„A zde take,“ pokracoval Nils, zrejme cely stastny, ze se setkal s nekym, kdo muze rozptylit jeho pochyby, „jeden moudry a zajimavy clovek hned zacina snit o tom, jak by to bylo krasne, kdyby kazdy mohl mit sve vlastni letadlo, a pak dodava:,ale to je pohadka'.“
„Nu, ano. Dej se prece odehrava pred davnymi veky. A tehdy znel jako veta z pohadky vyrok, ze kazdy clovek muze mit sve vlastni letadlo.“
„Ale to je nejake hloupe prani! Co z toho, ze to dnes nezni jako veta z pohadky, kdyz sve vlastni letadlo stejne nikdo nema.“
„Jiste, ze nema, ale take je nikdo nepotrebuje.“
„Okamzik…“ zamyslil se Nils. „Ale proc vlastne dnes nema nikdo sve vlastni letadlo?“
„Vysvetlim ti to. To, co rika hrdina romanu, neni tak docela nesmyslne. Pred davnymi casy v barbarske dobe existovalo soukrome vlastnictvi vyrobnich prostredku a take vyrobenych hodnot. Pozdeji, na nizsim stupni komunismu, staly se vyrobni prostredky spolecnym vlastnictvim. Ale spotreba hodnot byla dale individualni, to znamena, ze kazdy clovek mohl mit sve vlastni letadlo, prave jak o tom snil hrdina teto knihy. Ale vyvoj spolecnosti se nezastavil, kdyz se tento sen uskutecnil, pokracoval dal, a tak dnes uz zijeme v dobach zaniku individualniho vlastnictvi i spotrebnich statku. A proc se to deje? Vyplyva to ze stale plnejsiho uskutecnovani zakona ‚kazdemu podle jeho potreb'. K cemu je letadlo? Aby te prenaselo z mista na misto. Privolas je a letis. A kdyz jsi doletel, kam jsi chtel, prestanes se o ne zajimat.
A kdybys mel vlastni letadlo. Kam si je das? Domu? A kdyz poletis raketou na druhou polokouli, nevezmes si je s sebou: doprava by byla obtizna — lepsi by bylo mit tam, u cile sve cesty, druhe letadlo, ktere by na tebe cekalo. Take vlastni. Ale clovek stale podnika ruzne cesty raketou, na konci kazde je tedy treba mit pripravene letadlo. Kdybys mel byt dusledny, mel by sis postavit letadlo na vsechna raketova nadrazi sveta. Co by sis pocal bez letadla, az by ses tam jednou vypravil? Nakonec, kdyby kazdy z nas jednal stejne, pokryla by celou Zemi letadla, tisice cekajicich stroju, protoze mozna nejaka zalezitost privede tam jejich majitele. Jake by to bylo plytvani! Jake by to bylo neprakticke! Protoze bys neumistil sve stroje na vsech mistech na Zemi. Ale kdyz se zreknes vysady vlastnictvi, mas dnes na Zemi v kazdem okamziku k dispozici dopravni prostredek, jaky ti nejlepe vyhovuje.“
„Chapu,“ rekl Nils, „my jsme dokonce predstihli sny lidi minulosti… ale vlastni letadlo bych mohl mit dnes, ze?“
„Samozrejme, ze bys mohl. Ale nas vztah k teto veci se tak zmenil, ze by kazdy pokladal podobne vlastnictvi za bremeno a nikoliv za splneni tuzeb.“
V tomto okamziku strop zahorel cervene a cela raketa se nepatrne, ale citelne otrasla. Ozval se jakysi duty, kovovy vzdech. Pak nastalo ticho, v nemz bylo slyset neviditelne reproduktory.
„Pozor! Poplach prveho stupne. Vsechna gravitacni soustroji stop. Pozor! Pripravte se na ztratu gravitace.“
Pocitil jsem, ze se stavam cim dal tim lehcim. GEA pribrzdovala svuj rotacni pohyb, jeste okamzik a sal byl plny lidi volne se vznasejicich ve vzduchu. Kresla, nekolik stolku, vsechno, co nebylo upevneno k podlaze, ztratilo vahu a vznaselo se ve vzduchu. Primo pred myma ocima proplula, jako strnula ve vyrazu nesmirneho udivu, velka mramorova tvar jedne ze soch; dotkl jsem se prsty stropu. Trvalo to snad dvacet vterin, pak zaznel hlas:
„Pozor, konec poplachu prveho stupne. Zapnete gravitacni soustroji. Pozor, cekejte na dalsi hlaseni.“
Snaseli jsme se k podlaze jako balony, z nichz vypousteji plyn; kazdy z nas, sotva se dotkl podlahy, chytal se nejakeho predmetu, aby udrzel rovnovahu. Po nekolik okamziku jeste vladlo ohromeni, potom jsme se skoro poklusem rozbehli na hvezdnou palubu.
Dole se jeste rozkladal tyz pohled: obrovska pruhovana hmota Jupitera vrhala na nas kalne jantarovy svit. Vzadu, nekolik nebo snad nekolik desitek kilometru za GEOU, se v prostoru vznasel nehybny, svitici chomac plynu, pomalu se rozpinajici jako explodujici hvezda.
V absolutnim tichu, v nemz se ozyval jen nas zrychleny dech, bylo slyset kratke prerusovane zvuky spojovacich bzucaku, pak nekolikrat zasvistely rychlovytahy; konecne se raketa zastavila, obratila se zadi ke kotouci Jupitera, a z jejich trysek vyslehl smerem k nemu nekolikrat kratky plamen. Pak se po palubach rozbehl vzdaleny, tlumeny svist — to byly zapnuty staticke emitory paprsku. Raketa, lehce predklonena, visela sikmo nad kotoucem planety tahnoucim se daleko na vsechny strany. Znovu zasvistely vytahy, ale nikdo z nas se ted neodvazoval volat do pilotni kabiny, aby nezdrzoval astrogatory.
Asi po peti minutach se vsechno uklidnilo a prave jsme se chteli vydat k nejblizsimu telefonu, kdyz se reproduktory znovu ozvaly:
„Pozor. Zvlastni hlaseni. Vsichni lekari na sva mista!“
Spechal jsem k vytahu. Snesl me dolu, a kdyz jsem bezel do operacniho salu, vybehla mi vstric Anna Rusyova.
„Co se stalo?!“ zvolal jsem.
„Nestesti! Neni ted cas na vysvetlovani, jed dolu, do tlakove komory, hned jsem tam!“ strcila me do vytahu a zabouchla dvere tak rychle, ze jsem nemel ani cas odpovedet. Jel jsem tedy dolu, neveda proc a nac, kdyz se vytah v predposlednim poschodi najednou zastavil, dvere se otevrely a vstoupil do neho Ter Akonjan a Yrjola.
„Co se stalo,“ obratil jsem se na ne, kdyz se vytah znovu rozjel.
Jak jsem se dovedel z inzenyrovych slov, z Ganymeda, Jupiterova mesice, okolo nehoz jsme leteli ve vzdalenosti necelych osmdesati tisic kilometru, vyletel nam rano naproti nejaky clovek. Byl to jiste student kosmodromie, ktery si odbyval rocni praxi na astronauticke stanici, zrizene na Jupiterove mesici; v naproste odloucenosti tam ziji kolektivy nekolika desitek lidi, kteri se rok co rok stridaji, a spojeni se Zemi udrzuji jedine radiofonicky. Pilot, ktery nam vzletl naproti v jednomistne rakete, musel jiz davno vedet o letu GEY a netrpelive cekal na jeji prilet.
Jak to nejednou delaji mladi nadsenci, vypnul automaticke pojistky kormidel sve rakety, aby mohl na nasi pocest vykonat nekolik krkolomnych evoluci. Provedl take dvojnasobny premet okolo GEY, ktera mu odpovedela varovnymi signaly, a kdyz nepomohly, obklopila se cervenou kourovou clonou. Kdyz i to bylo bezvysledne, zvysila raketa rychlost. Manevry GEY ridily automaty, protoze v pilotni kabine v tom okamziku nebyl zadny z astrogatoru. Blahovy pilot, kdyz videl, ze mu GEA zacina unikat, zacal ji stihat, nedbaje vystrah a zdimaje ze sve rakety maximum rychlosti. Kdyz se blizil k nasemu boku ze strany Jupitera, nevzal v uvahu jeho pritazlivost, a tak se raketa pri prudke zatacce dostala do pasma nasich tryskovych atomovych plynu. Raketa, strzena virem, se prevratila a pilot ztratil ve zmatku orientaci; ve snaze vyrovnat let ritil se plnou rychlosti primo proti boku GEY. Na jakykoliv uhybny manevr bylo prilis pozde, zatim co se vzdalenost zmensila na nekolik set metru, zapnuly automaty emitory paprsku a raketa dostala mocny zasah zareni, ktere ji prudce zastavilo. Zustala bezmocne viset ve vzduchoprazdnu a snad by se zritila na kotouc Jupitera, kdybychom nepodnikli dalsi manevry. GEA se zastavila, vypnula rotacni pohyb a magnetickym polem vsala nestastnou raketu dovnitr.
Vsechno, co automaty udelaly, bylo nutne; kdyby raketa nebyla vrzena zpet zasahem paprsku, bylo by doslo ke srazce s tragickymi nasledky. Byla to bud jak bud strela vazici jedenact tun, ktera se na nas hnala rychlosti sedmnacti kilometru za vterinu — mela tedy dost energie, aby prorazila ochranny pancer a provrtala trup rakety.
Zatim sjel vytah dolu. Vstoupili jsme do tlakove komory. Pod holymi kovovymi zebry, ktera zde odhalovala cast vyztuzneho systemu rakety, jako ryba vyvrzena na breh, lezela na plosince pristavene u steny stihla dlouha raketa, ozehnuta do cervenohneda. Vybojem paprsku zmenil se jeji plast v drsnou, jakoby struskou pokrytou skorapku. Zavarene dvere se nedaly otevrit, proto se automaty s veskerou opatrnosti pustily do vyrezani velkeho otvoru nad sedatkem pilota. Kdyz jsme vstoupili do komory, chylily se prace ke konci; jeste nekolik okamziku sypaly se jiskry z celisti elektricke pily, pak byl vyrez pancere lehce nadzvednut, a takto vzniklym otvorem byla vytazeno telo, zahalene v hermetickem obalu.
Tento obal ze silne, tmave pruzne hmoty ma vpredu vmontovany casti kormidelni aparatury a radiolokatoru a krunyr chranici hlavu a hrud pilota. Proto jsme jej zacali rozrezavat odzadu. V siroce otevrenych dverich rychlovytahu uz cekala nositka; pocinali jsme si, jako kdyby letec zil, i kdyz to nebylo jiste, protoze raketa zabrzdena vybojem paprsku ztratila rychlost tak nahle, ze clovek, ktery v ni byl uzavren, byl vystaven deceleraci mnohokrat prekracujici nejvyssi pripustnou mez.
Nekdo mi podaval ze strany nastroje na rezani: jak se vrstvy obalu otviraly, pracoval jsem stale opatrneji. Konecne se ozval tichy sykot uchazejiciho vzduchu, uvnitr totiz byl pretlak. Posledni rez a v otvoru se zacernala letcova kombineza. Podobala se nafukovacimu gumovemu pytli, huste opasanemu kovovymi spiralami, ktere pridrzuji mekke casti tela pri nahlem zrychleni nebo pribrzdeni rakety.
K hrudi a brichu pilota vedou nalevkovite se rozsirujici trubice, v nichz obiha plyn pod tlakem zavislym na
