slamenou strechou, na niz sedel na hnizde cap, rovnez vymalovany, a dival se na nas naklaneje komicky hlavu…
„Tady bydli Rudelik,“ rekl Ter Haar a zastavil se. „Chtel bych, abys ho bliz poznal. Nebudes litovat.“
„Ten…“
„Ano, ten znamy atomovy fyzik. Dovol.“
Otevrel dvere. Objevila se mala predsin a na jejim konci druhe dvere. Historik me nechal vstoupit. Vesel jsem prvni hned jsem se zastavil, protoze me obklopila tma. Lehce postrcen svym spolecnikem, udelal jsem jeste krok a zustal jsem stat pln uzasu.
Primo prede mnou na nebi cernem jako uhel a posetem hvezdami tycil se svisly sraz skalniho hrebene, stridave pruhovany sytou cerni tmy a belosti rozzhaveneho zeleza; tento skalni hreben prechazel v pilu rozeklanych stitu, smerujicich gigantickym obloukem k obzoru, kde neobycejne nizko, primo nad skalnatou pustinou, visel tezky modry kotouc Zeme. Na prvni pohled bylo videt, ze je to mesicni krajina. Pod nohama jsem mel balvan, rozpraskany drobnymi trhlinkami; ve vzdalenosti sesti kroku jeho plocha nahle koncila jako utata. Tam, rozlozeny pohodlne mezi dvema skalnimi bloky, s nohama spustenyma do propasti, sedel mlady, asi petadvacetilety muz v sedem domacim obleku. Kdyz nas uvidel, siroce se usmal a vstal.
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, vymenuje si s nim pevny stisk ruky.
Mezitim pristoupil Ter Haar az k okraji propasti. Byl to carovny pohled. Stena spadala dolu obludnymi skoky, cela pokryta cernymi derami a drsnymi vystupky; o nekolik set metru nize z ni trcely hrebenovite jehly, trpytici se v slunci; dno propasti bylo neviditelne, protoze bylo zahaleno stinem.
„Jsme v severnim sedle Hadleyho,“ rekl Rudelik, „odtamtud je nejkrasnejsi pohled na tuto stenu.“
Vztazenou rukou ukazoval na sluncem ozarenou sraznou stenu, rozrytou uzkymi cernymi uzlabinkami, s hribovite previslym, do prazdna trcicim vrcholem.
„Neprekrocitelna stena!“ rekl jsem s bezdecnou uctou.
Probudil se ve mne horolezec, nebo spis selenista, protoze jsem se nejednou ucastnil horolezeckych vystupu na Mesici.
„Bohuzel, zatim — ano,“ rekl Rudelika usmal se po druhe, ale trochu smutne.
„Ctyrikrat jsem se o ni s bratrem pokousel, no, jeste jsem se nevzdal.“
„Jiste,“ rekl jsem, „tam je asi tricet metru previsu, ze?“
„Ctyricet metru,“ opravil me Rudelik. „Ted si myslim, kdybych se tak o to pokusil po pate tam, kde je ta mala uzlabinka, vidis ji?“
„A nekonci slepe?“ poznamenal jsem a chtel jsem pristoupit o krok bliz, abych se podival na to strme misto, ale fyzik me s omluvnym usmevem zadrzel vztazenou rukou.
„Dal se nesmi, nebo si rozbijes nos!“ rekl.
Vzpamatoval jsem se. Nebyli jsme prece na Mesici!
„A co ty tady ted delas?“ zeptal jsem se.
„Nic. Jen se tak divam. To misto mi ucarovalo. Ale posadte se, treba sem,“ ukazal na vystupek nad propasti.
Uposlechli jsme jeho rady.
„Mas hezky byt…“ rekl jsem tise, s ocima plnyma hole, prizracne divoke mesicni krajiny, jakoby na okamzik zastavene pri straslive erupci a ustalene tak na veky. Pet kilometru pod nami, obklopene pilou hrebene, lezelo mrtve, ploche, hlubokymi rozsedlinami zbrazdene dno krateru.
„Ani nabytek neni osklivy…“ dodal jsem, tukaje prstem na balvan, ktery odpovedel dutym zvukem jako nejaka truhlice. Rudelik se kratce zasmal.
„Kdyz jsem tady — vlastne spis tam — byl naposledy,“ vysvetlil po chvili, „bleskl mi hlavou nejaky napad, ktery mi pozdeji vypadl, a tak jsem si myslel, ze si na nej mozna vzpomenu, az zase budu na stejnem miste. Je to takove stare porekadlo, vite…“
„A co, vzpomnel sis?“
„Ne, ale… presto… bylo mi tezko to vsechno opustit… ale uz je pomalu cas.“
Naklonil se nad propast, az jsem bezdeky pocitil tisnivy strach, a udelal maly pohyb rukou. Najednou cela mesicni krajina zmizela jako sfouknuta. Zaroven jsme se s Ter Haarem dali do hlasiteho smichu. Vsichni jsme sedeli na stolku, s nohama temer se dotykajicima podlahy, v nevelkem pokoji se tremi okny. V rohu stal matematicky automat s jantarovym povlakem. Nizko na zdi mezi kresly visela fotografie.
Kdyz jsem se naklonil, spatril jsem skalni stenu na Mesici, kterou jsme si pred chvili prohlizeli „in natura“. Snimek byl nevelky, presto vsak krajina na nem neztracela nic ze sve hruzyplne divokosti.
„Ctyrikrat ses o ni pokousel?“ zeptal jsem se, nespousteje oci z fotografie.
„Ano.“
Rudelik ji vzal do ruky a pozorne ji prohlizel s obocim lehce svrastenym. Jako by to byl neci portret, napadlo mi. Profil skaly nebyl vetsi nez vrasky na tvari, ale tyto drobne vrypy predstavovaly pro neho mista upornych zapasu, mnohahodinovych utoku a ustupu…
„Boj o zivot,“ zahucel jsem.
Odlozil fotografii a rychle na mne pohledl.
„Ty jsi horolezec?“ zeptal se.
Prisvedcil jsem.
Ozil.
„Myslis, ze rozhodujici ulohu hraji emoce vyvolane nebezpecim?“
„Vis… abych pravdu rekl, nepremyslel jsem o tom, ale snad ano.“
„Nemyslim, ze by to bylo nejdulezitejsi,“ odpovedel po chvili. „Muj bratr rikava: Nepatrnym atomovym vybuchem muzeme s povrchu planety smazat cely horsky retez, jsme vladci prirody — a z toho nekdy vyplyva chut, abychom ji dali stejnou prilezitost, abychom se s ni chytli do krizku „mezi ctyrma ocima“, „muz proti muzi“, bez mechanickych spojencu. Tak to rikava muj bratr. Ale ja bych to definoval jinak. Na Zemi zijeme v prostredi, ktere v okamziku vyplni kazde nase prani, kazdy nas rozmar. Prekonavame hory a boure, vesmir lezi pred nami dokoran na vsechny strany. Ale clovek chce temer vzdycky stat az na same hranici moznosti, tam, kde se poznane a premozene styka s nepremozenym, hrozivym. Pro mnoho lidi je takovym mistem prave skalni stena.“
„Snad mas pravdu,“ prisvedcil jsem, „ale odkud se vzala ta touha podnikat vystupy na Mesici. Vzdyt na Zemi mame dost nebezpecnych hor, treba v Himalajske rezervaci.“
„No, v tom je to prave, ze v rezervaci!“ odpovedel Rudelik rychle. „Reknu ti, ze mi bylo milejsi lyzovat na mesicich Neptunu nez na snehu v Alpach, prestoze nas zemsky snih z vody daleko lepe nese nez zmrazeny plyn… presto vsak jsem tomu daval prednost, stejne jako mnoho jinych. Proc? Protoze divokost horskych krajin na Zemi neni docela prirozena. Existuji jen proto, ze jsme si to prali, protoze jsme je uchovali neporusene. A tak pres celou svou divokost take ony tvori pouze soucast ‚civilizovaneho' prostredi. Zatim co na Mesici mas prirodu v cele jeji nedotcenosti…“
Ter Haar, ktery dosud mlcel, necekane rekl:
„Nevim, trpim-li hypertrofii pudu sebezachovy, nebo je-li to docela obycejna zbabelost, ale priznam se vam, ze hory nemam rad. Vystupy me nikdy nelakaly.“
„To nema s odvahou nic spolecneho,“ rekl Rudelik.
„Pred nejakou dobou pracovala na Plutu vyzkumna vyprava…“
Najednou prestal vypravet a pohledl na mne s novym zajmem.
„Tvuj otec je lekar?“ zeptal se.
„Ano.“
,Znam ho.“
Cekal jsem, ze mi o tom rekne vice, ale on se vratil k svemu pribehu.
„Expedice, tusim, patrala po novych loziscich nerostu. Kdyz byly prace ukonceny, odletely vsechny rakety, az na jednu, jez mela demontovat a odvezt s sebou zarizeni. Tyto prace se z nejakeho duvodu protahly, takze v rakete zbylo malo kysliku. Sotva tolik, aby doletela do nejblizsi kosmogonicke stanice na Neptunu. V den, kdy mela raketa odstartovat, sel jeden z clenu posadky do terenu, aby tam posbiral sondy kosmickeho zareni, rozestavene na okolnich kopcich. Take on nerad chodil po horach, ale toto byla jeho povinnost. Pri traversu sklouzl tak nestastne, ze si na nekolika mistech zlomil nohu. Navic se mu rozbil teleran, takze nemohl ani podat zpravu ostatnim clenum posadky. Vlekl se k rakete dele nez osmnact hodin, pak rekl: „Pri sebemensim pohybu jsem mel takove bolesti, ze jsem ztracel vedomi. Kdybych mel jistotu, ze druhove odleti, driv nez zasoba kysliku klesne pod pripustnou hranici,
