ze v budoucnosti bude mit kazdy tak velke mnozstvi veci, ze na automaty pecujici o toto jeho vlastnictvi budou muset dohlizet jine automaty, na ty opet jine a tak dale. Byl to zase groteskni aspekt konzervativniho stanoviska, zdedeneho po predcich.
Zavedeni trionove techniky skoncovalo jednou provzdy se vsemi podobnymi pseudoproblemy. Kazdou vec, jaka jen existuje, muzeme dnes, jak se rika, „mit trionem“, to znamena prostrednictvim prislusneho trionu. Touzi-li nekdo na priklad po obraze Mony Lisy od renesancniho mistra Leonarda, muze ve svem byte povesit tento obraz, vysilany trionem, v ramu televizni obrazovky a dosyta se tesit z jeho krasy, a kdyz se mu omrzi, muze jej prostym stisknutim vypinace odstranit. Problem „originalu“ byl naraz odstranen, nebot originalem jsou krystalky kremiku, jejichz vlastnictvi nemuze nikomu nic prinest.
Ale protoze vsechno, co vytvari trionova technika, je vernym odrazem skutecnosti, je tezko mluvit o kopiich; jejich struktura zustava totiz naprosto totozna, at jiz ve forme hudebnich zvuku, obrazu nebo knizek, jedine je mozno ji v kteremkoli okamziku vyvolat k zivotu nebo smazat — podobne jak se ve starodavnych pohadkach kouzlem splnovala prani. Nikdo z nas v tom nevidi nic zvlastniho, naopak, zvlastni nam pripadaji zvyky drivejsich dob, ktere videly prekazky tam, kde je z dnesnich lidi nikdo nepozoruje, ale to uz je problem historicke promenlivosti vztahu, o nemz se nepokusim vyslovit svuj soud.
Pozemska Ustredni trionova knihovna byla dosazitelna z kterehokoli mista slunecni soustavy; mohou z ni tezit dokonce i cestujici v raketach, blizici se k obezne draze Jupitera, s jednim rozdilem, ze od zavolani centraly do chvile, kdy zadanou vec uvidi, uplyne tim vice casu, cim vzdalenejsi je raketa od Zeme.
GEU na jeji hvezdne vyprave stihal mocny proud zemskeho trionoveho vysilani, ale jak cesta pokracovala, neustale se prodluzoval cas mezi vysilanim signalu a odpovedi. A kdyz jsme museli na zadane dilo cekat dele nez dvanact hodin, stalo se prakticky nemoznym obracet se na pozemskou ustrednu a nastal velky, vsemi se vzrusenim ocekavany okamzik, kdy jsme presli na vlastni triony rakety.
GEA byla prvnim letadlem na svete, ktere bylo vyzbrojeno vlastni sbirkou trionu, pochopitelne daleko a daleko mensi nez sbirka zemska, ktera vsak presto obsahovala zhruba pul miliardy exemplaru. Okamzik prepojeni nasich prirucnich televizoru na trionovou knihovnu rakety byl stanoven na poledne steho dne cesty; v tomto okamziku na znameni, ktere v Ustredni navigacni kabine dal vrchni astrogator, byla zapojena trionova knihovna na rakete; od teto chvile uz jsme byli odriznuti od zemskeho vysilani.
Proud radiovych zprav mezi raketou a Zemi pulsoval samozrejme dal. Mohutne vysilacky nam zajistovaly spojeni dokonce i u cile cesty, u slunci Centaura, avsak zpravy potrebovaly cim dal tim vice casu, nez dosahly sveho cile. Napred to byly dny — tehdy jsme rikali s usmevem, ze se vraceji casy tak zvane posty, ktera dorucovala zpravy jednoho cloveka druhemu v dobe rovne zemskym dnum; ale pak se mezi nas a Zemi pozvolna kladly tydny a mesice; radiove vlny letici rychlosti svetla musely prekonavat stale delsi drahu, nez dosahly Zeme. Tak rostlo a zvetsovalo se nase hvezdne osameni.
Zivot na rakete se ustaloval, vznikaly jiste mistni tradice a obyceje. Nase organismy si zvykly na rytmus spanku a bdeni ponekud rychlejsi, nez byl na Zemi: den na GEI trva deset hodin, stejne jako noc. V laboratorich, pracovnach, dilnach pokracuje kazdodenni prace.
Plynou dny, podobne jeden druhemu. Prace laboratornich kolektivu trva zpravidla sest sedm hodin. Ve skutecnosti pocitaji ramcove plany s petihodinovou pracovni dobou, ale temer nikdo ji nedodrzuje. Jeste na Zemi zvykl jsem si jako lekar radit stale lidem, aby pracovali kratsi dobu, ale jak uz to byva, napred si kazdy stezuje na naval prace, a kdyz mu nekdo rekne, aby si na nejaky cas odpocinul nebo si vzal prace mene, div se neurazi.
„Nic si z toho nedelej, doktore, jsi jeste mlady a hloupy,“ utesovala me profesorka Cakandzanova, sedovlasa, neobycejne silna zena, ktera vedla ve skupine biologu odbor paleobotaniky. „Clovek si musi postezovat, bez toho by zivot nestal za nic.“
Profesorka Cakandzanova prichazi do ambulatoria temer denne v uloze ne zcela jasne — ani ne jako pacient, nema totiz zadne obtize, ani jako host — a prinasi mi klipky. Podobnych „pacientu“ se objevuje v dobe, kdy mam sluzbu, vic. Mel jsem uz nekolikrat dojem, ze mi proste chteji udelat radost tim, ze skutkem demonstruji, jak nezbytna je moje pritomnost na rakete. Kdyz dospeli k nazoru, ze udelali, co bylo jejich povinnosti, vyslechnou tito „pacienti“ velmi pozorne me rady a pak zmizi navzdy. S profesorkou Cakandzanovou je tomu jinak. Vcera mi na priklad vypravela o svem kolegovi, mladem botanikovi, ktery se zamiloval do Mily Grotrianove. Devce s nim chodilo na prochazky — stalo se to jeste na Zemi — a on pri tom stale tridil a popisoval. Kdyz prisli do krasneho parku, spustil: „To proto, ze chlorofyl nepohlcuje zelenou cast spektra, tedy…“ Za sedm tydnu ovladla Mila systematiku tajnosnubnych a svedomite se vylecila ze sve lasky.
Od Cakandzanove jsem take uslysel hrstku podrobnosti o Goobarovi. Mluvi o nem s obdivem, jako vsichni, ale neodpustila si, aby si do neho — podle sveho zvyku — trochu nezaryla. „Ano,“ rekla, „je to neobycejny clovek, ale je daleko nesnesitelnejsi, nez jeho genialita vyzaduje.“
Cakandzanova mi rovnez vypravela o matematiku Kjeunovi, nejroztrzitejsim cloveku na GEI. Ma ve zvyku prozpevovat si na nejakou melodii to, co si chce zapamatovat, ale casto mu potrebna slova vypadnou z hlavy a zustane v ni pouze prazdna melodie, kterou si prozpevuje stale falesneji a stale hlasiteji pri marnych pokusech, aby si vzpomnel. Obvykle za nim chodiva jako pejsek maly automat, ktery sbira vsechny veci, jez Kjeun ztrati, a ktery zaznamena, kam zalozi tu nebo onu poznamku ci vec. — Abych celil situaci a uvedl v ambulatoriu na pravou miru vztah lekare k pacientovi, navrhl jsem Cakandzanove, aby se podrobila hormonalnimu „preladeni“ organismu, protoze ma prilis velke brisko. Vysmala se mi do oci.
„Preladit, pod tvou taktovkou?“ rekla, kdyz se jeji hrud konecne prestala vlnit smichem. „Me zlazy hraji takhle falesne uz sedmdesat let, doufam, ze to vydrzi provozovat jeste dvakrat tak dlouho!“
Od operace vidam Annu pouze v dobe spolecnych navstev v nemocnici, budto u luzka chlapce z Ganymeda, nebo v ambulatoriu, kdyz si predavame sluzbu. Anna ma totiz malo volneho casu, nebot se pripojila ke skupine biologu, ale krome toho se oba snazime nijak se spolu nestykat bez „oficialnich“ duvodu.
Petr z Ganymeda se probral z bezvedomi, ale uplne ztratil pamet. Lezi ve sve separaci po cele dny bez hnuti, s modrym pohledem uprenym do stropu. Bojim se, ze asi zustane neplnomyslny do konce zivota, ale nerikam to nikomu.
Lidi, kteri nedelaji temer nic jako ja (pri nejlepsi vuli je tezko rikat prace mym nesystematickym a vlastne zcela nesmyslnym sluzbam v ambulatoriu), je na GEI nemnoho. Jsou to piloti a nekteri umelci, ale nezamestnanost ostatnich je pouze zdanliva a souvisi s tim, ze jejich tvurci prace se nepodrizuje planovitemu rozdeleni casu. Dopoledne, kdy jsou laboratore a studovny plne, je mozno v liduprazdnem parku nebo na vychazkove palube potkat nektereho umelce nebo videoplastika, bloumajiciho jako bez myslenek a bez cile. Az odpoledne se zacnou plnit saly odpocinku, ustredni park a vyhlidkove paluby. Kolem vedcu hovoricich o vysledcich pokusu se tvori hloucky posluchacu, rozvijeji se diskuse o novinkach na Zemi — nejcerstvejsi jsou stare jiz mesic, nez doleti na raketu, ale tomu jsme uz zvykli. Vsiml jsem si, ze se stalo rozsirenym zvykem nosit po kapsach nejaky ulomek ze skal nad potokem; casto je videt lidi, kteri pri rozhovoru, prochazce nebo cetbe obraceji se skryvanou radosti v prstech maly kaminek, odstepek pozemske zuly.
Dnes jsem byl u Nonny. Toto skutecne velmi talentovane devce z jakehosi zvlastniho vzdoru velice rado ze sebe dela strelenou. Znamenite to vystihl Ameta. Rekl ji:
„Chtela bys, aby se o tobe rikalo, zes na Centaura letela jen proto, aby sis od te hvezdy zapalila cigaretu.“ Prijala nas v nove zarizenem pokoji, jakoby uzavrenem v nitru vydlabaneho briliantu. Podlahu tvori mnohocipa ruzice a strop se jehlancovite sbiha a soustreduje v sobe sikme trojuhelnikovite kliny sten. Stul a kresla jsou vymodelovana z aerodynamickych kusu pruhledne hmoty; jsou tak prusvitna, ze se zda, ze vubec nemaji obrysy, nebyt toho, ze kazde ma uvnitr jakousi kostru z tmaveho dreva, ktera svymi tvary zduraznuje geometricky zamer architekta. Tim je samozrejme Nonna.
„Jak se vam libi ten pokoj?“ zeptala se, sotva jsme vstoupili.
„Oslnujici!“ zvolal Tembhara, zakryvaje si oci rukama, a Zmur dodal:
„Tak tady ty bydlis, chudinko?“
