„Proc vlastne my letime k jinym hvezdam?“
„Nekdo prece musel zacit,“ odpovedela Lena, ale prerusil ji; jak se ukazalo, nepochopila jeho myslenku stejne jako ja.
„Proc my letime k jinym hvezdam a proc k nam na Zemi nikdy nikdo nepriletel?“
Na toto tema se rozvinula diskuse, zda se poutnici z jinych soustav nemohli objevit na Zemi v dobach davno minulych, pred nekolika tisici nebo dokonce miliony let.
Nakonec rekl Songgram:
„Nase slunecni soustava je v zasade malo pritazliva. Predne lezi na vzdalene periferii galaxie, ve hvezdnem zredeni mezi rameny mlhovinne spiraly ve vzdalenosti asi triceti tisic svetelnych let od jejiho stredu; jsme tedy fadni, zapadlou ‚provincii vesmiru. Za druhe: ze vsech slunecnich planet ma jedina Zeme vysoce vyvinute formy organickeho zivota a je to jedna z nejmensich planet a je na vetsi vzdalenost velmi tezko pozorovatelna; konecne: v prubehu nekolika poslednich milionu let prochazela zaroven s ostatnimi planetami nekolika ledovymi dobami; to vsechno by mohlo odradit od navstevy i ty nejzhavejsi astronauty jinych svetu…“
Ameta prikyvl hlavou.
„Mas pravdu, mame malou nadeji, ze by k nam nekdo priletel na navstevu, ale,“ dodal, „je to skoda. Drive lide budto vubec nemyslili na bytosti jinych svetu, nebo je chteli poznat ze zvedavosti, ale nyni je v nas takova touha po nich jako v cloveku, ktery kraci za noci nekam daleko a rad by nekoho potkal…“
Nemyslil jsem si, ze by pilotovy rty mohly tak zmeknout. Podle sveho zvyku musel se pri hovoru nekomu divat do oci, ted spojil svuj pohled s ocima Leny, ktera napred lehce zvedla vicka a pak je spustila, jako v sebeobrane. Za chvili vstala a navrhla, abychom se prosli v parku. Songgram, ktery mel prave prevzit sluzbu v pilotni kabine, rozloucil se s nami uklonem hlavy a odesel k vytahu. Ve trech jsme se pustili opacnym smerem; kdyz jsem jako posledni opoustel vyklenek, zaplavovany stale traslavou zari akvaria, otrel jsem se malem o sklenenou stenu a setkal jsem se s pohledem velke ryby s belavou, podkovite prohnutou hubickou; houpala se sotva znatelne na miste a dva vyrustky trcici jako vousy po stranach tlamy, trasly se napul hloupe, napul vysmesne.
U skal, nad potuckem, jsme spatrili hloucek druhu, kteri si prozpevovali nejakou pisnicku. Presli jsme do druhe poloviny parku; museli jsme proto vystoupit na maly travnaty pahorek, z nehoz se melkym hlinitym uvozem sestupovalo k altanku, ukrytemu mezi vysokymi keri bezu a lisek. Sel jsem posledni a zastavil jsem se na vrcholu pahorku, abych se podival na rude slunce; jeho kotouc pretinaly uzke cerne pruhy mraku na oslnivem pozadi. Zdalo se mi, ze jsem stal nekolik minut, ale trvalo to dele, protoze jsem vstoupil do altanku, modry soumrak uz houstl. V listnatem vnitrku bylo skoro tma. Zaslechl jsem Ametuv hlas:
„Ve vesmiru neni ani modre nebe, ani barvy, ani stiny a vitr, ani zurceni vody, ani ptaci hlasky. Domovem jsou v nem rozzhavene plyny, ledove planety, vecna noc a prazdnota. Zeme je necim neobycejne vzacnym a jedinecnym; ptas se, proc jsem pilotem? To je tak, jako kdyby ses ptala, proc prave tento kamen skyta oporu tvym noham; kdyby tam nebyl, musel by na tom miste byt jiny.“
„To chapu,“ odpovedela Lena, pohnula se a ja spatril zlatavy trpyt jejich vlasu, „ale ty prece nejsi kamen, na to misto te nikdo nepostavil, vybral sis je sam.“
„Hmm,“ zabrucel Ameta a bezdecne jsem si ho znovu — s rozporu se skutecnosti — predstavil jako ramenateho obra, „musi byt opravdu vsechno receno naplno? Proc jsem pilot? — Nekteri lide se domnivaji, ze je to povolani jine nez vsechna ostatni, ze stale hraji s nahodou o zivot. Neni to pravda. Nejsem hazardni hrac ani hrdina, ba dokonce ani ne hlupak, ziju jako jini, jen snad…“
„Jen snad…“ opakovala Lena tise a podle tonu jejiho hlasu jsem poznal, jak mu celou dusi naslouchala.
„Plneji…“
Zdalo se, ze premysli, co ted ma rici.
„Ptas se, proc jsem se stal pilotem. Vis, ja… chci, aby bylo mozno podnikat cesty po galaxii. K tomu je treba nejvyssi rychlosti. Nekteri vedci tvrdi, ze je to nemozne. Kdybych pouze veril, ze mam ja pravdu, to by bylo prilis malo. Ryes tvrdil, ze clovek nemuze prekrocit rychlost 180 tisic kilometru za vterinu; ale chtel jsem dokazat, ze to neni pravda. Teoreticky jsem to zduvodnit nedovedl, musel jsem tedy vyvratit teorii sam sebou…“
„Muzes mi rici, proc ses…tehdy… usmival?“ reklo devce tise. „Promin, nevim, je-li to pravda?“
Ameta si rozpacite odkaslal.
„Tak tys o tom slysela? Ano, kdyz me vytahli z kabiny, mel jsem na tvari usmev. Mozna, ze to byla lehkomyslnost. Kdyz jsem zapnul zrychlovace, nastalo vsechno to, cemu se rika ‚kolisani vedomi , vis. Bojoval jsem s tim, pokud jsem jen mohl, pak jsem cim dal tim vic vedomi ztracel a nevedel jsem co delat, aby to neskoncilo. Myslit jsem uz nemohl a citil jsem, ze v kazdem okamziku upadnu do bezvedomi. Umrit jsem nechtel, ale jeste vic jsem nechtel, aby to skoncilo, proto jsem se zacal smat, a tak jsem omdlel.“
„Nerozumim. Nechtels, aby skoncilo… co?“
„Lety,“ vysvetlil Ameta proste. „Neuvazoval jsem logicky, nebyl jsem toho prirozene schopen, ale predstavoval jsem si to nejak tak: kdyz otevrou kabinu a uvidi, ze jsem se az do konce usmival, budou si myslit, ze to neni… tak tezke,“ zavahal. „Vim, ze to zni hloupe, kdyz to vypravim tak suse. Opakuji ostatne, uz jsem nemyslil, protoze jsem nemohl. Muzes rici, ze to bylo neco jako reflex.“
„Mohls prijit o zivot,“ reklo devce sotva slysitelne.
„Ano, premyslel jsem o tom. Kdyz clovek umira, umiraji jeho vzpominky i budoucnost, vsechny moznosti, ktere se nerozvinuly, i city. Neni v tom krivda ani stesk, protoze mrtvy je nepritomen, a jak se muze nekdo, kdo neexistuje, rmoutit nad svym vlastnim osudem? Je to zcela proste… Jsou pouze jiste dusledky, ale o tom… snad nebudeme mluvit…“
„Nechces?“
„Naopak, mohu,“ odpovedel nejak suseji. „Vtip je v tom, ze se nevazu na nikoho s vyjimkou lidi sobe podobnych.“
Kdyz Lena odesla, a my jsme zustali sami dva v altanku jiz ponorenem do tmy, rekl jsem:
„Pilote, vybral sis spatny zpusob, jak odstrasovat devcata… Nechces-li se na zadnou vazat…“
„Nechci odrazovat devcata od sebe…“ odpovedel a na hlase jsem poznal, ze se usmiva, „ale od uslechtileho hrdiny, kterym nejsem. Jsme obestreni falesnou romantikou, do niz se nejedna zamiluje. A potom je nekdy nutno zpusobit bolest: to cloveka vzpamatuje. Nu, co delat. Mam stare zasady, rostly a zraly se mnou…“
„Poslys,“ rekl jsem, „kolik je ti vlastne let?“
Podle vseho, co rikal, zvysil jsem predchazejici odhad: dvacet osm, dokonce mozna tricet.
„Ctyricet tri. Ano, mam stare zasady, ale jsem ochoten je zavrhnout, bude-li treba…“
Vysli jsme spolecne. Na cesticce nas zasahl pruh svetla, prosakujici zivym plotem. Nesl se odtamtud tichy sborovy zpev.Tu jsem behem jedineho vecera po druhe spatril Ametu a po treti jsem uzasl, jak je maly.
Kdyz jsem se vracel do sveho bytu, pohledl jsem na hodinky: bylo uz skoro jedenact. Denni svetlo v chodbach vystridal modry svit nocnich lampicek. Raketa byla ponorena do tmy, na vsech palubach vladlo ticho. Zajel jsem do nemocnice. Separace, v niz lezel chlapec z Ganymeda, byla ponorena do tmy. Pomoci radioveho spojeni se Zemi jsme zjistili, ze to byl absolvent kosmonautiky. Za tri mesice se mel vratit domu a ted se stal bezdecne ucastnikem hvezdne vypravy.
Fialova lampicka, umistena daleko od hlavy luzka, slabe ozarovala roh pokoje. Opatrne jsem vstoupil. Tvar leziciho byla nehybna. Jen nepatrne zachvevy chripi pri vdechnuti prozrazovaly, ze v jeho tele pulsuje zivot. Bezvedomi trvalo dale; Schrey se zminoval o nutnosti vysetrit mozek. Oddalovali jsme tento zasah, protoze jsme chteli, aby se chlapci po tezke operaci vratily sily.
Kdyz jsem stal nad luzkem spiciho, pozoroval jsem bedlive jeho tvar, jako kdybych se snazil vycist z ni jeho tajemstvi, avsak nebylo na ni nic krome nesmirne vycerpanosti. Vtom se zachvely dlouhe stiny ras na tvarich. Zatajil jsem dech v domneni, ze se probouzi, ale jen se mu vydral z prsou chraptivy vzdech a zase se prestal hybat. Zkontroloval jsem automat v hlavach luzka a vysel jsem na chodbu.
Kdyz jsem sel po zrcadlove leskle dlazbe predsine, utkvel muj pohled na araukarii. Uvedomil jsem si, ze jeji jemne jehlicky, ktere se rozechvivaji i slabym pohybem v blizkem okoli, riti se s celou raketou straslivou rychlosti. Zavrel jsem oci. GEA, obrovske kovove vreteno, nesouci stroje i lidske osudy, hnala se vecnou noci. Nekde v hlubinach temnot, ktere ji obklopovaly, pohybovaly se ulomky zeleza a kameni, rozpadle hlavy komet a trosky roztristenych hvezd. Komety se pohybuji rychle pouze v blizkosti Slunce, v nejvzdalenejsich bodech sve obezne drahy, apheliich, plazi se line, cihajice tam, temne a zledovatele, na rakety. Ucinnost radiolokacni clony se zmensovala se vzrustem rychlosti raket; nase letadlo uz nemohlo manevrovat, protoze kazda evoluce by zpusobila obludne zmeny zrychleni, jimiz by konstrukce byla roztrhana a lidska tela rozdrcena na kasi. Celkova vaha meteoru,
