bloudicich slepe na obvodu slunecni soustavy, cini miliardy tun, avsak statisticke vypocty dokazaly, ze pravdepodobnost srazky je jedna k sedmnacti stum milionum. Zatim co jsem takto uvazoval, zpomalil jsem krok. Znovu jsem vykrocil, ve dverich bytu jsem se zastavil, abych se presvedcil, zdali jsem nahodou nezapomnel v parku zapisnik; byl vsak v naprsni kapse; kdyz jsem spustil ruku dolu, ozval se pozvolna stoupajici a silici svist, ktery prichazel ze vsech stran prostoru.
Raketa byla urychlovana jednou za den, v noci. Pokyny doporucovaly prerusit praci a ulehnout, prestoze to nebylo nutne. Nez byly motory zapnuty, ozyvaly se vystrazne signalni pristroje vmontovane ve vsech mistnostech — a prave jejich tlumeny, ale dobre slysitelny ton me zastihl ve dverich pokoje. Zastavil jsem se, se sklonenou hlavou a zavrenyma ocima jsem dlouho naslouchal tomuto monotonnimu, dutemu zvuku, ktery me od te chvile mel provazet po cela leta.
TRIONY
Kazdy z nas, lidi XXXII. veku, ovlada umeni psat, i kdyz ho nepouziva nijak zvlast casto; pokud jde o psani, musim se priznat, ze jsem se lidem drivejsich dob pro tuto jejich dovednost v skrytu duse obdivoval; po kazde, kdyz jsem mel napsat vice nez nekolik vet, pocitil jsem brzy v rukou tak znacnou unavu, ze jsem si musel delsi dobu odpocinout. Historikove vysvetlovali, ze kdyz kaligraficke umeni bylo detem vstepovano od nejutlejsiho mladi, organismus se tomu prizpusobil a lide pry vydrzeli psat po cele hodiny — verim tomu, prestoze mi cela vec pripada hodne zvlastni.
Za jeste zvlastnejsi povazuji tvrdosijnost nebo spis konzervativnost, s jakou se po dlouhe veky uzivalo archaickeho zpusobu uskladnovani veskereho vedeni v knihach, vyrobenych z papiru; je to prekvapujici dukaz setrvacnosti navyku, prenasenych z generace na generaci. Lide tim, ze uzivaji zdedenych prostredku, komplikuji si casto mnoho problemu, ktere by se daly vyresit daleko jednoduseji a rychleji, kdybychom o nich uvazovali nezavisle na tradici.
Psane dokumenty existuji (me znalosti historie jsou velmi ubohe), jak se zda, mnoho tisic let; ruzne civilizace vytvorily odlisne druhy pisma. Vynalez knihtisku prinesl velke zjednoduseni, domnivam se vsak, ze jiz ve dvacatem a dvacatem prvem stoleti byl tento zpusob uskladnovani informaci anachronismem, ktery lidem komplikoval zivot. Jak asi vite, existovaly tehdy tak zvane verejne knihovny, ktere ustavicne doplnovaly sve sbirky tisku; jiz koncem dvacateho stoleti citala kazda velka biblioteka nekolik milionu nebo nekolik desitek milionu svazku a proces vzrustu poctu knih se zrychlil po nastoleni komunismu a s tim spojenym rozsirenim osvety. Ustredni kontinentalni knihovny mely v roce 2100 prumerne po devadesati milionech knih; jejich zakladni fond se zvetsoval kazdych dvanact let na dvojnasobek a jiz o pul stoleti pozdeji nejvetsi knihovny sveta, jako berlinska, londynska, leningradska nebo pekingska, mely na sedm set bibliografu. Bylo tehdy vypocitano, ze za sto let bude jich muset pracovat v kazde knihovne asi tri tisice a po dalsich dvou letech asi sto osmdesat tisic. Neodbytne se vnucovala groteskni vize sveta z roku 2600, pokryteho tlustou vrstvou knih a katalogu; cele lidstvo muselo by se zmenit v knihovniky opatrujici ustavicne rostouci hromady knih, protoze proces jejich starnuti a odstranovani z knihoven byl v dobe stale se rozsirujici dusevni tvorby mnohokrat pomalejsi nez tempo, v jakem vychazely nove.
Upravy zavedene v prve polovine tretiho tisicileti mely raz konzervacni. Byly zakladany knihovny specialni, dilci, byly masove zavadeny mikrofilmy a zkonstruovani katalogizujicich automatu odstranilo karikaturni vizi lidstva promeneneho v jediny obrovsky sbor strazcu knih. Presto vsak vznikaly katalogy katalogu a bibliografie bibliografii, a tento proces se cim dal tim vice komplikoval, takze konecne kolem roku 2400 musel vedec, ktery potreboval nejake stare dilo, cekat marne nekdy treba i tyden. Dnes nam to pripada nesmyslne proto, ze tehdejsi lidstvo vlastne uz melo k dispozici technicke prostredky umoznujici mu radikalne zmenit tento neudrzitelny stav veci.
Presto se zostroval rozpor mezi archaickymi zpusoby uchovavani vedomosti a jejich novou naplni az do poloviny tretiho tisicileti; teprve v roce 2531 ustalilo svetove symposium nejznamenitejsich odborniku zcela novy zpusob uchovavani lidskych myslenek.
Poslouzily k tomu davno jiz objevene, avsak doposud jen v technice uzivane triony, krystalky kremiku, jejichz kvantova struktura se da elektrickymi kmity trvale zmenit.
Krystalek ne vetsi nez zrnicko pisku mohl v sobe obsahnout mnozstvi vedomosti rovnajici se stare encyklopedii. Reforma se neomezila jen na zmenu zpusobu zaznamu: rozhodujici bylo zavedeni kvalitativne noveho zpusobu, jak trionu uzivat.
Pro celou zemekouli byla zalozena jedina svetova trionova knihovna, v niz se od te doby ukladaji vubec vsechny vysledky dusevni prace. Zvlaste mnoho namahy staly preklady do soudobeho jazyka onech del, ktera byla dedictvim starovekych kultur a ktera mela byt zarazena do trionove knihovny. Tato giganticka sbirka del lidskeho ducha ma zarizeni, ktera umoznuji kazdemu obyvateli Zeme seznamit se okamzite s obsahem zachycenym v kteremkoli z miliard trionovych krystalu, a to pomoci prosteho radiotelevizniho zarizeni. Kdyz ho dnes uzivame, ani nas nenapadne uvazovat o mohutnosti a pruznosti teto neviditelne site, obepinajici Zemi. At v australske pracovne, at v observatori na Mesici, at v letadle, kdykoli sahne nekdo z nas po kapesnim prijimaci, aby si zavolal Ustrednu svetove knihovny, ma pred sebou na obrazovce televizoru ve zlomku vteriny zadane dilo.
Nikdo se ani nepozastavi nad tim, ze dokonala zarizeni umoznuji, aby z kazdeho trionu mohlo soucasne tezit libovolne velke mnozstvi zajemcu, aniz jeden druhemu sebemene prekazel.
V prvnich stoletich po reforme existovaly jeste sbirky knih, ktere byly majetkem jednotlivych vedcu. Byl to dukaz nepochybneho konzervatismu, ktery jako by naseptaval, ze z papiroveho foliantu postaveneho v regale v pokoji je mozno cerpat rychleji nez z trionu, vzdaleneho nekdy nekolik tisic kilometru. Je to domnenka naprosto falesna. Abychom mohli nahlednout do knihy, musime vstat, pristoupit ke knihovne a vytahnout potrebny svazek. To vsechno si vyzada nekolika vterin casu, zatim co od zavolani trionove ustredny a ohlaseni hesla do chvile, kdy dilo uvidime v televizoru, uplyne jen tolik casu, kolik ho potrebuji automaty katalogizacni velirny a radiove vlny, aby prekonaly vzdalenost mezi Trionovou knihovnou a ctenarem. Byva to obvykle zlomek vteriny. Jedine zajemci na odvracene polokouli Mesice musi cekat o pul druhe vteriny dele.
Trion muze zachycovat nejen svetelne obrazy prenesene do zmen jeho krystalicke struktury, tedy obrazy kniznich stranek, nejen fotografie, mapy, obrazy, diagramy a tabulky vseho druhu — jednim slovem vse, co je mozno zobrazit tak, aby to mohl postihnout zrak; trion muze stejne snadno zachytit i zvuky, to jest lidsky hlas stejne jako hudbu; existuje take zpusob „zaznamu pachu“ — zkratka a dobre, jakakoli vec postizitelna smysly muze byti zachycena, uskladnena a na pozadani predlozena zajemci. Konecne muze trion obsahovat recept „vyrobniho postupu“. Automat spojeny s trionem radiovymi vlnami vyrobi vec, kterou zajemce potrebuje, a tak je mozno uspokojit i nejrafinovanejsi choutky fantastu, kteri touzi po starem stylovem nabytku, nebo po nejneobvyklejsim odevu; bylo by totiz velmi nesnadne rozesilat do vsech casti zemekoule predmety nepredstavitelne ruznorode, po nichz muze nekdo zatouzit.
Nase televize, v protikladu k televizi stare, je barevna a plasticka. Jeji obrazy skytaji plnou iluzi skutecnosti a clovek vysedajici u televizoru nad romanem nebo vedeckym dilem si ani ve snu nevzpomene, ze kniha, kterou cte, nebo vec, kterou si prohlizi, neexistuje „ve skutecnosti“ v takove podobe, v jake se pred nim objevuji — to znamena jako tlusty svazek, barevna priloha nebo ulomek horniny — ale ze jsou to pouze prostorove obrazy vytvarene v elektrickem poli a jejich vznik z dalky ridi trion, rozkmitany na jeho rozkaz.
I kdyby se uloha trionu omezila pouze na to, ze vytlacily nepohodlnou starosvetskou formu ukladani vedomosti, a pak na to, ze umozni kazdemu tezit z del soucasnych i starych, z divadelnich her, symfonii, basnickych spisu, z cele pokladnice lidske kultury a konecne, ze zjednodusi system rozsirovani spotrebnich statku, jiz to by byla uloha neobycejne velka. Ukazalo se vsak, ze jejich uloha je nesrovnatelne vyznamnejsi a ze byla pocatkem promen v oblasti psychiky, o nichz prvni reformatori ani nesnili.
Teoretikum a felicitologum komunisticke spolecnosti v jeji rane fazi pusobil nemale starosti problem jedinecnosti urcitych veci, ktere byly bud vytvory prirody, nebo dilem lidskym. Zakladni zakon komunismu hlasajici: „kazdemu podle jeho potreb“, v tomto jedinem pripade zdanlive selhaval; na zemekouli bylo totiz mnoho veci, ktere existovaly pouze v necetnych nebo jen unikatnich exemplarich. Patrila k nim na priklad platna starych mistru, sochy, drahocenne predmety a mnoho jineho. Zdalo se samozrejme, ze kazdy takovy unikat muze mit bud pouze jeden clovek, nebo ze je potreba zpristupnit jej siroke verejnosti jako majetek celku. Prakticke reseni smerovalo k druhe moznosti, avsak s tim nebyli vsichni spokojeni.
