„vim, ze jsem smesny, ale to nevadi — podivejte se, mne samemu je to k smichu.“
Pozdeji jsem se od Ter Haara dozvedel o jeho dobromyslne prohnanosti, s jakou sve myslenky podstrkoval mladsim kolegum, takze je povazovali za vlastni, a naucil jsem si vazit hloubky jeho vedomosti. Ale nyni, kdyz jsem poslouchal, jak hovori s profesorem, musel jsem potlacovat veselost, ktera se me zmocnovala pri pohledu na zaniceni, s jakym si stezoval na mezery v archivnich pramenech, vztahujici se k osobe jakehosi Hintera nebo Hitlera, tak se mi zdalo bezvyznamne to puntickarske stourani v pozustatcich Sereho davnoveku. Najednou me napadlo, ze bych snad nemel, nejsa k tomu vyzvan, naslouchat rozhovoru vedcu a rozhledl jsem se, kde je Nils. Stal bez hnuti v pozadi salu s hlavou zdvizenou; kdyz jsem sledoval smer jeho pohledu, spatril jsem sotva viditelny velky obdelnik, ktery jsem napred pokladal za okno. Ale nebylo to okno. Zapominaje na sve okoli, sel jsem tam s ocima vytrestenyma, jako kdybych uvidel prizrak. V sale svitily pouze male stolni lampy se stinitky obracenymi dolu, takze na steny dopadal pouze odraz jejich zare. V tomto poloseru jsem uvidel scenu, ktera vyvolala jednu z nejstarsich vzpominek meho detstvi. Jednou jsem objevil v kteresi babiccine knizce obrazek, jehoz zahadny obsah me tak ohromil a pritom tak upoutal, ze jsem od neho nemohl odtrhnout oci. Babicka mi knizku vzala se slovy, ze takove barbarske ukrutnosti nejsou pro deti. A hle, po dvaceti letech na palube GEY, v pracovne historiku tonouci v poloseru, octl jsem se pred tymz velkym obrazem, v obrube zlaceneho, starim zcernaleho ramu.
Zustal jsem stat vedle Nilse. Zdalo se, ze chlapec ani nedycha. Co tam videl?
Noc, veze vzdaleneho mesta, cerne nebe bez hvezd a na hline potrisnene krvi dve skupiny lidi, oddelene svetlem luceren. Jedni v rade slite v serou masu, s hlavami vtisknutymi mezi ramena, vystrkovali pred sebe radu kratkych holi nebo trubic. Proti nim, mezi tmavymi, choulicimi se postavami klecel vzprimeny vlasaty muz s rukama siroce roztazenyma. V tomto rozpeti pazi, v jeho tvari, fanaticke a strasne, byly zivot a smrt tak smiseny, jako krev a hlina u jeho nohou. Jestlize jsme tohoto cloveka jedinkrat videli, vracel se k nam znovu ve snech, treba po letech, a byla to vzpominka, pri ktere se srdce zastavovalo.
Polozil jsem ruku Nilsovi na rameno. Stejne jako ja v detstvi nechapal nic z toho a stejne jako ja se trasl.
Najednou jasne svetlo zaplavilo cele okoli. Nekdo z historiku rozsvitil lustry. Zaroven se ozval Ter Haaruv hlas. „Tys to jeste nevidel, Nilsi?“ Chlapcova bleda tvar byla sama odpovedi. „Co… predstavuje tento obraz?“ zeptal se nakonec. „Co delaji ti lide s temi druhymi?“ Historikove prichazeli k nam.
„Je to dilo z prve poloviny devatenacteho stoleti,“ rekl jeden z nich a Moletic dodal:
„Predstavuje spanelske sedlaky, ktere zajal oddil vojska…“
„To mu prece nic nerekne,“ vpadl jsem do reci. „Tento obraz…“
„Pockej!“ prerusil me Ter Haar rozkazovacnym hlasem, jaky jsem u neho jeste nikdy neslysel, zvolal: „Rekni, chlapce, sam, co vidis, neboj se,“
Nils mlcel.
„Netroufas si? Presto vsak to rekni! Povez, jaky je tvuj dojem, co myslis, co citis!“
„Ze oni je…“
„Mluv!“
„Zabijeji.“
Kdyz padlo toto slovo, nastalo hrobove ticho. Pak Ter Haar pohledl na sve kolegy a na jeho tvari se objevil zablesk triumfu.
„Slysite?“ rekl. A pak, obraceje se k Nilsovi:
„Pred tisicem a peti sty lety zil tento malir jmenem Francisco Goya. Zapamatuj si to jmeno. Byl to jeden z tech, kdo neumiraji.“
Kdyz jsem se vecer vracel od Ter Haara, zabloudil jsem v labyrintu chodeb rakety. Unaven premirou zazitku — ten den mi pripadal nekonecny — dosel jsem posleze do prostorne chodby, ktera sousedila s parkem, a sedl jsem si na malou lavicku. Stala u zdi a za jejim pruhlednym materialem, primo u mych nohou, kolebaly se neslysitelne velke cerne chocholy jedli se stribrnym jehlicim. Vtom jsem uslysel znamy hlas, ktery me volal. Od vytahu prichazela Anna Ruysova a uz z dalky se usmivala. Premluvila me, abych s ni sel na videoplastickou tragedii. Sjeli jsme do divadelniho salu: promitali nekonecne dlouhe drama o dvou epochach. Dej, licici prihody vyzkumne expedice, se odehrava napred na Saturnu, pak na Jupiteru. Bylo tam samozrejme mnoho krasnych exterieru, do pameti se mi vryl zvlaste jeden, predstavujici bouri na oceanu cpavku — ucinene orgie jantarovych, rudohnedych a cernozlatych barev — ale kdyz jsme opousteli sal, mimovolne jsem si oddechl ulehcenim.
„Strasne!“ rekla Anna. „Z pocatku jsem mela pocit, ze citim zapach toho cpavku… a kdyz raketa vletla do Saturnova prstence, zavrela jsem oci. Tech neobycejnych podivanych uz mam dost. Ode dneska chodim jedine na pribehy o Zemi.“
„Uz nyni?“ zeptal jsem se s usmevem.
„Nyni a naporad,“ odpovedela a vazne na mne pohledla. Kdyz se se mnou rozloucila, zustal jsem v prazdne chodbe sam. Aniz jsem si to uvedomil, dosel jsem k stribrnemu zavesu, uzavirajicimu vchod na vyhlidkovou palubu. Na okamzik jsem se zamyslil, neni-li rozumnejsi jit si lehnout, nakonec jsem vsak dospel k nazoru, ze bude dobre trochu se projit a podivat se na hvezdy. Neco ve mne se pohledu na hvezdy branilo, a prave proto jsem se chtel premoci, abych se nesmiril s myslenkou, ze mi nahaneji strach. Na palube panovala tma, rozdelovana svetlem prechazejicim vzdy po nekolika minutach od stribrne do modre. „Televizni oci“ se zrejme prestaly otacet. Sel jsem od jednoho konce paluby k druhemu a nikoho jsem nepotkal. Neprekvapilo me to ostatne, protoze uz byla skoro pulnoc. Tu jsem u sklenene steny zahledl nejaky stin. Zustal jsem stat vpovzdali. Za mistem, kde se cernala lidska postava, objevil se bily Mesic a zacal stoupat vzhuru. Silueta stojiciho se ostre odrazela od zariciho kotouce; nohy, trup, konecne hlava, viditelna ze trictvrtecniho profilu, rysovala se cerne na pozadi Mesice v uplnku, jako kdyby byla vroubena aureolou. Potom se Mesic — nebot GEA se otacela — presunul o neco vys a vrhl na neznameho ostre prizracne svetlo. Byl to Goobar. Dival se na hvezdy.
HOST Z VESMIRU
O nekolik dni pozdeji jsme nastoupili let. Napred jeste GEA petkrat obletela Zemi. V teto dobe se k ni pripojily cetne rakety, velke i male, ktere mely tvorit jeji cestnou straz, doprovodit ji az k draze Marsu a letet spolu s ni na trati sedmdesati milionu kilometru. Tuto cast cesty, jako ostatne celou drahu letu pres oblast slunecni soustavy, urazila GEA v pomerne dlouhe dobe, nebot nemohla rozvinout svou plnou cestovni rychlost pro blizkost planet i jinych nebeskych teles, pusobicich pritazlivou silou. A tak sest set raket, ktere nas provazely, mohlo s nami letet bez nesnazi. Nebyl to maly ukol sesikovat tuto armadu, ale astrogatori se ho uspesne zhostili. Pred nami, rozptyleny v pasmu tisice kilometru, pohybovaly se cestovni rakety se zplostelymi hlavami. Obklopovaly je roje malych raketek, ktere z nich hned vyletovaly, hned se vracely na palubu materskych letadel, aby naplnily nadrze pohonnymi latkami. Nad GEOU a pod ni tahly letky stribrnych vreten zastirajicich hvezdne pozadi cmouhami bledych plamenu svych motoru, a vzadu, kam jen oko dosahlo, pohybovaly se jine, stale mensi, az se konecne ztracely v hlubinach, a jen nekdy pri manevru, kdyz se cela ta nekonecne roztazena eskadra vyhybala draze asteroidu nebo proudu meteoru, zatrpytily se nekde v dali pancere raket zasazene slunecnimi paprsky; pak byl na okamzik meziplanetarni prostor poset jiskrami, ktere mizely tak rychle, jak vznikaly, jako kdyby se zrodilo a zhaslo tisice hvezd najednou. Nase cesta nebyla prima. Krome roju meteoru, zakreslenych v mapach, a asteroidu, museli jsme se take vyhybat pasmum, v nichz nepretrzite proletavaji obrovske rakety bez posadky, dopravujici vodu na Mars. Preleteli jsme nad jejich drahou ve vysi sedmi tisic kilometru, takze pouze v teleskopech obracenych dolu bylo videt tato nepatrna telesa, ciperne se pohybujici po trati ridce oznacene svetelnymi bojemi.
Ve ctvrte hodine letu jsme mijeli Lunu. Observatore Jizni polokoule, obracene k nam, rozloucily se s nami nevidanym ohnostrojem a vypalily do prostoru nekolik desitek barevnych svetlic; za dalsi hodinu, kdyz se stribrna polokoule satelitu pocinala halit do stinu, bylo jeste stale videt chomace a smouhy fluoreskujiciho dymu, rozplyvajiciho se v prostoru. Dlouho jsme se divali na Mesic, ktery nejakou dobu zakryval Zemi, nez se za nim vyhoupla jako tezkopadny, modre zarici kotouc. V poslednich letech byly na Mesici podnikany rozsahle hornicke prace; v teleskopech GEY bylo jasne videt na Mori Mracen stada vezovitych exkavatoru a cerpadel trhave se pohybujicich v tezkem pisku pouste a exploze, ktere obcas zaclanely klidny trpyt pustiny mohutnymi oblaky prachu.
