V tom okamziku v pozadi mistnosti nekdo vstal a zeptal se, zda by pritomni meli namitky proti nejake lehci hudebni skladbe: zaporna odpoved se ozvala sborove a ihned zaznela tlumena melodie. Ter Haar uz do konce obeda nepromluvil. Sal se prazdnil, take moji spolustolovnici vstali. Uklonil jsem se a odesel jsem s doktorkou Ruysovou — s Annou, jak jsem ji jmenoval. Z pocatku jsem sice v sobe musel prekonavat jakysi odpor, abych ji oslovoval jmenem, ale odpor brzy zmizel. Energicky se ujala funkce pruvodkyne po rakete.
Raketa mela jedenact pater. Kdyz jsme sli od pridi k zadi, navstivili jsme nejprve malou observator ve spicce, po ni — v peti patrech se rozkladajici astrofyzikalni observator s nejsilnejsim teleskopem GEY, potom navigacni kabiny a pak nad nimi umistene veliny automatu, ktere tvorily dve skupiny — prvni skupina byla v cinnosti, kdyz raketa letela plnou rychlosti, a druha fungovala, kdyz se letadlo blizilo do sfery nebeskych teles. Pak jsme sjeli na dno do haly letist a vlastnich hangaru letadel GEY, prohledli jsme si sportovni haly, detska hriste, plovarny, koncertni sin, videoplasticke saly a parky oddechu. Na konci tohoto patra byla nase nemocnice. Tam, kde obytne prostory prilehaly k atomovym komoram, vyplnujicim celou zad, zvedala se mohutna hradba panceroveho filtru proti zareni. Odtamtud jsme vyjeli vytahy nahoru a obesli postupne jedenact laboratori. Pri dvanacte uz jsem toho mel dost. Kdyz Anna videla, ze se me nadseni pomalu meni v unavu, upadla do rozpaku; dokonce si strcila do ust malicek, ale kdyz zpozorovala muj pohled, ihned jej vytahla a zvolala radostne:
„Uz vim, kam pujdeme, kolego! Na prochazkove palube jsi jeste nebyl?“
Rekl jsem, ze ne. Plna radosti pohodila triumfalne hlavou, vzala me v podpazi a vykrocili jsme.
Na konci siroke chodby bylo videt matove stribrny zaves z huste tkaniny. Rozhrnuli jsme jej a z umeleho svetla jsme se naraz octli v nejcernejsi tme.
Hodnou chvili jsem nevidel nic; konecne si oci pocaly zvykat na temnotu. Stali jsme v chodbe tak prostorne, ze by se ji dalo rikat sal, kdyby nebyla tak neobycejne dlouha. Kazdych dvacet tricet kroku byly ve zdi dvere oznacene matne fosforeskujici sipkou; alej techto zlutavych carek, jakoby se vznasejicich ve vzduchu, podobna chorovodu bludicek, tahla se tak daleko, ze se posledni slevaly v trepotavou nitku. Kdyz jsem odtrhl oci od techto svetylek a pohledl na protejsi stranu chodby, ci spise paluby, zdalo se mi z pocatku, ze tam nic neni, ale v nasledujici vterine jsem se zachvel, protoze jsem si uvedomil, jak velice se mylim. Tam zela propast. Opatrne jsem zamiril k prostoru jiskricimu hvezdami, jako bych se bal, ze paluba znenadani skonci a ja se zritim po hlave do propasti beze dna, ale v jistem okamziku se vztazena ruka dotkla chladne desky, ktera uzavirala dalsi cestu. Poznenahlu jsem poznaval jednotliva souhvezdi. Nekde dole se delily rozsochy Mlecne drahy. Doutnaly tam miliardy a miliardy nepatrnych jiskricek; na nekolika mistech na tomto mdlem pozadi jakoby dohorivajiciho zareni bylo videt cerne prurvy, stiny tmavych kosmickych mraku. Nepozoroval jsem ihned, ze se muj pohled, upreny na Mlecnou drahu, zveda, ze se hvezdy pohybuji, kdyz vtom v pozadi galerie, v niz jsme stali, na samem jejim konci zazaril trojuhelnik oslnive trpytiveho stribra. Pohledl jsem v tu stranu. Klin svetla se rychle rozsiroval, zaleval prostranstvi cim dal tim vetsi a zhasinal fosforeskujici sipky nade dvermi — konecne v jedinem okamziku zaplavila nas zare Luny v uplnku. Podival jsem se na oblohu — zespoda svitil vypoukly, obrovsky, kratery huste posazeny Mesic jako stribrny cervivy plod. Zatmival nejblizsi hvezdy a lenive plynul, stiny v galerii se beze zvuku kladly na opacnou stranu, byly cim dal tim sikmejsi, pluly prizracne po stenach a strope, splyvaly spolu, az konecne Mesic odplul k druhemu polu GEY a zmizel stejne nenadale, jak se objevil. V tom vsem nebylo nic divneho, nebot raketa se otacela okolo sve podelne osy a vytvarela si umele gravitacni pole.
Kdyz Mesic zapadl za zad rakety, znovu se mezi nami rozlozila tma. Najednou uchopila Anna mou pazi svou horkou drobnou ruckou a otocila me na druhou stranu, septajic:
„Pohled… pohled… za okamzik vyjde Zeme…“
Mezi hvezdami se vynorila Zeme jako modra mlhava koule, ze tri ctvrtin pohlcena noci. Modre svetlo jejiho velkeho srpku, s nepostizitelnym primeskem zelene, bylo mekci nez svetlo Mesice. V trhlinach mezi mracny se objevovaly rozmazane, polosmyte obrysy pevnin a mori. Nad jejim severnim, neviditelnym polem odvracenym od Slunce horel oslnivy bod — byla to vlastni hvezda Zeme — severni atomove slunce. Palubou se opet pohybovaly stiny, opet se ohybaly, protahovaly, pokladaly, posledni svetlo stale vzdalenejsi postupovalo vzhuru po palube a znovu nastala tma.
„Videls?“ zaseptala ma spolecnice jako dite.
Neodpovedel jsem. Znal jsem tento pohled dobre; kdo z nas behem roku alespon nekolikrat nepodnikal cestu vzduchoprazdnym prostorem za svymi zalezitostmi. To vsak byly cesty kratke, merene na dny, zridka tydny. Clovek mohl uhodnout vse, co na neho bude cekat po navratu, avsak nyni se mi Zeme zdala nedosazitelna, prilis daleka! A kdyz mlada divka tesne vedle mne zaseptala s tvari a celem pritisknutym k studenym deskam:
„To je krasne…“ po dlouhe dobe zmocnil se me po prve zase pocit osamoceni. „Dite,“ pomyslil jsem si.
V temnotach, ktere nas obklopily, kdyz Zeme zapadla, posunovala se pomalu mracna hvezd vzestupnym pohybem, ktery zvlastne upoutaval zrak, pohybem plnym prislibu, jako kdyby se soucasne s nim majestatne zvedaly stribrnymi jiskrami pobite tmy, jako draperie, ktere maji odhalit neco neznameho; avsak znal jsem tento klam prilis dobre.
Pak jsme se nejakou dobu prochazeli po palube a stridave s matnym serem prebihaly po nas pruhy svetla, jednou ostre mesicni belosti, po druhe zemske modre s dlouhymi intervaly tmy, ktera vtekala mezi ne; pusobilo to dojmem, jako kdyby se nad nami zaviralo a otviralo giganticke kridlo.
Anna mi vypravela o sobe. Byla na GEI se svym otcem, proslulym skladatelem. Prave nyni hrali v koncertni sini jeho sestou symfonii. Prekvapilo me, ze mi Anna ani nenavrhla, abychom si ji poslechli.
„Ach, znam ji tak dobre… a cozpak je otec pri vsech mych operacich?“ rekla tak vazne, ze jsem si nebyl jist, je-li to zert. Nakonec jsme vsak na ten koncert prece jen jeli. Kdyz jsme se blizili k vestibulu, vykladanemu deskami chrysoprasu, zahrmely vrcholne tony, korunujici melodii finale a zakratko se ze sine dolu po schodech zacali hrnout posluchaci; schodiste se linym obloukem ovijelo kolem monumentalniho balvanu prirodniho vulkanitu a dosahovalo bilou, v polostinu mizejici spiralou az k zivym plotum, ktere jim z teto strany vysilal vstric ustredni park GEY.
Stali jsme nerozhodne na odpocivadle, nevedouce co delat; zdalo se, ze devce ma dost me nepochybne az prilis mlcenlive spolecnosti, i kdyz obetave zastavala ulohu pruvodkyne a diskretnimi pohyby hlavy a oci me upozornovala na mimojdouci a rikala jejich jmena. Snad nejvice tady bylo astronomu a fyziku, technikove byli zastoupeni poskrovnu; mechaneurista ani jeden.
„Za mechaneuristy delaji vsechno jejich automaty, mohou tedy take za ne poslouchat koncerty,“ rekla Anna a dlouho se smala vlastnimu vtipu, ale jeji smich zakoncilo zivnuti, ne dost obratne maskovane. To uz bylo znameni zcela jednoznacne, rozloucil jsem se s ni tedy s pranim dobre noci. Sebehla dolu; v poloseru se obratila a jeste jednou mi zamavala.
Jeste stale jsem stal na odpocivadle; muj pohled bloudil po hlavach svetlych i tmavych, zastavoval se na siluetach zen; lidi slo stale mene, jeste jedna druha trojice, pak jakysi opozdeny par… Jiz jsem se chystal k odchodu, kdyz se v sirokem, sloupy oramovanem portalu objevila nejaka zena.
Byla to nevsedni, zvlastni krasa. Ovalny oblicej, nizke oblouky oboci, cerne oci a nezkalene jasne klenute celo, ale to vsechno jakoby jeste neustalene, jakoby samo sobe nezname, jako prvni zablesk letniho dne. Dokoncene, clovek by chtel rici definitivne vymodelovane, byly pouze jeji rty, zdanlive daleko zralejsi nez tvar. V jejich vyrazu bylo neco, co zaroven probouzelo radost i neklid. Neco velmi zpevneho, lehkeho a presto tak neobycejne pozemskeho. Svou krasu prenasela na vsechno, k cemu se priblizovala. Kdyz dosla na pocatek schodiste, polozila bilou ruku na drsnou plochu vulkanitu a zdalo se, ze tento mrtvy kamen na okamzik ozil. Sla ke mne. Jeji tezke, polorozpustene vlasy se menily vsemi odstiny bronzu, ktery se proti svetlu trpytil jako zlato. Kdyz byla primo proti mne, uzasl jsem, ze je tak drobna. Tvar mela hladkou, uzkou, mirne trojuhelnikovitou, bradu s detskym dolickem. Kdyz sla okolo mne, zvedla hlavu; slachy na siji vystoupily jako struny na jemnem nastroji. „Sam?“ zeptala se.
„Sam,“ prisvedcil jsem a predstavil jsem se. „Callarla,“ rekla, „biofyzik“.
Jmeno jsem znal, jen jsem si nemohl vzpomenout odkud. Stali jsme tak snad vterinu, ktera se mi zdala vecnosti. Pak me pozdravila uklonem hlavy a se slovy: „Dobrou noc, doktore,“ zacala sestupovat dolu. Nevidel jsem pohyb jejich nohou pod saty spadajicimi az na paty, pozoroval jsem jen lehke vlneni. Dival jsem se jeste, jak sestupuje, ci spise snasi se dolu, stihla a krehka. Prejel jsem si rukou po obliceji a teprve tak jsem zjistil, ze se usmivam. Muj usmev zhasl. Ve tvari teto zeny — uvedomil jsem si to az ted — bylo neco bolestneho. Byl to rys tak nepatrny, ze jej lide snadno prehledli, ale existoval. Takovy vyraz tvare muze mit ten, kdo skryva utrpeni pred clovekem, ktery je mu drahy, a skryva je dobre. Jen zcela cizi clovek je muze postrehnout, a to jen na prvni pohled, protoze pozdeji, kdyz si zvykne, prestane je videt.
Tezka vec, pomyslil jsem si, kazdy z techto nekolika set lidi, kteri se nyni ukladaji k spanku v komfortnich bytech GEY, bere s sebou na cestu k hvezdam vsecky sve pozemske problemy, neni prece mozne, aby je, drive nez nastoupi cestu, svrhli do propasti, jako jsme se svych strevicu strasli prach Zeme.
