KOSMICKY PARK
Pristiho dne v jedenact hodin zemskeho casu mela GEA nastoupit svuj prvni samostatny let. V podkovovitem sale pilotni kabiny se shromazdily dobre tri ctvrtiny posadky, aby vyckaly slavnostniho okamziku.
Astrogatori Ter Akonjan, Songgram, Grotrian a Pendergast, vrchni konstrukteri Yrjola a Uteneut, atomiste, mechanici, inzenyri a technici prechazeli postupne od jednoho pristroje k druhemu. Kontrolni lampicky, jako kdyby odpovidaly na kladene otazky, zablikaly na souhlas. U predni steny pilotni kabiny, cele z jedine plotny lesteneho synklitu, stal na podiu hlavni velici pult. Kdyz byly skonceny pripravy, odstranili s neho astrogatori ochranny prikrov a nasim zrakum se objevila mala cerna startovni packa, ktere se jeste nedotkla lidska ruka. Pohnout ji mel Goobar. Cekali jsme ho kazdou minutu, bylo vsak uz jedenact pryc a vedec se jeste neobjevoval. Mezi astrogatory zavladlo mirne zdeseni; davali hlavy dohromady, septem se domlouvali, konecne nejstarsi z nich, Ter Akonjan, zatelefonoval do profesorovy pracovny.
Po kratke rozmluve rekl starec, zakryvaje rukou sluchatko, tise k astrogatorum, kteri stali kolem:
„Zapomnel pry…“
Tato slova, predavana od ust k ustum, vyvolala lehky sumot, ktery proletl celym salem. Ter Akonjan neco rikal, ale tak tise, ze jsem nic nezaslechl, prestoze jsem stal v jedne z prednich rad. Prvni astrogator odlozil sluchatko, pohladil si bradku a rekl:
„Trochu strpeni. Ma nejakou myslenku, kterou si musi poznamenat. Prijde za pet minut.“
Cekali jsme nikoliv pet, ale patnact minut. Konecne zasvitilo svetlo za sklenenou deskou sachty vytahu, dvere se otevrely a vesel, ci spise vbehl Goobar. Snazil se, jak videt, dohonit zpozdeni, ktere zavinil. Kdyz spatril tolik lidi, kteri se pred nim siroce rozestupovali, uklonil se, jako by byl prekvapen tak pocetnym shromazdenim, a vykrocil primo k astrogatorum, mzikaje ocima. Pokazil cely porad slavnosti, nebot drive, nez stacil Ter Akonjan promluvit jedine slovo (a podle vyrazu jeho tvare a podle toho, jak si hladil bradku, jsem uhodl, ze mel mluvit), vystoupil Goobar po trech stupnich na podium, zeptal se Yrjoly, ktery stal nejblize; „To je ono?“ a spesne pohnul packou.
Vsechna svetla v hale pomalu slabla, zato na stenach se rozzarily ctverce v dlouhych radach. V kazdem takovem okenku se na barevnem pozadi chvela cerna strelka; nad nami se ozvalo slabe cinkani automatu, pak konstrukci probehl nepatrny zachvev a celni stena se otevrela, odhalujic hlubinu kosmu, mracna hvezd a v popredi svitici model GEY jako zarici kostru ryby, zamerenou do tmy. Postupne, jak proud vysilany soustavami ridicich automatu uvadel do chodu nabuzovace, pohonne stroje, bloky vodikoheliovych reaktoru, hlavni a odpalovaci tryskova soustroji, zachvacovalo ruzove svetlo tisice nitek vedeni uvnitr modelu.
Goobar, jehoz tmava silueta se vyrazne odrazela od pozadi nebe, trpyticiho se hvezdami, sesel dolu a ustoupil stranou, odkaslavaje, jako kdyby si myslel: „Co jsem to zase provedl.“ Kdyz se postranni svetla silneji rozblikala, nadarmo vsichni hledali ocima profesora; velky vedec zmizel, jiste uprchl nejblizsim vytahem do sve pracovny.
Zatim zaujali sve misto u veliciho stolku Yrjola a Ter Akonjan. Majestatne, bez nejmensiho otresu nebo zachvevu, opoustela GEA drahu, kterou poslusne opisovala kolem Zeme od chvile sveho zrodu. Siroce se rozvijejici spiralou drala se proti proudu gravitace. Jak o tom svedcil osvetleny model, slehal z jejich trysek, prozatim pouze osoveho systemu, rovnomerny proud atomovych plynu. Raketa zacala delat v prostoru evoluce. Napadlo me, ze je bude jeste lepe videt z prochazkove paluby, a zamiril jsem k vytahu; nebyl jsem ostatne sam; odliv zvedavcu byl masovy.
Zdalo-li se, ze je na galerii malo lidi, tento dojem byl vyvolan jeji prostornosti; kazda z obou prochazkovych palub meri pet set padesat metru delky. Kdyby se tady vsichni clenove posadky postavili do rady, stali by pet metru od sebe.
GEA se rozbihala, zastavovala, opisovala kruhy vlevo i vpravo, hned stoupala, klesala, hned se zacala pohybovat po spirale cim dal tim tesnejsi. Vsechny tyto pohyby, jednou plynule, jednou prudke, byly sotva znatelne a pouze obloha krouzila tim nejzvlastnejsim zpusobem, nekdy dokonce tak rychle, ze se hvezdy menily v norici viry a mezi nimi se jako planouci pochodne mihaly rtutovy Mesic a modrava Zeme. Po nekolika minutach se mi z tech „hvezdotrysku“ a „hvezdopadu“ zacala tocit hlava. Usedl jsem na lavicku zady k teto podivane a zavrel jsem oci. Kdyz jsem je otevrel, bylo nebe uplne nehybne. Prekvapilo me to, protoze jsem pocitoval tizi, jako kdyby se raketa dale otacela okolo podelne osy. Kdyz jsem se zeptal inzenyra Uteneuta, vysvetlil mi, ze se GEA sice otaci, avsak oci televizoru, zachycujici pohled do kosmu, se nyni otaceji opacnym smerem a zustavaji tak v pomeru ke hvezdam v klidu.
„Ach, tak my tedy nevidime nebe primo temito sklenenymi stenami,“ rekl jsem, „a ja si myslil, ze je to opravdove, giganticke okno!“
V tom okamziku se ozvaly vykriky divaku. Vstal jsem a podival jsem se do cerne hlubiny. Tak daleko dole, ze jsem musel pritisknout tvar k chladne desce, abych vubec neco spatril, trepetala se malinka barevna svetelka, ruzova a zelena — mezi nimi se rychle projizdela uhledna telesa jako stribrite belice v cerne vode.
Leteli jsme prave nad Detskym kosmickym parkem. Umyslne nebo mozna nahodou se GEA zastavila a zacala se dokonce pomalu snaset dolu. Zeme zustala za nasi zadi, takze jeji zare nevadila nerusenemu pohledu na panorama, jake se dole prostiralo. Ne bez dojeti jsem poznal od detskych let tak dobre znamy model nasi slunecni soustavy, vznasejici se ve vzduchoprazdnu. Slunce predstavovala velka, zlatym ohnem horici koule; nedaleko od ni krouzil vulkanicky Merkur, dale obihala snehobila Venuse, Zeme a oranzove rudy Mars, jeste dale lenive rotovaly modely velkych planet — pruhovaneho Jupitera, Saturna s okruzim prstencu a ctyr ledovych planet temnoty — Urana, Neptuna, Plutona a Kerbera. Do „ulic“ parku vytycenych huste rozvesenymi svetelnymi bojemi prave vletaly astrokary vezouci vypravy deti. Rizeny kormidly, s motory vypnutymi, proplouvaly poslusne stredem kanalu s barevnymi brehy, oznacenymi dlouhymi nahrdelniky smerovych svetelek, vyhybaly se Slunci (z nehoz slehaly skutecne plameny) a postupne se blizily k planetam. Obratne obepluly Merkur a blizily se k modelu Zeme. Z urcite vzdalenosti od modelu, ktery se rozmery rovnal zdanlivemu prumeru skutecne Zeme, bylo pri pohledu z rakety nesnadno rozeznat nasi rodnou planetu od tohoto skleneneho globu o prumeru dve ste metru, jenz byl zevnitr osvetlen modrymi zarivkami — tak napadna byla podobnost. Zdalo se mi, ze slysim sborove vykriky uzasu a udivu, jimiz deti pokazde malem znicily astrokar pri pohledu na „blizence“ Zeme, ktery vznikl jakoby kouzlem. Pokousel jsem se zrakem najit modely Jupitera a Saturna, avsak obihaly prilis daleko ve tme.
GEA se dlouho vznasela nad kosmickym parkem, az jsem zacal uvazovat o tom, neni-li poskozena, ale pak me napadlo, ze nasi astrogatori take prece byli detmi.
Rano tretiho dne meho pobytu na GEI, kdyz jsem se podival do prazdne nemocnice a nejakou dobu bloumal po operacnim sale, vstoupil jsem do vytahu a zajel na patou palubu, ktera mela neoficialni, ale vseobecne uzivany nazev „mesto“. Je to soustava peti rovnych soubeznych chodeb, ktere usti do dvou velkych salu. Sin, do niz me zavezl vytah, byla polokruhovita, zdobena kvetinami a bilou mramorovou sochou uprostred; v polokruhovite stene se otvirala usti peti chodeb, sirokych bezmala jako ulice. Z kazde z nich horelo svetlo jine barvy; stredem probihal uzky kvetinovy zahon a na stenach byly vtipne vymalovany fasady neexistujicich domu; tam, kde mel vymalovany dum vchod, byly opravdove dvere do bytu. Vstoupil jsem do chodby osvetlene citronove zlutymi svitilnami. Jiz jsem se chtel vratit, protoze me me bezcilne putovani nudilo, kdyz jsem znenadani zahledl znamou mohutnou postavu Ter Haarovu. Oba jsme meli ze setkani radost.
„Prohlizis si GEU?“ rekl. „Bajecne! Vis, jak se jmenovaly ulice ve stredovekych mestech? Jejich jmena souvisela se zamestnanim obyvatel, na priklad Hrncirska, Sevcovska, Kovarska… tady vidis tento stary zvyk v nove forme: jsme v ulici Fyziku; kdybychom se vratili tam do toho salu, videl bys jine, zelenou — Biologu, ruzovou — Mechaneuristu…“
„Nac ty barvicky?“ zeptal jsem se. „Je to tak trochu karnevalove…“
„Aby byla lehci orientace a nejaka zmena. V nasem meste uz nezabloudis; ted musis poznat lidi; to bude delsi historie…“
Stal mirne rozkrocen a hladil si prsty bradu.
,O cem premyslis?“ zeptal jsem se.
„Premyslim, kam zajit nejdriv.“
Vzal me v podpazi. Usli jsme nekolik desitek kroku a zastavili jsme se pred domkem namalovanym na zdi, se
