nemohl udelat. S horecne planoucima ocima jsem pozoroval mrtve srdce pilota, napul odrezane, visici jako plod mezi modravymi plicemi. Uplynula minuta, druha — nepohnulo se.
Umele vhanena krev si tezce, s namahou razila cestu do chladnouciho tela; nadarmo pracovaly zahrivaci emitory, nadarmo tekly pramenky heparinoveho roztoku.
Schrey pracoval dal, operuje mrtveho, ktery lezel bily jako mramor na sikmo naklonenem stole.
„Zvysit tlak!“ vychroptel Schrey, jako kdyby ztratil hlas. Okamzik jsem se na neho dival. Z cela se mu rinul v kapickach pot, rucicka stirace se pohybovala sem a tam, osusovala krupeje velke jako slzy, ktere mu zaplavovaly oci a rty, stisknute do cary ostre jako nuz, ztuhly v bolestne grimase.
Zvysil jsem tlak krve, huceni aparatu bylo hlasitejsi, blizila se ctvrta minuta smrti, potom pata. Jeste jedna a bude vsemu konec.
„Adrenalin!“
Ve svetle se zableskly jehly, naklonily se, injekce sla primo do srdce; najednou se tento popelave modry kus masa smrstil a zachvel.
„Palpitace!“ vykrikl jsem.
„Elektricky sok!“ odpovedel Schrey jako ozvena. Vedel jsem take, ze je to posledni pokus o zachranu. Srdce, zasazene proudem z platinovych elektrod, se zachvelo, zastavilo, a prudce, bez prechodu, zacalo rytmicky pracovat.
„Udrzovat v tomto stavu!“ rekl Schrey hlubokym, dutym hlasem.
Signal agonie, ktery az do tohoto okamziku bzucel nepretrzite, zacal se ozyvat kratceji a kratceji; teprve ted jsem ho opet uslysel. Naklonil jsem se stranou, abych se podival na Schreyovu matnici.
Vnitrek lebky, to byla jakasi ruda kase, se skvrnami sedle krve; proudy bezbarvych roztoku ji neunavne omyvaly, nastroje se vysouvaly a vracely ve snaze vtlacit zpet mekkou hmotu mozku, ale bylo to nemozne, protoze vyhrezla tkan se stale nadouvala a tlacila pres okraje rany.
„Zvysit tlak pod zvonem!“
Pochopil jsem. Schrey se pokousel dostat vyhrezly mozek zpet aspon castecne tim, ze zvetsoval vnejsi tlak. Bylo to neslychane riskantni, hrozilo to poskozenim baze mozku, centra dychani; ostatne, pomyslil jsem si, jsou-li v prodlouzene mise vyrony, je cele nase zoufale usili marne. Vsechny tyto pochybnosti mi proletly hlavou jako blesk, ale bez vahani jsem rozkaz vykonal. Mozek lenive ustupoval. Krevni obeh se nepatrne zlepsil; po dalsich desiti minutach jsme mohli vypnout umele srdce, otvor v prsou jsem definitivne zasil, stejne tak rany po tracheotomii. Nyni dostaval bezvedomy pilot vic a vice ohrate krve s glukozou a bilkovinou; take Schrey koncil. Lebka byla uzavrena, shora splyvaly kovove tampony podobne aluminiove folii, zatikal sici pristroj, strikacka naposledy vychrlila pramenky tekutiny, pak se rozsvitily velke bile lustry na strope a matnice ztemnela.
Schrey vstal, ci spise odvravoral od stolu. Uchopil jsem ho v podpazdi, rty se mu trasly, chtel neco rici, odmitnout; odstrkoval me; zdalo se mi, ze jsem zachytil slova septana sipavym dechem: „ja sam,“ ale nepustil jsem ho. Anna prisla k nam a vsichni tri jsme vysli ven za zastenu.
Pred nami, na sikmo se zvedajici tabuli, lezelo nahe jinosske telo. Od stihlych nohou bezelo ke kyclim; z jejich svalnateho svorniku se zvedaly oblouky hrudniku. Krk jako silna bila lodyha podpiral stranou nachylenou, cepcem obvazu obtizenou hlavu, s vicky zamcenymi spankem. Dech, jeste slaby, hned prohluboval, hned zmelcoval stiny v jamkach nad klicnimi kostmi. Stali jsme bez hnuti, ale hrud se rozpinala, zebra hrala a bylo uz videt, jak neviditelnym proudem pulsuje v tele krev. — Tu me zaplavila nesmirna radost, jako kdybych po prve uvidel jeho krasu vyrvanou smrti.
PILOT AMETA
Prvni astronauti, kteri se pred jedenacti stoletimi vypravili dobyvat vesmir, predstavovali si krajinu letu jako cernou, jiskrami posetou hlubinu, rozdelenou prstencem Mlecne drahy na dve polokoule; vedeli, ze uvidi souhvezdi znama ze Zeme jako obrovska mracna svetel plasticky se vznasejici v propastech; jejich ocekavani se splnilo, zaroven se vsak presvedcili o necem, co si nedovede predstavit nikdo, kdo sam nebyl mezi hvezdami.
Moreplavci minulosti byli nadseni rozlohou oceanu, letci nezmernym prostorem atmosfery, prvni dobyvatele polarnich kraju opevovali nekonecne plane bileho ticha, avsak cim jsou vsechny zemske rozlohy ve srovnani s prazdnem, v nemz hori miliardy svetu. Neni pravda, ze obrovsky prostor je stejny jako prostor maly, jak ve starem pribehu vypravi cinsky filosof. City, zvyky, nadeje zrozene na Zemi se rozpadaji hned pri prvnim styku s nekonecnem.
Jakykoli opticky odhad vzdalenosti je tady nemozny. Nejaka jiskricka, kterou zpozorujeme, muze stejne dobre byt svetlem druhe rakety letici blizko nas, jako hvezdou, ktera vysila sve paprsky pres triliony kilometru pustiny. Predmety zasazene slunecnim svetlem se znenadani objevuji, kdyz se vsak dostavaji z jeho dosahu — kdyz je treba zakryje stin nejakeho nebeskeho telesa — zmizi tak rychle, jako kdyby neexistovaly. Zaroven mizi pocit pohybu. Raketa muze utkvet bez hnuti nebo letet nejvyssi rychlosti, hvezdne nebe zustava stejne nehybne. Kazda zmena pohybu rakety, kazdy obrat nebo zatacka jevi se cloveku pouze jako pohyb hvezdne sfery a vsechny smysly se spojuji, aby klam byl uplny. Na Zemi laskave zmekcuje vzdusna perspektiva ostrost kresby predmetu v pozadi a zaradi kazdou vec na spravne misto prostorove stupnice. V kosmickem prostoru jsou vsak veci viditelne budto dobre, nebo vubec ne; nejsou tady zadne prechody, prisvity, pultony, existuje pouze absolutni svetlo a stejne absolutni tma.
Staroveci moreplavci prilis neuvazovali o hlubinach lezicich pod hladinou mori, nebot hlubiny nebyly jejich nepritelem, nybrz nepriznive vetry; boure, tajfuny na ne utocily a potapely jejich lodi, ale posilaly viditelne predzvesti. Nepritel ohlasoval svuj prichod vzedmutymi vlnami, chaosem vod a mraku. Kdyz mu stali tvari v tvar, byli vystaveni jeho mocnym uderum a ranam, odrazeli je a budto vitezili, nebo hynuli v boji. Mezi hvezdami nic takoveho neexistuje. Dokud nebyla vynalezena stala radiolokacni clona, byly rakety vydany na pospas zasahum priletajicich meteoru — zlomek vteriny casto delil uspesnou cestu od zkazy pri smrtelne srazce. Pak byly vytvoreny a krok za krokem zdokonalovany ochranne prostredky. Stale placeny obetmi, zacaly se tvorit zakony a pravidla hvezdne plavby, nepodobne zakonum pozemskym.
Tak se na priklad mluvi o setkani raket. V palubni knize je vzdalenost raket leticich mimo sebe nekolik tisic kilometru oznacena jako „blizka“; na Zemi se tato vzdalenost rovna protilehlym brehum nejrozsahlejsiho oceanu. I kdyz se mijeji ve vzdalenosti rovne zemskemu prumeru, je tato vzdalenost zapsana jako „setkani“. Musi tomu tak byt, protoze kdyby se lide pokouseli prenest beze zmen pozemske zvyky do cest v propastech vesmiru, odsoudili by se k absolutni samote. Jak vyplyva ze zakladniho vypoctu, mohly by mezi planetami krouzit nikoli miliony, ale miliardy raket a presto by uplynula tisicileti, nez by proletela jedna tak blizko druhe, aby ji bylo mozno spatrit pouhym okem.
Kazdy z nas, lidi soucasnosti, se domniva, ze zna krajinu hvezdnych cest. Zvykame si na ni od nejutlejsiho mladi, poznavame jeji bezednou tmu i ledovou pustinu, protoze vsak je let bezpecny, rakety dokonale a my jsme stale ve styku s cernym nebem rozkladajicim se za okny strel, jsme tomuto pohledu nejak zvykli: cestujici cim dal tim vic venuje svou pozornost planetam, ktere jsou pro vzduchoprazdno tim, cim pro zemskou krajinu pahorky, stromy, reky, tim, co na sobe nese znaky promennosti, sice jen mizive, ale prece jen pozorovatelne — to jiz znamena mnoho. Kotouce jednech hvezd se zmensuji, jinych zvetsuji, mesice a planety vstupuji do ruznych fazi, putuji po nehybnem hvezdnem pozadi a my se tak na vlastni oci presvedcujeme, jak cesta pokracuje, protoze mame pod kontrolou zraku — jinak nez na Zemi — zaroven misto startu i cil letu.
Z dejin kosmonautiky jsou znama liceni hruz, jake se zmocnovaly cestovatelu, kdyz se Zeme na cas skryla za nejakym nebeskym telesem. Nejeden mlady muz povazuje takove priznani za znamku slabosti, nebot cim muze byt, mysli si, pro cloveka divajiciho se ze vzdalenosti milionu kilometru modrava svetelna skvrna, na niz ani nelze rozeznat obrysy kontinentu a oceanu. Ale stejne jako se stari kosmonauti presvedcili o tom, ze meziplanetarni prostor neni totozny s prostorem zemskym, stejne jsme take my, lide GEY, poznali prostou, ale krutou pravdu, ze se kratka cesta v nicem nepodoba dlouhe pouti.
Jak vite, GEA se nepohybovala od zacatku smerem k jiznimu polu galaxie, ale proletela napred celou slunecni soustavu v rovine ekliptiky. A tak jsme minuli mimozemskou sferu malych planet, v niz viri asi dve ste sedesat
