byl bych tam umrel, aniz jsem se hnul z mista, ale vedel jsem, ze neodleti, ze me budou hledat, a bude-li to trvat dlouho, nevystaci s kyslikem na zpatecni cestu. A tak jsem si rekl, ze musim dojit…“
„Cekali na neho, samozrejme,“ rekl jsem.
„Cekali, samozrejme, s kyslikem to bylo bidne, ale potkali cestou patrolujici raketu bez posadky, a ta jim dala natankovat vzduch. Vidis, Ter Haare, on taky nemel rad hory. Mezi charakternosti, mezi odvahou a zalibou v horolezectvi neni zadna souvislost.“
„Znal jsi toho cloveka?“ zeptal jsem se.
„Ne. Znal ho tvuj otec,“ rekl Rudelik a na muj vyjeveny pohled dodal s usmevem:
„Lecil ho. Byl palubnim lekarem te vypravy.“
„Kdy to bylo?“
„Ach davno, snad pred ctyriceti lety.“
Ohromenim jsem umlkl.
Ticho prerusil Ter Haar.
„Jestlipak vite,“ zeptal se, „proc maji raketovi piloti ve znaku plamen?“
„Stribrna jiskra v cernem poli,“ rekl jsem. „Ano, a jeste jsou tam nejaka slova —,pres plamen', Ne, nikdy jsem o tom neuvazoval, ale je to proste. Jiste proto, ze plamen, ze ohen je zdrojem pohonu rakety.“
„Dost mozna,“ odpovedel Ter Haar, „ale piloti to vykladaji jinak. Tradice uchovala legendu, kterou mi vypravel Ameta. Znas Ametu? Ne? Musis se s nim seznamit. Dvacate a dvacate prve stoleti, to byly doby prukopnickych raketovych letu, ktere si vyzadaly mnoho obeti. Jedna z prvnich raket na Mesic byla pry v okamziku startu zachvacena ohnem. Vznaly se najednou vsechny zasoby paliva. Zaujimaly tehdy devet desetin objemu cele rakety. Pilot mohl horici nadrze katapultovat, byly by vsak dopadly na mesto. Proto jen zvysil rychlost. Zahynul v ohni, ale dovedl raketu —,pres plamen' — mimo sferu Zeme. Odtud ta slova.“
„Ale to znamena,“ dodal Rudelik, „ze clovek nejen umi vynalezat veci neexistujici v celem vesmiru, nybrz ze jim take dovede celit…“
Kdyz jsem se loucil s Rudelikem, rekl jsem:
„Znas meho otce, skoda, ze jsme se o nem jen zminili, snad mi o nem nekdy povis vic…“
„Jiste.“
Stiskl mi ruku a dodal:
„Ale myslim, ze… jsme o nem mluvili po celou tu dobu.“
Kdyz jsem sel po Ter Haarove boku pod citrinove zlutymi svitilnami chodby, byl jsem tak zabran do svych myslenek, ze jsem si vubec nevsimal mimojdoucich. Vysli jsme z ulice Fyziku a octli jsme se v onom polokruhovitem sale, odkud jsem zacal svou prochazku. Ter Haar si sedl na lavicku pod bilou sochou, po ocku se na mne podival a zeptal se s potlacovanym usmevem:
„Tak co, mas jeste chut?“
„Na co?“ zeptal jsem se, vytrhuje se ze zamysleni.
„Na lidi. Na lidi z GEY.“
„Ovsem!“
„Dobra. Kam pujdeme ted?“
Vstal a rikal slavnostne, jako kdyby odrikaval vetu z pohadky, ukazuje pritom do chodeb pred nami, ktere zarily ruznymi barvami duhy:
„Pujdes-li vpravo, zazrak uvidis („uz jsi ho videl“, dodal rychle obycejnym hlasem). Pujdes-li primo — tajemstvi objevis… budiz, pujdeme objevovat tajemstvi! Doktore! Probud se konecne! Jdeme!“
„Kam?“
„Tam, kde je tajemstvi: do ulice Biologu.“
Vstoupili jsme do zelene chodby. Take zde byly na stenach namalovane domky.
„Tady,“ rekl historik, „bydli Callarla, Goobarova zena.“
„Goobarova zena?“ opakoval jsem. Bylo to jmeno me nezname z prvniho vecera na GEI.
„Ano.“
„A on?“
„On take, ale z druhe strany, to znamena, ze vchod do jeho pokoju je z ulice Fyziku. Oba byty jsou uvnitr spojeny, ale ve skutecnosti bydli Goobar ve sve laboratori.“
Kdyz otviral dvere, mihlo se mi hlavou, ze na Zemi se muzeme mnoho dovedet o cloveku, pozname-li, jak ma zarizeny byt, a tady, na rakete, muze o nem mnoho rici pohled za oknem; je to totiz videoplasticke panorama podle vlastni volby. Sotva jsem to domyslel, dvere se otevrely a ja jsem stal na prahu vedle Ter Haara.
Octl jsem se v prostem venkovskem domku s podlahou a stropem z hladkeho dreva slamove barvy. Uprostred stal nizky skleneny stul a zidle s operadly naklonenymi daleko dozadu, u zdi na podlaze — hodne zelene, docela obycejne zelene rostliny bez kvetu. Cely tento pokoj tvoril prechod do parku viditelneho za okny, bohate oroseneho destem, protoze venku prselo. V dali nad krajinou tahly mraky, nikoli vysoke, nybrz plouzici se nizko, jak nekde na upati hor. Za jejich chomaci se chvilemi objevovaly hnede a cerne svahy stitu a stale se lil jednotvarny silny dest, bylo slyset jeho lehky cupot na cestickach vysypanych piskem, crkot okapu, ba dokonce i vzduchove bubliny, ktere pukaly na kaluzich; tento pohled me tak okouzlil svou vsednosti, ze jsem se nehnul z mista, dokud ke mne neprisla pani domu a nepodala mi ruku.
„Vedu ti skorokolegu, totiz naseho doktora,“ rekl historik.
V kalnem svetle dopadajicim siroce otevrenym oknem pripadala mi Callarla mensi a zaroven mladsi nez pri prvnim setkani. Mela na sobe domaci saty z tmavorude latky, s kresbou tak jemnou a slozitou, jako kdyby to byl stribrem nakresleny plan labyrintu. Krome ni byly v pokoji jeste dve osoby. Devce s tezkymi rudymi vlasy, spadajicimi na limec modrych satu, a muz atleticke postavy s tvari skrytou ve stinu.
„To je Nonna, architektka, ktera by rada poznala stavitelstvi na jinych planetach,“ rekla Callarla, „a to je Tembhara, mechaneurista.“
„Zle jazyky tvrdi, ze stavim elektricke mozky z lenosti, ale ty tomu nemusis verit, plati?“ rekl muz. Naklonil se vpred a ja jsem spatril jeho tvar. Byla cerna, jako kdyby se na ni atavisticky vracela barva jeho cernosskych predku, siroka a napjata jako biceps. Objevil se na ni usmev oslnive bily jako blesk a ihned zmizel.
Callarla nam nabidla misto. Pristoupil jsem radeji k oknu, tak me lakala trpka, syrova vune listi a mokreho jedloveho jehlici, ktera odtamtud vanula. Kdyz jsem zvedl hlavu, spatril jsem, jak se na okapu shromazduji velke krupeje vody, soustredujici v pruzracnych banickach blankyt nebe, ktere se na krajich protrhavalo, jak putuji husim pochodem podel okapu, jak se zastavuji na jeho hrane a padaji dolu. Natahl jsem ruku, avsak padajici kapka, aniz jsem ji citil, proletla mezi mymi prsty jako zablesk svetla. Neprekvapil me ani tak tento ukaz, ocekaval jsem jej, jako spis me vlastni zklamani. Opren o rimsu okna, ve vlanych zavanech vetru, obratil jsem se k pritomnym. Rozhovor preruseny nasim prichodem pokracoval dal.
„Jak si vlastne predstavujes tu architekturu nezavislou na gravitaci?“ zeptal se Tembhara rudovlasky.
„Mela jsem na mysli konstrukce, ktere neznaji kolmici,“ odpovedela. „Predstavte si dvanacticipou hvezdu s hroty, ktere trci na vsechny strany. V hlavnich pruhledovych osach bych postavila slouporadi…“ Kreslila ve vzduchu rukou. Naslouchal jsem s rostoucim udivem.
„Promin, a z jakeho materialu?“ zeptal jsem se.
„Led. Vis prece, jak ohromne mnozstvi vody se dopravi mimo sferu Zeme, kdyz zmensujeme oceany. Stavela bych palace z vody, ci spise z ledu, ktery v teplote vzduchoprazdna nema nejhorsi konstrukcni vlastnosti.“
„Aha! Ve vzduchoprazdnu!“ uklouzl mi vykrik. „Chapu, takove vzdusne zamky jako milionkrat zvetsene snehove vlocky? Ale… kdo v nich bude bydlet?“
Vsichni se zacali smat a Tembhara rekl:
„Vtip je v tom, ze nikdo. Nejsou zajemci. Chudak Nonna, nemuze je stavet a strasne se proto trapi.“
„Ano,“ rekla mlada divka s povzdechem, „vidim stale jasneji, ze jsem se do cele te zalezitosti pustila prilis brzo!“
„Do jake zalezitosti?“
„Do zivota. Mela jsem se narodit v roce 100000, potom by mozna me ledove palace byly k necemu dobre.“
„Tam bych se radeji nepoustel,“ rekl Ter Haar, „rika se, ze v roce 100 000 Slunce znovu vstoupi jako kazdeho ctvrt milionu let — do tmave mlhoviny kosmickeho prachu a nastane galakticka zima.“
„Ledova doba?“
„Ano, ledu bude spousta a takova prace s jeho rozpoustenim, ze se na tve ledove palace nebude chtit nikdo
