Pak tento obraz zacali zastinovat jakoby nejaci motyli; byly to rakety doprovazejici GEU, jejichz roje stale vic zaclanely mesicni kotouc, jak jsme se od Mesice vzdalovali a pomalu se dostavali do primeho kursu na Mars. Drahu rude planety jsme protali ve znacne vzdalenosti od ni: to jest dvacet sest milionu kilometru; ruda koule se presunula od severovychodu oblohy na jihozapad a behem noci se tak zmensila, ze nazitri, kdyz jsem vstal, bylo Mars videt jiz na samem okraji kulatych televiznich obrazovek jako cervenou drobnou skvrnku.
Teprve ted se zacaly obracet, formovat a manevrovat rakety, ktere nas provazely. V hvezdne tme neustale blyskaly cervene horici koure signalu, ktere znamenaly „volnou drahu“. Rakety vzletaly, ve spiralach odplouvaly na strany a prostor kolem GEY, letici s vypnutymi motory a zvolna se pohybujici pouze vlivem slunecni pritazlivosti, se cistil a vyprazdnoval; konecne v sedm hodin vecer se eter naposledy naplnil bouri hlasu; radiova rele se proste dusila pretizenim, kdyz nam tlumocila tisice a tisice pozdravu vsech tech, kdoz se vraceli. Zemske rakety se nesly prostorem jako nesmirne hejno stribrnych ryb. Vzdalovali jsme se pomalu opacnym smerem. Tu najednou ze vsech letadel prorazily tmu paprsky reflektoru, soustredene na stribrny pancer GEY, ktera se zahalila velkym, rude prosvitajicim oblakem, az ti, kteri stali na jejich palubach, ztratili z oci cele nebe. To vyslehl ohen z pohonnych trysek: nejprve trysek predstihovych, pak z trysek prveho, druheho a konecne tretiho radu, a GEA, zustavujic za sebou dlouhou stopu hasnoucich plamennych jazyku, dala se do pohybu. Stribrne hejno raket stale smerujicich k jihozapadu se vzdalovalo z pocatku jako plocha ostrych svetel, pak jako mracno jisker mihotajicich se jasneji a ziveji nez hvezdy, konecne jako hrstka sedaveho prachu, aby nakonec zmizelo, jako kdyby se rozplynulo v nekonecnych temnotach. Jedine Zeme zarila dale jako jasna modra hvezda se zlutymi poly dvou atomovych slunci. Prestoze nastala noc, nikdo neopoustel palubu. Kdyz zmizela v bezedne propasti i nejposlednejsi stopa velke armady raket, upirali jsme oci dal do temnoty, aby ji aspon nas pohled obraceny k Zemi doprovazel co nejdele.
Mezitim zvetsovala GEA rychlost letu. Dosahovali jsme rychlosti dve ste kilometru za vterinu a tak jsme se pohybovali v prostoru oddelujicim Mars od Jupitera. Tento obrovsky prostor je plnym pravem nazyvan hrbitovem raket — tolik katastrof pamatuje tato oblast vesmiru. Krouzi v ni miliony ostrych zelezokremitych ulomku, trosek planety, ktera v techto mistech kdysi obihala, a kdyz se neprozretelne priblizila k Jupiteru, podlehla jeho osudove sile.
Ter Akonjan, ktery mel nyni mene prace, pozval me na besedu. Uhodl jsem, ze chce blize poznat jednoho z doktoru, pecujicich o zdravi posadky. Sel jsem k nemu primo z ambulatoria. Vstup do astrogatorova bytu je Nonninym dilem a pychou. Tvori jej deska z mlecneho skla, dlouha temer jako cela stena a oramovana dvema sloupy. Levy sloup je dreveny a tvori jej rada prisernych masek s obdelnikovymi tlamami, cernymi, jakoby uzenymi v kouri, ktere jsou postaveny jedna na druhe. Jejich dute ocni jamky jsou obraceny na protejsi stranu, kde vyrostl z podlahy svetly sloup hladkeho tvaru: at se na nej divame odkudkoli, zda se, jako kdyby prave prechazel z pohybu do klidu. Je v nem neco z rostlinneho vyhonku derouciho se ke svetlu a neco z lidskeho pohybu vzepeti tak ziveho, jako kdyby to bylo odnato vzprimujici se divci postave. V kamennem nadprazi je vytesan prosty napis „Na ceste k hvezdam.“
Ter Akonjan me ocekaval v obrovskem pokoji, ktery byl myslen jako zasedaci sin. Steny byly pomalovane rozevlatou honbou barev podzimu v cele skale vadnuti; ba zdalo se dokonce, ze i vzduch je prosycen atmosferou jesene, vanouci ze vsech tonu zlataveho bronzu, zloutnouciho purpuru a sarlatu, Ve vsech ctyrech rozich mistnosti se cernaly vysoke vyklenky. Staly v nich stihle automaty a v jejich polopruhlednych obalech pulsovaly ohnicky svetelne cirkulace tak pomalu a dustojne, jako kdyby tito „andele z kristalu a berylia“ premysleli o svych vlastnich osudech, takze se navstevnici bezdecne usmivali, kdyz stroje obradne opoustely sva mista, aby podaly kavu. Uprostred steny bylo videt velke cerne hodiny; na ciferniku se misto cislic trpytily znaky zverokruhu, vytepane ze stribra. Kdyz jsem vstoupil, naklanel se prvni astrogator nad rozprostrenou mapou nebe. Za jeho kreslem, na desiti podstavcich, staly busty slavnych kosmonautu minulosti. Ihned jsem poznal tyto tvare, zname jeste ze skoly.
„Jak se ti tady libi?“ zeptal se Ter Akonjan, kdyz jsem si sedl.
„Naramne, ale bydlet bych tady nechtel,“ rekl jsem.
Usmal se.
„Chudak Nonna, kdyby te tak slysela!“
A dodal:
„Vzdyt ja tady take nebydlim, to je takovy oficialni pokoj. Pracuji tam,“ ukazal na postranni dvere.
Kdyz jsem se tam otacel, pohledl jsem jeste jednou na radu kamennych tvari a uderil me do oci rys, spolecny vsem. Oci techto hlav, prestoze byly postaveny do svetla, vypadaly, jako kdyby hledely do tmy, jako kdyby pro ne neexistovaly steny pokoje a rakety, jako kdyby primo u zulove plochy jejich tvari zacinal nesmirny jicen propasti; jako kdyby tyto kusy kamene, predstavujici lidi zaslych veku, samy byly rovny hvezdam. Ter Akonjan me pozoroval.
„Divas se na me radce?“ zeptal se s lehkym usmevem.
Ihned jsem si uvedomil vystiznost techto slov.
„Tady se patrne nikdy necitis osamely?“
Pomalu prikyvl hlavou. Vstal a pristoupil k nejblizsimu poprsi.
„To je Uldar Tog, ktery prvni pristal na Saturnu, neni-liz pravda?“ rekl jsem.
„Ano. Syn dvacateho tretiho stoleti. Konstrukter a kormidelnik raket v jedne osobe. Znas jeho historii?“
„Nevzpominam si presne. Ale zda se mi, ze se nevratil ze sve posledni vypravy.“
„Ano. Byl na svou dobu jiz neobycejne stary. Bylo mu devadesat osm let. Zemrel u kormidelniho kola, jako kdyby u neho usnul. Nechtel lezet v zemi. Byl pohrben v prostoru. Nekde jeste krouzi raketova lod, do niz bylo ulozeno jeho telo.“
Podivne me dojal Ter Akonjanuv obrat,v prostoru“. Ano, presne tak, jednoduse „prostorem“ nazyvali meziplanetarni prazdno jeho prvni dobyvatele; pocitil jsem totez vzruseni jako za svych chlapeckych let, kdyz jsem se zaricima ocima hltal kosmonauticke romany a kroniky.
„A kdyz si clovek pomysli,“ rekl jsem, „ze pres tyz prostor koname televizity pratelum na Zemi…“
„Zatim ano. Avsak zpozdeni prijmu zpusobene vzdalenosti uz je znat. Vsiml sis uz tech zmen?“
„Ano. Vcera jsem navstivil otce. Sedeli jsme proti sobe, jako ted sedime my dva. Mlcel jsem radeji, protoze pak je daleko silnejsi pocit, ze jsme skutecne blizko sebe.“
Astrogator se podival na mapu hvezdneho nebe.
„V teto chvili dela zpozdeni radiovych vln asi devet minut,“ rekl, „s takovymi prestavkami se samozrejme tezko rozmlouva; zpozdeni ostatne stale vzrusta. Zakratko to budou hodiny, potom dny.“
„Ano, to je pocatek nasi samoty.“
„Je nas prilis mnoho, abychom mohli mluvit o samote,“ odpovedel astrogator zive, „jeste se nekonala tak pocetna vyprava do vesmiru!“
„Kdo vlastne prisel prvni s touto myslenkou?“
„Nevim. Myslenka sama je stara; vynorovala se, mizela, a kdyz byla zapomenuta, vracela se znovu. Hovorilo se o ni uz v dobach, kdy jeste lidstvo nemelo technicke prostredky k jejimu uskutecneni. Ale i potom, kdyz uz je melo, zustavala dlouho jen pranim. Prvni podrobne plany vypracoval Bardera asi pred sto ctyriceti lety. Mel mnoho odpurcu. Rikaval: „Vec je nesmirne obtizna, tak obtizna, ze je nutno se o ni pokusit.“
Kdyz astrogator domluvil, rekl jsem:
„Poslys, rad bych ti polozil otazku, snad trochu drzou. Vydal by ses na tuto vypravu, kdybys vedel, ze se z ni nevratis?“
„Ja, nebo raketa?“ odpovedel tak rychle, ze jsem chvili mlcel, protoze jsem nebyl pripraven na takove rozliseni.
„My vsichni,“ rekl jsem nakonec.
„Samozrejme, ze ne. Ale z ceho by pramenila ta jistota, ze zahyneme?“
„Nevim. Nepremyslel jsem o tom. Je to jenom pomyslna situace.“
„I pomyslne situace musi nejak souviset se skutecnosti. Riziko muze byt jakkoli velke. Ale sam fakt, ze existuje, obsahuje moznost uspechu.“
„Dobra. A coz kdyby nadeje na navrat byla jedna ku tisici?“
„V takovem pripade — ano.“
„Proc ano? Ale nejsem nahodou nemistne zvedavy?“
„Nejsi zvedavy, jsi jenom zvidavy, a to je velky rozdil. Dam ti dve odpovedi. Napred tuto. Clovek, kdyz vstupuje do nove oblasti zivotniho pusobeni, narazi na odpor neznama. Je to ukaz prastary: neandertalci, prvnimu vyrobci nastroju, bylo velmi obtizne vytesat z kremene hrot ostepu. Obnovovanymi pokusy prekonava clovek odpor materialu. Jeho odpor ovlivnuje dalsi pokusy a cloveka sameho obohacuje dvojnasobne: o nove vedomosti o
