zrychleni, ktere vznika pri letu. S pomoci nekolika lidi jsem prenesl telo, jeste stale uzavrene v kombineze, na nositka. Sklenene dvere se zavrely, vytah se mekce rozjel a vyletl vzhuru.
V operacnim stale uz planula vsechna svetla. Od operacniho stolu mi prichazela vstric Anna. Kdyz nositka prijizdela k ohrivane plasticke desce, nekdo vesel z druheho salu: byl to prvni chirurg Schrey.
Chtel jsem mu postoupit sve misto, ale rekl rychle:
,Ne, jen pracujte, pracujte,“ a poodesel.
Nizko naklonen, s Annou po boku, rozstrihl jsem nyni nuzkami vnejsi i vnitrni vrstvu kombinezy. Pod silnymi cepelemi chrupaly rozrezavane zavity vyztuznych spiral: najednou se zabelaly obnazene nohy. Nuzky rychle dojely ke konci. Prazdny obal se smackal a splaskl. Pred nami lezel v bezvedomi nahy clovek.
Schrey prikrocil k desce. Po nekolik dlouhych vterin jsme leziciho napjate pozorovali.
Byl to mlady, snad dvacetilety chlapec s bujnymi, ted krvi slepenymi vlasy. Jeho bezbranna nahota kontrastovala prekvapive s cernym obalem, v nemz vezel a ktery spadl na podlahu jako stazena zvireci kuze. Na prsou, stehnech a brise rysovala se sotva viditelne fialova kolecka — tam, kde se ve chvili nahleho zabrzdeni prisaly k telu trychtyrky tlakovych privodu. Rozhozene ruce visely dolu z desky; tvar byla bez krve, se zsinalym odstinem, v jamkach nad klicnimi kostmi, vyhloubenych jako v alabastru, chvel se tep temer nepozorovatelny.
S nekonecnou opatrnosti prilozil Schrey na srdce kolecko elektrofonendoskopu, stahl shora pohybliva stinitka a zhasl vsechna svetla. V nahle tme se objevily zelenave plochy rentgenovych stinitek. Naklonili jsme se nad nimi. Vsechny klouby, kosti, koncetiny byly cele. Schrey rozsvitil a odstrcil stinitka, ktera se bez hluku vznesla ke stropu.
Ze strany se jako otevrena polovina orechu vysunula prilba elektroencefalografu a zvolna zakryvala hlavu bezvedomeho. Zabzucel proud v zesilovacich; Schrey zkoumal mozek. Najednou rekl:
„Prosim, podporujte srdecni cinnost!“
Dal jsem znameni. Z obou stran vyjely stribrne drzaky se strikackami pripravenymi k vbodnuti. Jehly se ponorily do blede kuze predlokti. Kapalina rychle vytekala ze sklenenych valcu.
„Krev?“ zeptala se Anna.
„Ne.“
Transfuzi nebylo mozno provest. Kdyz telo pilota, leticiho hlavou napred, bylo prudce zastaveno i s raketou, vsechny jeho organy krevniho obehu a vsechna jeho krev, hnana dal silou setrvacnosti, jako by se snazila vedrat do hrudniho kose: antideceleracni zarizeni tomu mohla celit pouze castecne: vyvinula proto nahly tlak na jeho hrud a jakoby obandazovala siji, byla vsak bezmocna proti obrovskemu vzrustu vnitrolebecniho tlaku. Museli jsme predpokladat, ze mnoho cev popraskalo a ze doslo na mnoha mistech k vyronu krve do mozku. Kazdych nekolik vterin probehlo bezvladnym telem slabe skubnuti. Napadlo me, ze zacinaji klonicke krece, jinymi slovy, ze je tezce poskozena mozkova kura. Pripad vypadal beznadejne.
Schrey se naklonil nizko nad stinitko encefaloskopu. On sam, podle chvejicich se krivek proudu videl, co se deje v mozku bezvedomeho. Anna a ja jsem mohli pouze cekat a pozorovat pritom jeho tvar. Marne jsem se pokousel neco z ni vycist. V teto chvili, plne hlubokeho mlceni, kdy nase pohledy visely na tvari stareho chirurga, po prve jsem si s uzasem uvedomil, ze je krasna.
Mel velkou, vysoko klenutou lebku, avsak jeji velikost si clovek stejne tezko uvedomil jako uzasnou velikost gotickych katedral — to pro lehkost jejich konstrukce. Horni a dolni vicka byla nyni stejne daleko od sebe jako od okraju ocnich jamek. Zbyla mezi nimi ostra, tmava sterbina: jeho nakloneny oblicej nemel zadny vyraz, jako kdybychom se divali na ztuhlou masku, ale jeho prava tvar, plne soustredena, byla skryta. Stejne nahle jako zustal stat bez hnuti, se ted naprimil a otevrel siroce oci.
„Temenni jsou na tom nejhure…“ rekl a zamzikal jako oslneny. Mlceli jsme. To, co rikal, bylo od pocatku pravdepodobne, ale jako vzdy v kazdem pripade, ktery prekracuje nase moznosti, klamali jsme samy sebe. Cekal jsem, jak Schrey rozhodne.
„Prezije-li to,“ rekl, „budto ztrati pamet, nebo… se z toho vyvine epilepsie… Je vse pripraveno?“
„Ano,“ odpovedel jsem zaroven s Annou.
„Zaciname.“
Kdyz deska s telem prijela k operacnimu stolu, dodal Schrey, aniz se podival na nektereho z nas, jakoby pro sebe:
„Nebo jedno i druhe…“
Sklenene prikrovy obklopujici stul se otevrely, telo prenesene mekkymi pazemi automatu spocinulo lehce na snehobile desce, presne odpovidajici jeho tvaru.
Muselo nastat tezke vnitrni vykrvaceni, takze nase injekce prilis nepomohly, protoze kuze bezvedomeho byla jen o odstin zlutsi, ale ne tmavsi nez barva porcelanovych okraju stolu. Sklenene dily zvonu se hermeticky uzavrely; zaroven se zachvely rucicky narkotizacniho pristroje. Stlaceny plyn tise zasycel v trubicich. Nyni lezel pilot na stole pod pruhlednou kupoli. Mekke drzaky prichytily ohbi rukou a nohou. Stul klesal. Otacel jim a manevroval tak, az hlavice s chirurgickymi nastroji zustala viset nad hlavou leziciho. Zatim byl vnitrek zvonu vyhrat, opet se objevily podnosy se strikackami a z postranniho vyklenku, jako hlavicka hada s ostrym jazyckem, se vysunul konec trubicky transfuzniho aparatu, pripraveny vbodnout se kdykoliv do zily operovaneho, Schrey vesel za prepazku ze safirove modre hmoty: tam stala ridici aparatura operacniho stolu. Usedl pred matnici, na niz bylo videt pilotovu hlavu, zastrcil ruce po lokty do cervenych gumovych manzet; byly v nich kovove paky, jimiz pohyboval, a pak z nastrojove hlavice, ktera visela nad hlavou nemocneho jako svazek skrcenych paratu, vystupovaly postupne potrebne nastroje.
Aniz me Schrey k tomu vyzval, priblizil jsem se ke stolu z leve strany, abych kontroloval cinnost srdce a dech operovaneho; proti mne ridila Anna privod krve do organismu.
V sale oddelenem od nas modrou stenou bylo svetlo, horko a ticho. Casem zazvonilo ostri nastroje, zasouvajiciho se do svazku ostatnich nastroju, nebo rychle za sebou se sypal lehky praskot, kdyz se zaviraly svorky na obnazenych tepnach, zastavujice krvaceni. Na stinitku bylo videt hlavu jiz oholenou; vrtaky trepanu se zaborily do kosti a opisovaly kruh, znacice svou drahu prouzkem pilinek, nasakujicich krvi. Pak se priblizily elevatory a zasunuly tupa ostri pod vyrezanou cast lebecni klenby, ktera se s dutym, mlaskavym zvukem odklopila jako vicko. Sotva byla vyrezana kost nadzvednuta, vyhrezla z lebky modroruda masa mozku a nadouvala se cim dal tim vic, jak ji vytlacovalo neviditelne krvaceni. Velke arterie, rozvetvene v blanach tvrdych plen, line pulsovaly. Schrey zmenil stupen zvetseni na matnici. Ted uz na ni nebylo videt celou lebku operovaneho, nybrz pouze mnohonasobne zvetsene operacni pole oramovane pruhy hubkovitych tamponu odsavajicich krev. Tenky, jako stribrny vlasek se trpytici nuz sestupoval dolu k mozku a dotkl se ho, jak se zdalo, neobycejne lehce. Plena okamzite pukla a otevrela se. Zevnitr vystrikla vlna krve a vyvrhla ven kousky srazene krve. Ejektory fyziologickeho roztoku uzkymi pramenky ocistovaly pole; tekutina virila, nabyvala ruzove, pak cervene, konecne tmavorude barvy; krev se stale rinula, rousky se automaticky vymenovaly. Schrey se cely shrbil; jeho ruce, hluboko ponorene v gumovych manzetach, byly neviditelne, jen podle skubani ramen bylo se mozno domyslit, jak chvatne, horecne pracuji.
Jeste vic se naklonil nad stinitko. Vtom se ozval vysoky, opakujici se ton automatu, ktery kontroloval krevni obeh. Operacni pole se ihned zacalo ocistovat. Shrey, aniz odtrhl oci od matnice, krikl:
„Umele srdce!“ a teprve z techto sotva srozumitelnych slov, vykriknutych ochraptelym hlasem, jsem pochopil, jak nadlidska je jeho namaha.
Prepojil jsem rele, a tim jsem dal vsechny pristroje na sve strane pod Anninu kontrolu a rychle jsem zasedl k postrannimu stolku. Tady zarila druha obrazovka, ukazujici obnazenou hrud operovaneho. Uvedl jsem do chodu noze; ihned se zarizly do kuze, peany zachycovaly zily, jiz temer nekrvacejici. Tlak prudce klesal, automat bzucel tonem stale hlubsim. Nebyly to jiz prerusovane zvuky, nybrz tahly, kvilive klesajici ton. To uz nebyl sok, nybrz agonie. Operovany umiral. Citil jsem, jak mi tvar tuhne; pracoval jsem, jak nejrychleji jsem byl schopen, kdyz v tom se ozval pronikavy, rezavy ton a na nasich obrazovkach zahorely ramy rudym svetlem na znameni, ze letcovo srdce prestava bit. Posledni uder — konec. Vycerpano, zastavilo se v puli diastoly.
„Umele srdce!“ chraptive, s divokym vztekem v hlase, vykrikl Schrey. Zatinaje zuby az k bolesti, se zatajenym dechem jsem rozrezaval svalstvo, zebra praskala pod narazy nuzek — konecne se zacernal siroky otvor. Pripravene uz trubicky transfuzniho pristroje zmizely ve tme, kterou jsem zaplasil pruhy svetla vrzenymi z obou stran. Drzaky prichytily oblouk aorty, hlavni tepna byla proriznuta a vzduchoprazdnem prisata k trubickam; rychle jsem zapojil obeh. Ozvalo se stale rychlejsi mlaskani odstredive pumpicky, rucicky se pohybovaly vzhuru, tlak se zvetsoval. Konzervovana krev proudila do mrtveho tela.
Ted jsem rozstrihl obnazenou prudusnici a zavedl jsem dovnitr konec kyslikoveho potrubi. Vsechny ukazovatele nad stinitkem pulsovaly ve stupnovanem rytmu, umele srdce i umele plice pracovaly. Nic vic uz jsem
