miliard asteroidu, pak za Marsem jsme protali — na hvezdnych mapach jako cerne cary viditelne — drahy cetnych komet z rodiny Jupitera, z nichz tento obr nasi slunecni soustavy ucinil sve zajatce tim, ze je vylovil z prostoru silou sve daleko sahajici gravitace. Meni stale jejich drahy, az je vyzene za hranice slunecni soustavy, nebo je umisti na stalou obeznou drahu. Ve dvaceti osmi dnech, kdy GEA letela pres vnitrni oblast slunecni soustavy rychlosti blizici se tisici kilometru za vterinu a hledala si cestu v hemzeni planetek, meteoru a komet, byla vystavena zatezkavaci zkousce vsechna jeji navigacni zarizeni. Po celou dobu jsme zili udalostmi, ktere prichazely zvenci; zridkakdy navstevovane planety za Jupiterem se zvetsovaly a rostly a umoznovaly nam pozorovat pouhym okem obrovske plynne obaly zmitane viry hlubokych proudu; sotva jejich prumery lenive dosahly maxima, zacinaly se zmensovat; jedna velka planeta za druhou ustupovala obklopena rojem vychladlych, ledovych druzic, az se konecne skryla jako nepatrna svetelna skvrnka daleko za zadi GEY. Zaroven se postup cesty projevoval slabnutim slunecniho svitu; konecne ve vysce Pluta stalo se Slunce jednou z hvezd na nebi, ovsem hvezdou nejjasnejsi. Zemi nebylo videt uz mnoho dni; tato slaba jiskricka zanikala v proudech svetla, ktere tryskalo z materske hvezdy.
Mezi drahou Urana a Neptuna setkali jsme se za trinact dni se dvema raketami typu kosmodromickych stanic bez posadky, patrolujicich v techto mrtvych, mrazivych prostorach a patrajicich neustale po meteorech a kometach nezakreslenych dosud ve hvezdnych mapach; o svych objevech podavaji zpravy ostatnim raketam a varuji je radiovymi signaly. Rikam, ze jsme tyto kosmodromicke stanice potkali, ale my jsme je samozrejme minuli ve vzdalenosti presahujici dosah zraku, ba dokonce teleskopu; prozradily nam svou pritomnost pouze rytmicky se ozyvajicim tepem radiovych signalu, coz nam umoznilo urcit presne jejich polohu i smer letu. Tyto hlidkove rakety, v poctu asi 16 000, patri mezi letadla, ktera se nejdele zdrzuji v mezihvezdnem prostoru. Nez se znovu vrati do pasma malych planet, uplyne deset let, a pak se na radiovou vyzvu dostavi do nektereho z pristavu vnitrni soustavy, aby naplnily nadrze pohonnymi hmotami na dalsich deset let.
V blizkosti drahy Kerbera zacali astrogatori pomalu manevrovat tak, aby raketu vyvedli z roviny slunecni soustavy. Od teto chvile mela GEA vyplout na more prazdna. Jeji rychlost se mela stale zvysovat. Prumerna rychlost, jak jsem rekl, kdyz jsme protinali ekliptiku, kolisala kolem tisice kilometru za vterinu. Tak jsme se pohybovali dele nez osmdesat dva dny a urazili jsme za tu dobu priblizne sest a tri ctvrte miliardy kilometru. Nezasvecenci by se mohlo zdat, ze je to obrovsky kus cesty, ale den po tom, co jsme prekrocili hranice slunecni soustavy, objevily se na stenach navigacni kabiny mapy v meritku milionkrat vetsim, nez jakych jsme uzivali doposud. Prostor, kterym jsme do tohoto dne proleteli, nebylo na nich vubec videt. Kruznice prumeru sedmi miliard kilometru, jakou zaujima slunecni soustava vcetne nejvzdalenejsich planet, jevila se na novych mapach jako cerny bod.
Nejeden z nas si bezdecne predstavoval, ze prostor mimo nasi slunecni soustavu bude vypadat jinak nez ten, ktery uz zname a ktery jsme uz zatim prozkoumali. Prestoze jsme vedeli, ze to neni mozne, toho dne, kdy zpravy hlasily, ze jsme protali obeznou drahu Kerbera, vysli jsme rano na paluby s pocity premahaneho vzruseni. Avsak hvezdne nebe se nasim zrakum objevilo stejne nemenne a nehybne.
Stal jsem na predni vyhlidkove palube. Polarku, ktera byla skryta za zadi, nebylo videt. GEA, zachovavajic primy kurs, jako by padala od severniho polu hvezdne klenby k jiznimu, kde zaril na rozsahlem poloostrove Mlecne drahy cil nasi cesty — slunce Centaura.
Pred nami lezela galaxie. Jeji obrovske, belave zahoustle, mrazive hvezdne pevniny se tahly v navrstvenych masach oddelenych pruhy tmy, ktere jako zatoky pronikaly mezi masivy hvezd: byla to mracna cerne, studene, mezihvezdne hmoty pohlcujici svetlo hvezd, ktere visely za nimi. Pohled bezdeky bezel podel techto svetelnych kontinentu vpred k sluncim Centaura. Tam, v oblasti bohate nasycene svetly, v miliardach hvezd tak slabounkych, ze oko na ne uprene brzy je prestavalo videt, jako kdyby pri pohledu taly, horely nadherne ohne Jizniho krize a na druhe strane galaktickeho polu pri kulovite hvezdokupe v Tukanu 47, trpytici se jako ulomky briliantu, zarily Mraky Magellanovy.
Svetlo Velkeho Mraku letelo prostorem, ktery nas oddeluje, osmdesat tisic let. Oblak hvezd, citajici bezmala pet set milionu slunci, tkvel na cernem pozadi jako utrzek belave mlhy nepravidelneho tvaru. Opodal, obklopen stripky svetla na hranici viditelnosti, svitil Maly Mrak, jako odraz prvniho v nekonecne dalekem cernem zrcadle.
Oba tito souputnici nasi galaxie tahli za ni po miliony let ve stejne vzdalenosti, udrzovani v poslusnosti silami gravitace.
Hovoril jsem s druhy o tom, ze se viditelnost zlepsila od chvile, kdy jsme opustili slunecni soustavu, v niz viri castecky prachu, ktere pohlcuji svetlo: asi po hodine se hojne navstivena paluba zacala vylidnovat: vsichni se poznenahlu rozesli a ja zustal sam. Pohled na mracna hvezd me zvlastnim zpusobem poutal: citil jsem temer fyzickou namahu pohledu bojujiciho s bezednymi prostory. Pohled byl stale tyz a prece neunavoval, snad proto, ze vyvolaval nove a nove myslenky, ktere bych vsak nedovedl vyslovit.
Stal jsem a dival se a hvezdy zarily — ne vsak tim promenlivym, trepotavym a skoro rozmarnym svitem pozemskych noci, nybrz svetlem tak stalym a nehybnym, jako kdyby to byly jiskry, ktere uvazly v cernych ledovych zavesech. Vtom jsem zaslechl docela blizko sebe sepot: pohledl jsem tam. Snad dva kroky ode mne nekdo stal a dival se do mezihvezdneho prostoru stejne jako ja. V panujici temnote rozeznal jsem pouze, ze je temer o hlavu mensi nez ja. Zdalo se mi, ze je to nejaky chlapec. Jednu chvili rekl tise:
„Tam je srdce galaxie…“ a pohybem, ktery jsem spis uhodl, nez uvidel, ukazal na misto, kde se stykalo souhvezdi Strelce, Hadonose a Stira. Oba jsme se divali na tuto oblast. Strelec visel nad nami jako mrak, nejjasnejsi ze vsech, a byl rozclenen trojcipym zalivem tmy.
Muj spolecnik si dale septal pro sebe. Kdyz jsem zvykl na monotonni zvuk jeho hlasu, zacal jsem lovit jednotliva slova: rikal si jmena souhvezdi, ale nikoli jako astronom, ktery popisuje, nybrz jako nekdo, kdo se raduje pri prohlidce neobycejnych sbirek.
„Plachty,“ rikal, „Stir… Jizni Koruna… Chameleon… Letajici Ryba… Sit…“
„Jak neuveritelnou fantazii meli kdysi lide,“ promluvil najednou hlasiteji; navazoval tim na samomluvu na okamzik prerusenou, „a co vsechno v tom chaosu svetylek nevideli! Znovu a znovu se pokousim slozit z nich neco podobneho tem nazvum, ale nedari se mi to.“
Zaroven me jasny ton jeho hlasu a to, ze rikal hvezdam „svetylka“, utvrdil v presvedceni, ze je to mlady chlapec. Neodpovidal jsem mu, domnival jsem se, ze mluvi nahlas pro sebe. Tu rekl, jeste stale se na mne nedivaje:
„Ty jsi lekar, ze ano? Povez, jak se dari nasemu novemu spoluobcanu?“ a kdyz jsem mlcel, protoze jsem hned nepochopil, dodal: „Tomu chlapci z Ganymeda, ktereho jste operovali.“
„Zije, ale je v bezvedomi,“ odpovedi jsem trochu suse, protoze mel aspon rici sve jmeno, kdyz se obracel na starsiho. Abych mu udelil jemnou, ale zaslouzenou lekci, jak jsem se domnival, zeptal jsem se ho trochu ostre:
„A kdo vlastne jsi?“
„Ja?“
V jeho hlase zaznel udiv. „Ja jsem Ameta… pilot.“
Prekvapen, mlcel jsem nejakou dobu. Na GEI je asi ctyricet palubnich raket. Ridit je maji specialne vyskoleni odbornici, amateri, rekrutujici se prevazne z techniku, fyziku a inzenyru. Na cele zemekouli se venuje vyhradne rizeni letadel jen pomerne nevelka skupina lidi; pracovali v pokusnych Strediscich svetelne rychlosti a pet nebo sest z nich patri k posadce. Nejznamejsi byl Ameta a pokud vim, jediny clovek, ktery pri pokusnem letu prekrocil rychlost sto devadesat tisic kilometru za vterinu a vyvazl z toho letu ziv — i kdyz ne zdrav, protoze jeho organismus utrpel tezke poruchy. Muj uzas byl tim vetsi, ze jsem si ho predstavoval jako obrovskeho atletickeho muze, zatim co on — soude podle siluety i hlasu — byl maly. Kdyz zamiril k vychodu z paluby, vykrocil jsem za nim.
V matovem svetle vnitrni chodby jsem si ho po prve prohledl. Byl nevysoky, ci spise maly, zavality, s neumerne velkou hlavou a s jezatymi medenymi vlasy; tvar mel suchou, nos u konce zahnuty, tvrde rezany, rty plne, pevne semknute, jako kdyby s mimovolnym usilim chranily nejake tajemstvi. Pohyboval se lehce, ale tak, ze si clovek uvedomoval robustnost jeho tela, jako kdyby bylo pod saty utvoreno ze silne stlacenych pruzin, v kteremkoli okamziku pripravenych prudce se vymrstit. Napred jsem si myslil, ze je mu asi dvacet let, ale kdyz jsme prosli hloubeji do chodby osvetlene tim intenzivneji, cim vice se vzdalovala od hvezdne paluby, pozoroval jsem v koutcich jeho oci ostre vrasky. Pri hovoru se mi divali do tvare, jako kdyby neustale odhadoval, co ve mne je.
Chodba se rozsirovala. Z jedne strany byl prostorny vyklenek s kresly a v protilehle zdi byla zasazena sklenena stena akvaria. Linulo se odtamtud zelenave svetlo; bylo v nem videt stiny velkych, line se pohybujicich ryb. Ve vyklenku sedel astrogator Songgram a svetlovlase devce, ktere jsem znal jen od videni. Lena Behrensova, asistentka nasi odbocky UPPB, Ustavu pro planovani budoucnosti. Prisedli jsme si k nim. Ameta se nejakou dobu mlcky dival na sklenenou stenu; kastanove medena hriva ve svetle dopadajicim z vody temer docela zcernala.
Najednou povida:
