vlastnostech hmoty a o uhrn novych zkusenosti. Je to proces dlouhy a slozity. Pri srazce s neznamem mohou prve pokusy dopadnout zcela zaporne, nic neznamena, ze se vysledky nedaji ihned uplatnit. Jsou vsak nutne, jak je videt, nahledneme-li do dejin. Bez prvnich pokusu vykresat jiskru nebylo by ohne, a bez prvnich raket, trebas je rozdrtily meteory, nebylo by lidstvo ovladlo meziplanetarni prostor. To je tedy ospravedlneni rizika, jeho socialni dosah. A ted se vratme k nasi vyprave. Ve zprave, v niz jsme ohlasovali nabor posadky pro nasi expedici, rekli jsme jasne, ze nesnaze cesty budou obrovske a ze katastrofa v tak dlouhem casovem rozmezi je moznosti zcela realnou. Vzpominas si ostatne na text a priznas sam, ze neznel nijak povzbudive. Dale, pozadavky a naroky kladene na kandidaty byly neobycejne vysoke. V uvahu prichazely pouze urcite kategorie povolani, bylo treba ovladat nejmene tri specialni obory a tak dale. Ale pres to vsechno dostali jsme patnact milionu prihlasek. A tak nesmime zapominat na to, ze na Zemi zustalo jeste patnact milionu lidi, kteri se veci znovu chopi a privedou ji ke konci, neudelame-li to my. Uspokojil jsem tvou zvedavost?“
„Ne. Rekni mi, proc ses ty, ty sam, ucastnil teto vypravy?“
„Bojim se, ze ses neobratil na spravnou adresu,“ usmal se astrogator; „fyzik by ti jiste rekl: ‚protoze bych rad poznal atomove reakce na jinych sluncich'. Planetolog: ‚protoze chci prozkoumat strukturu mimoslunecnich planet'. Astrobiolog: ‚hledam projevy organickeho zivota v kosmu'. Ale ja — ja ti nemohu dat takovou odpoved…“
„Jak to? Ty nevis proc…?“
„To ne. Vim, a reknu ti to, trebas te to jiste neuspokoji: proto, ze hvezdy existuji.“
Astrogator povstal.
„Doktore, nechces se trochu projit? Odpust, ze se te ptam tak bez okolku, ale nevidel jsem kousek zive zelene jiz dvacet hodin.“
„Nechces byt radeji sam?“ zeptal jsem se.
„Kdepak. Mas-li jeste cas…“
Sjeli jsme vytahem do dolniho patra. V parku byl modry vecer. Na nejvetsim travniku tancilo velke kolo deti. Drzely se za ruce a zpivaly. Najednou se jedno z nich ostatnim vytrhlo a priletlo k nam jako sipka. Byl to chlapec asi petilety. Vriskal radosti, chytil meho druha okolo kolen a zacal po nich splhat.
„To je muj nejmladsi,“ rekl Ter Akonjan a zvedl maleho, aby ho pohoupal, ale kdyz uvidel Uteneuta, jenz se prochazel opodal, zastavil ho, dite podal mne a sel za inzenyrem. Vyhazoval jsem chlapce do vzduchu, jak jsem jen dovedl, ale on nedocenil mou snahu a zacal se prudce domahat, abych ho postavil na zem.
„Mohu te postavit do travy, ale ne na zem, protoze my uz nejsme na Zemi, vis?“ rekl jsem a pustil jsem ho tak, ze mohl odejit, ale dotkl jsem se zrejme jeho hrdosti. Zustal. Chvilku vrtal patou v pisku, pak povida:
„To ja taky vim, ja to rikal jen tak. My letime na GEI.“
„Ano, ano, a jestlipak take vis, kam letime?“
„Vim, k takove jedne hvezdicce.“
Jaky to byl rozhovor! Nemohl jsem si odpustit posledni otazku.
„A snad dokonce uz vis, kde ta hvezdicka je?“
„Vim.“
„Kde?“
„Tam, kde uz budu velky!“
Kdyz mi takto rekl uz vse, co k teto veci bylo nutno rici, rozbehl se chlapec k detem, neunavne zpivajicim: „Zezulicka kuka, zezulicka kuka, za vodou… za vodou…“
Kdyz jsem to vsechno poslouchal cekaje, az Ter Akonjan skonci rozhovor s Uteneutem, napadlo me, ze na GEI vubec nejsou ptaci. Tato myslenka, trochu banalni, zpusobila, ze jsem astrogatorovi — kdyz jsme se po delsi prochazce ve tme loucili u vytahu — polozil impulsivni otazku, jiz jsem vsak vzapeti litoval:
„Na rakete je hodne deti. Trochu me to prekvapuje. Ty ses nerozmyslel vzit sve deti s sebou?“
Ter Akonjan zvaznel. Pustil mou ruku a rekl pomalu:
„Starsi chlapci chteli sami. A ten nejmladsi… samozrejme, rozmyslel jsem se. Presto jsem si rekl: Ted nemuze rozhodovat sam. Pripravim ho o stastne mladi na Zemi. Nebezpeci… ano, ale… jak bych mu mohl pohlednout do oci, az bych se vratil.“
Noc, pristi den, druhou noc i druhy den jsme prozili bez jakychkoli prihod. Raketa zvysovala rychlost a ritila se vpred, chranena vlnami radarovych paprsku. Lovila pozorne do musli jejich reflektoru ozveny, ktere varovaly raketu pred nebezpecnou srazkou. Astrogatori dostali raketu z roviny ekliptiky, protoze je v ni, jak znamo, nejvetsi „naval“ meteoru. GEA jeste nemela pravy hvezdny kurs; let k Jupiteru byl povazovan za posledni zkousku pred odletem do propasti vesmiru; bylo potreba vyzkouset funkce vsech zarizeni v silnem gravitacnim poli nejvetsi slunecni planety, proto jsme leteli pomerne blizko ni. Stalo se to rano, tricateho devateho dne cesty. Mnoho z nas, shromazdenych na vyhlidkove palube, pozorovalo blizici se planetu.
Ctyri z jeho dvanacti mesicu bylo videt. Nejblizsi, Io, se rychle pohyboval jako jasna, ziva hvezda a vrhal stiny na gigantickou vydut planety, zinanou tmavymi pruhy. Pred nasima ocima vychazela severni polokoule s nadrovnikovou „cervenou skvrnou“ drivejsich astronomu, nebo, podle dnesni nomenklatury s Letajici pevninou Gondwanou. Hustou atmosferou prorazel jeji drsny obrys rozmazavany mracny koure, zaplavovany vlnami methanu a cpavku. Hvezdna paluba, obvykle tmava, byla nyni osvetlena podivnym, zdola dopadajicim prisvitem, vrhanym kotoucem Jupitera, ktery dosahl zdanlive nejvetsich rozmeru a rozkladal se hluboko pod raketou, podoben obrovske rude zlute mise s okraji vzhuru zvednutymi, vyplnene plynovou penou, kterou si prorazely cestu sloupy tajfunu.
Z druheho mesice, Europy, zariciho vysoko nad nami, sly rady cernych koralku, klesajicich ke stredni casti planety. Byly to samocinne rakety, provadejici pruzkumy na Letajicim kontinentu Gondwane. Dalekohledem bylo videt, jak se jedna po druhe norily do oceanu mracen, chvilku se cernaly v jeho zlutych oparech jako male kapky a zmizely. Jejich praci sleduje hrstka lidi, bydlicich v tlakovych komorach na Ganymedu. Povrchu Jupitera se lidska noha jeste nedotkla, nebot jeho plynny obal tlaci na hladinu planety tlakem milionu atmosfer, kteremu by zadny skafandr neodolal.
GEA manevrovala nad kotoucem Jupitera po nekolik hodin; paluby se pomalu vylidnily. I ja, unaven dlouhym pobytem na nich, odesel jsem pomalu do salu odpocinku, vzdaleneho od hvezdne paluby nekolik desitek kroku. Tento sal, tak zvany barokni, je zarizen s drtivym barbarskym prepychem. V jeho sesti bohate zlacenych stenach jsou vyklenky se sesti obrovskymi bilymi sochami starovekych bohu. Nad zrcadlovou podlahou visi kristalove lustry a z nizkeho stropu se vyklaneji stovky postav buclatych okridlenych putti. Je tam mozno dlouho vysedat s hlavou obracenou vzhuru, protoze ve ctvercovych kazetach stopu jsou obrazy zalesnenych i hornatych krajin, s hrajicimi si pohadkovymi bytostmi, podivuhodne krasne malovanymi ztemnelymi barvami, takze tvori umelecky usporadanou sbirku muzealnich obrazu. Avsak divaka se brzy zmocni unava, pohled teka z jednoho obrazu na druhy, protoze se nemuze zachytit na stribreni a zlaceni list zprohybanych jako krajky a na miniaturnich reliefech. Na kazde stene visi zrcadlo zmnohonasobujici trpytive bohatstvi umeleckych del. Stred salu je volny, pouze u sten stoji vysoka kresla s tvrdymi operadly, na nichz jsou vyrezani zapasici lvi a orli, a nohy kresel predstiraji, ze jsou to drapy nebo kopyta. Tato kresla jsou dobra na vsechno, jenom ne na sezeni; jejich vyrobci byli prapodivni lide! Ale jejich nepohodli jsme nuceni pokorne trpet, protoze podle slov historiku je cely tento interier vernou kopii jedne ze sini kterehosi barbarskeho monarchy.
Chvili jsem mel dojem, ze v sale nikdo neni, avsak pred skupinou mramorovych bohu stal s rukama za zady nejaky clovek. Po uzke hlave s odstavajicima usima jsem poznal Moletice. Za podstavcem sochy se vynoril Nils Yrjola s nosem div ne zaborenym v kapesnim prijimaci. Byl tak zabran do cetby, ze vrazil do historika. Delsi dobu se jeden druhemu omlouval tak horlive, ze by je bylo mozno pokladat za nejake dvorany z doby pred tisicem let, kdyby nebylo jejich satu. Kdyz jsem se k nim priblizil, zaslechl jsem chlapcova posledni slova:
,Je to velice zajimavy roman, ale misty je skoro nesrozumitelny. Nu, take preklad je mizerny, jsou tam dokonce chyby.“
„Co to rikas? To je divne,“ rekl historik.
„Ano. Tak na priklad tady,“ ukazal Nils. „Ze srdce jsem litoval ztracenych nastroju.“
„A kde je v tom chyba?“
„Jak to? Vzdyt sloveso „litovat“ se vztahuje pouze na zive bytosti. Litovat muzeme pouze zivych bytosti, ale ne veci…“
„Tak je tomu dnes, mily hochu,“ rekl Moletic, „ale driv tomu bylo jinak. Vazba ‚litovat neceho' zni tvemu sluchu cize, protoze ti neni bezna a bezna ti neni proto, ze podminky, ktere vytvorily toto spojeni pojmu, prestaly pred veky existovat.“
„A ja myslil, ze je to chyba,“ podivil se Nils.
V otevrenych dverich se objevilo nekolik lidi, pristoupili k nam a naslouchali rozhovoru.
