ani podivat.“
„A Slunce pak bude rude jako krev,“ rekla v chvilce ticha Callarla. Vsichni se k ni obratily, ale vic uz nepromluvila.
„Ano,“ dokoncila Nonna, „bude rude, protoze prach mlhoviny pohlti ostatni paprsky.“
„Je komicke, ze o tom mluvite, jako kdybyste prozili prinejmensim tucet takovych zim,“ vmisil se do hovoru Ter Haar.
„Vzdyt to zname,“ rekla Norma.
„To neni totez,“ namitl historik. „Neco jineho je pozorovat stridani galaktickych jar a zim, videt vynorovat se horske systemy, spatrit vrasneni pevnin, vysychani oceanu a neco jineho je vsechno znat. V geologickem meritku zije clovek jako jepice. Zname fakta, nezname a nemuzeme ani znat dojmy, jake je provazeji.“
„Ano, nejaky tvor, ktery by zil miliardu let…“ zacala Nonna a prestala.
Znovu se rozhostilo ticho, pouze za okny sumel dest.
„Pred nedavnem jsem mela podivny sen,“ rekla Callarla tise. „Zdalo se mi, ze jsem vytvorila v laboratori umele organismy. Byli to malinci ruzovi tvoreckove. Mnozili se tak rychle, ze jsem videla, jak pokryvaji celou laborator jako ruzova plisen. Pak jsem se rozhodla udelat zvlastni pokus. Vybrala jsem si slunce ne prilis zhave, ale ne prilis vychladle, prisunula jsem k nemu planetu primerene velikosti, zaplavila jsem jeji pustiny oceanem, obalila ji mekkou vrstvou vzduchu a naroubovala na ni zivot v podobe svych ruzovych tvorecku. Pak jsem ji zanechala jejimu osudu. Nevzpominam si, co nasledovalo. Plynuly stovky tisicu, snad dokonce miliony let. Po celou tu dobu jsem zila a vubec jsem nestarla.“
„Sen zeny,“ zamrucel pozorne naslouchajici Tembhara.
Callarla se usmala svyma cernyma ocima a pokracovala.
„Konecne jednoho dne jsem si vzpomnela na svuj pokus a rozhodla jsem se, ze se podivam, jak se vyvijel zivot, ktery jsem prenesla na povrch planety. Jak se promenil? Ponoril se do oceanu, pokryl kontinenty? Jake vzal na sebe formy? Tak jsem uvazovala pripravujic se k letu. A pak, kdyz jsem letela mezi hvezdami k one planete, zmocnil se me prekvapivy neklid. Kdyz jsem vytvorila svou bilkovinu, otevrela jsem pred hmotou vsechny moznosti vyvoje. A ma fantazie mi najednou postavila pred oci miliony bytosti, ktere vznikly z onech nevinnych ruzovych telisek. „Vidi uz svuj svet?“ Uvazovala jsem. Slysi sumeni vetru? A mozna, ze uz ovladla celou planetu, zacala zkoumat sama sebe a jiz si polozila otazku, jaky je jejich puvod, jak vznikla. A tu me napadlo, ze jsem jim nedala jenom zacatek, ale i konec, a tim, ze jsem stvorila zivot, stvorila jsem zaroven i smrt. Ale v tom uz byla prede mnou planeta obrovska jako nebe, zahalena mraky; muj neklid se zmenil ve smutek a hruzu a ja se probudila…“
„Ach, jake ty mas sny!“ zvolala zavistive Nonna. „Mne se v nejlepsim pripade zda, ze se vadim s pokazenymi automaty!“
„Tvuj sen je nasledek nedockavosti videt vysledky cesty, nedockavosti, ktera souzi nas vsechny,“ rekl jsem. „Je ditetem ocekavani objevu, jake se skryvaji u cile nasi cesty — v soustave Centaura.“
„A je charakteristicky pro zacatek cesty,“ dodal Ter Haar, „protoze pozdeji nebudeme ve svych snech predchazet udalostem, nybrz nostalgicky se v nich vracet na Zemi.“
„A ja vam rikam, ze v tom snu bezelo o neco docela jineho,“ protestoval Tembhara. Polozil sve velke ruce na sklenenou desku stolu jako na klaviaturu a rekl:
,Je to sen biologa prahnouciho po vedeni. Nevime totiz nic o ceste vyvoje organismu na jinych planetach. Zname jedine dejiny zivota na Zemi a na Marsu, ale to prece jsou deti tehoz Slunce. Ale tvorove, kteri vznikli pod promenlivymi hvezdami, ktere se stridave smrstuji a rozpinaji jako tlukouci srdce? Toto pulsovani svetla se prece musi nejak obtisknout v tom nejplastictejsim materialu, jakym je prave ziva hmota! A zivot pod obrovskymi vychladajicimi rudymi slunci? A v okoli podvojnych hvezd, na planetach ozarenych stridave hned jednou, hned druhou slozkou soustavy? A ve svetle modrych slunci vysilajicich mocne paprsky…“
„Vrazedne,“ prohodil jsem. „Tam zivot jiste neexistuje.“
„Muze si vytvorit ochranne mechanismy, na priklad rohove pancere s vysokym obsahem soli tezkych kovu… Uvazte, jak rozdilny je vek hvezd, tak rozdilny je i vek ruznych planet, jinymi slovy i na planetach podobnych Zemi je mozno objevit casnejsi nebo pozdejsi faze zivota nez na Zemi. Ale to neni vsechno. Callarlin sen skryval otazku, zda nase pozemska fauna a flora, a take my sami jsme v pomeru k ostatnim obyvatelum vesmiru necim zcela prumernym, statisticky nejcastejsim, nebo zdali jsme spis vyjimecnou variantou, vzacnou obmenou… Protoze jsme mozna unikat a nad tvary nasich tel by mozna kroutily hlavami bytosti z jinych hvezd…“
„Pokud by ty hlavy mely,“ vmisila se Nonna.
„Pokud by je mely, samozrejme.“
„Tak ty rikas, ze jsme ‚dvojhlavym teletem vesmiru'?“ zeptal jsem se se smichem. Ter Haar vypadal trochu pohorsene.
„Nerikas to vazne,“ rekl Tembharovi.
„Ja vubec nic nerikam; to pouze jeji sen klade takove otazky.“ Velky mechaneurista udelal lehky uklon hlavou pred mladou zenou, ktera sedela bez hnuti po celou dobu teto rozmluvy, avsak na jeji klidne tvari se obcas, jako male svetelko, objevil usmev, ktery pootevrel jeji rty.
„Dobra,“ obratil se na ni Ter Haar, „ted rozhodni tedy spor: co znamena tvuj sen a jaky cil sledoval tvuj pokus?“
„Nevim.“
Po teto odpovedi mel zahlaholit smich, ale zavladlo ticho, plne deste za oknem. Uz davno mi nebylo tak dobre a tak radostne jako ted, kdyz jsem se dival na dustojny pruvod kapek na okapu.
„Nevis?“ rekl Ter Haar a v jeho hlase se ozvalo zklamani. „A co kdybys mohla udelat takovy pokus ve skutecnosti?“ zeptal se.
„Bojim se, ze bych jej neudelala,“ odpovedela Callarla po chvili premysleni.
„Proc?“
Sklopila hlavu.
„Ne pro nedostatek odvahy, ale… ne, opravdu nevim.“
„Mozna, ze by se ti zdalo, ze je to groteskni napodobenina dila onoho velkeho Pana — Stvoritele, v nehoz verili lide minulosti?“ napovidal historik tise.
Callarla mlcela s prchavym usmevem, ktery znamenal: nemam uz co rici. V tomto okamziku se ozval vzdaleny skleneny zvuk, prichazejici jako od hor halicich se do soumraku.
„Obed!“ rekl Tambhara a vstal. Teprve ted jsem uvidel, jaky je to dlouhan. „Ale posedeli jsme si!“
Kdyz jsem se loucil jako posledni z hosti s Goobarovou zenou, otazal jsem se ji nahle:
„Prsiva u tebe casto?“
„Casto. Mas rad dest?“
„Ano.“
„Navstevuj me tedy casteji.“
Vysel jsem na chodbu za ostatnimi a uslysel jsem zvucny hlas Tembhary, ktery rikal:
„Abych pravdu rekl, je to nerealne: na vysledky takoveho pokusu by clovek musel cekat sta milionu let. I kdyby to slo, kde vzit tak obrovskou trpelivost?“
Dal se do smichu. Otevrel dvere vytahu a vstoupil do neho za ostatnimi. Sklenena klec zmizela beze zvuku v sachte, ale jeho basovy smich mi jeste stale znel v usich.
Ter Haar me prosil, abych k nemu po obede zasel. Mel jsem ho vyhledat v pracovne historiku a Nils, syn inzenyra Yrjoly, me tam mel dovest. Sine historiku byly umisteny na zadi. Chodby tady byly nizsi a ne tak prostorne jako v ustredni casti rakety.
„Tady je to!“ rekl Nils a ustoupil, abych mohl vejit. Po druhe v temze dnu jsem zazil prekvapeni. Myslil jsem, ze se octneme ve svetle, trionove pracovne, kde humaniste prosvetluji a zkoumaji stare palimpsesty. A zatim jsme stali na prahu polosere lodi, uzke a tak vysoke, ze se pohled ztracel v temnotach gotickeho stropu, ktery vypadal jako ztuhly pohyb obrovskych netopyrich kridel. U sten staly dlouhe regaly a stolky s deskami z modrinoveho dreva. Tam ve svetle nizko stazenych lamp sedeli lide. Jeden ze sedicich se obratil. Byl to Ter Haar. Oslneny svetlem, zastrel si oci rukou a zvolal: „Ach, to jste vy? Pockate chvilenku, pratele, ano? Hned jsem hotov.“
Protoze jsem nemel nic lepsiho na praci, okukoval jsem historiky. Krome Ter Haara tam byli jeste dva. Na tvari jednoho se soustredilo svetlo, jez se odrazelo od papiru rozlozenych po stole. Jmenoval se Moletic. Nekterym lidem se zdal trochu smesny; mne nikdy. Je pravda, mel uzkou lebku, zakoncenou bradou vyvstavajici jako loket vyhubleho cloveka, k tomu odstavajici usi, ktere by na normalni hlave nevzbuzovaly pozornost, avsak na jeho hlave upozornovaly na svou pritomnost ponekud prilis okate. Presto vsak na jeho tvari hral usmev, ktery jako by rikal:
