Prijali jsme tato slova s usmevem. Zaplava pablesku tryskajici z demantoveho zarizeni sten, ktere se pri sebemensim pohybu hlavy lamaly v duhu, nebyla skutecne na delsi dobu nijak prijemna. Nonna nam ukazala sve architektonicke navrhy. Zivou diskusi vyvolalo raketove nadrazi tvaru hyperboloidu rozriznuteho na polovinu, s dvestemetrovymi stribrnymi sloupy, podobnymi svislym kridlum. Mne se libilo.
„Prilis hezke,“ odpovedel Ter Haar. „Nac ty svorniky ve vysi ctyricateho patra? Maji snad lide nastupujici cestu utikat k raketam s nosem vzhuru?“
„Zato z dalky to bajecne korunuje celek!“ hajila Nonna svuj navrh a obratila se na Ametu, ktery mlcel:
„Co ty tomu rikas, pilote?“
„Libi se mi. Tu skicu bych si povesil do pokoje. Ale jako nadrazi — ne.“
„Proc?“
„Protoze pri startu, v dusledku pohybu, svisle stribrne pasy by se mihaly a oslnovaly by lidi v raketach. Na to jsi nepomyslila?“
Nonna si delsi dobu nacrt prohlizela, pak jej uchopila do obou rukou a roztrhala.
„Ma pravdu,“ odpovedela na nase protesty. „Nac o tom mluvit.“
Otevrely se dvere; objevil se v nich Yerioga, pilot, ktery zpiva nejkrasnejsim basem, jaky jsem kdy slysel, a proto ho vsude zvou. On vsak chodi jen tam, kde — jak rika — maji radeji jeho osobu nez jeho hlas. Seznamili jsme se zpusobem dosti originalnim, jednou rano se objevil v ambulatoriu ramenaty muz s vlasy neobycejne svetlymi, svetlejsimi nez opalena kuze. Vstoupil do ordinace, zastavil se uprostred a prohlizel si me pozorne, jako kdybych ja byl pacient a on doktor.
„Co ti schazi?“ zeptal jsem se, abych prerusil tuto prohlidku.
„Nic,“ usmal se dobromyslne, „chtel jsem pouze videt cloveka, ktery porazil Mehillu!“
Dnes se objevil u Nonny, plny nadseni, volaje jiz ode dveri:
„Poslyste, spustili heliotron! Prave prisly zpravy ze Zeme. Spustili jej pred hodinou.“
„Pred hodinou ne, pred mesicem,“ opravil ho Tembhara, „tolik totiz dela zpozdeni…“
„No, pravda!“
Yerioga se rozcilil.
„To je neslychane. Tak pozde se o tom dovidame… Co se asi odehravalo na Zemi a my jsme nic nevedeli…“
„Totez, co v stem dvacatem, kdyz svou praci dokoncoval Ter Sofar,“ rekl jsem. „Tu o fotonech. Vzpominate si? Lide se tehdy umyslne zastavovali cestou, jedni se vyptavali druhych, nevedi-li nahodou, kdy budou vysilat pokracovani. Na nasem ucilisti — byl jsem tehdy jeste student — mely prave zacit regaty, kdyz vtom hlasi reproduktor, ze Ter Sofar bude prednaset dalsi cast teorematu, a v minute nebylo na celem nabrezi zive duse. Dele nez dve hodiny mokly prazdne lodi na rece, protoze vsichni stali hlava na hlave, aby slyseli Ter Sofara…“
Obedvavali jsme v parku u stolku malebne rozestavenych mezi zahony kvetin. Toto nedavno zavedene zlepseni jsme prijali s velkym uspokojenim. Tembhara, ktery byl hotovym zlatym dolem historickych anekdot, vypravel o architektech dvacateho druheho veku, kteri projektovali „letajici mesta“, cele kaskady kovovych palacu, udrzovanych ve vzduchu otacivym pohybem gigantickych vrtuli. Nonna na oplatku vypravela pribeh o Klausiovi, mechaneuristovi dvacateho ctvrteho stoleti, podivinu, ktery zhotovoval mechanicke pavouky, chytajici mechanicke mouchy.
Po obede jsme se se Schreyem a Ter Harem prestehovali na skaly nad potuckem, abychom „zpralidstili“ konec besedy. Na blizkem travniku si hraly dve deti, chlapec asi sedmilety a devcatko o neco mladsi, zrejme bratr a sestra. Oba byli tmavovlasi; jejich plet mela hluboky nazlatly odstin, jaky ji dodava dlouhy pobyt pod jiznim sluncem. Devcatko pred bratrovyma ocima hned otviralo, hned zaviralo pesticku.
„Ty stejne ani nevis, co to je!“ zaslechl jsem hosikova slova.
„A zrovna vim! Peniz!“
„A co je to peniz?“
Devcatko se tak usilovne zamyslilo, az se mu skrcil nosik.
„Vedela jsem to, ale uz jsem zapomnela.“
„Ty jsi vzdycky stejna,“ rekl chlapec pohrdave, „nikdy jsi to nevedela. Peniz, to je takova vec… eh…“ machl ruckou. „Stejne tomu nebudes rozumet.“
„Tak rekni! Rekni!“
„Pred davnymi, velice davnymi casy, dostalo se za to vsecko. Byla takova mista, a tam za to bylo vsecko, a uz je to vsecko.“
„Co?“
„Nerozumis? Aha! Samozrejme! Ja to vedel.“
„Rozumim. A zrovna rozumim. Za takove plisky dostavali vsecko. Dospeli si tehdy take hrali — ze? To byly casy! Vis co, poprosime tatinka, on nam tech penizu nadela!“
S veselosti stezi potlacovanou zaseptal chirurg Ter Haarovi:
„Slysis? Konecne nekdo, kdo lituje ‚starych zlatych casu !“ Chlapec se na nas podival, Schrey ho zavolal usmevem a pohybem hlavy. Hoch k nam bez rozpaku pristoupil.
„Jak se jmenujes?“
„Andrea.“
„A ja — Schrey. Jsem lekar a tohle je profesor Ter Haar; shodou okolnosti se taky zajima o ty stare casy, o nichz jsi mluvil, vis? Muze ti o nich vypravet mnoho zajimaveho.“
Pohledl na hodinky, vstal, a bera me v podpazi, pripojil:
„A my se s vami rozloucime, protoze musime do nemocnice. Dobrou zabavu!“
Kdyz jsme odchazeli, zachytil jsem zoufaly pohled Ter Haaruv. Dobraka Schreye ve snu nenapadlo, jak malo pratelskou usluhu prokazal historikovi tim, ze ho vydal detem na pospas!
Po dvou hodinach jsem sesel do parku, abych se nadychal cerstveho vzduchu, a spatril jsem ke svemu bezmeznemu udivu Ter Haara na temz miste nad potokem. Usedl jsem vedle neho a naslouchal jsem, jak vypravi chlapci o udalostech pred tisici lety. Vypravel o dobach, kdy lide pripoutani k malickemu kousku zeme tezce pracovali, o straslivych valkach, ktere v nekolika hodinach nicily to, co bylo budovano po cela staleti, o tyranech, kteri zili v nesmirnem prepychu, zatim co jejich poddani umirali hladem. Chlapec naslouchal zaujate, celou svou bytosti. Prestal odhazovat vlasy, ktere mu spadaly do cela; jeho oci, visici na historikovych rtech, temnely a jako by starly. Opalene rucky pritiskl na prsa a stal tak bez pohybu jeste dlouho po vedcove poslednim slove. Konecne zasoupal nohama a hluboce zamyslen odesel.
Ter Haar zaril radosti, ze nasel tak vnimaveho posluchace. Pak jsme se prochazeli parkem a naslouchali sborovemu zpevu. Jiz zavladl hluboky soumrak a stromy postribril nepravy, ale tak krasny pozemsky Mesic. Najednou se z postranni cesticky vynorila chlapcova rozcuchana hlava. Pristoupil rychle k historikovi, uklonil se, polkl a rekl:
„Promin… poslys… ale vsechno to, cos mi povidal… to byla jenom pohadka, ze?“
Ter Haar neodpovedel ihned. Dival se na chlapce a na jeho tvari s usmevem hasnoucim ve svetle se objevil najednou stydlivy fantasta, plachy clovek s prosedivelymi skranemi a srdcem plnym snu, ktere jsem najednou vytusil.
Me tuseni potvrdila jeho slova, jimiz se v jedinem okamziku zrekl vseho, co znal:
„Ano,“ rekl, „to byla jenom pohadka…“
Tyden potom, co byla na rakete zapojena trionova knihovna, stali se urciti lide neviditelnymi. Napred zmizeli z jidelny skoro vsichni astrogatori, pak prestali do parku prichazet nekteri fyzikove; nikde jste nemohli potkat konstruktery Uteneuta a Yrjolu — jako kdyby vubec nebyli na palube. Prestoze to vsichni videli, nikdo si toho nevsimal, protoze si rikali stejne jako ja:
„Jiste to ma sve priciny.“
Na kloub tajemstvi jsem prisel nahodou. Rano toho dne si mi stezoval jeden mlady matematik, ze chtel provest jakysi velmi obtizny vypocet pomoci hlavniho elektronoveho mozku GEY. Kdyz o to pozadal Ter Akonjana, odbyl ho astrogator stroze slovy, ze je stroj prave pretizen.
„Tomu se rika pracovni podminky!“ bedoval mlady muz. „Zijeme jako primitivove! V kamenne dobe mel kazdy clovek aspon vlastni kaminek a nacmaral si vypoctu, kolik chtel; kamenu, tehdejsich pocitacich stroju, bylo vsude plno. Ale dnes! At mi jeste nekdo rika, ze tady mame vsechno, co potrebujeme…“
Odpoledne jsem si zaskocil k Ter Haarovi. Zastal jsem tam vetsi spolecnost, mezi jinymi byli u neho biofyzik
