Diokles a matematik Zmur, Goobarovi spolupracovnici.
Diokles je maly, cernovlasy a cernooky clovicek; vyznacuje se jakousi, rekl bych, velmi ustaranou pohyblivosti. Vypada, jako kdyby neco ztratil a prave prisel na tuto neprijemnou skutecnost. Zmur, mozna podle zakona kontrastu, mi pripada neochvejne klidny, jako clovek, ktery je vzdycky panem situace, v jejimz bludisti se jeho maly kolega ztraci. Vypravel nam o Goobarovi; naslouchal jsem mu se zajmem, nebot ma dar vypraveni a navic ma take jadrny, i kdyz suchy humor. Vysvetloval, proc nekteri studenti jsou prednaskami slavneho vedce uneseni, zatim co druzi je nemohou ani slyset. Kdyz Goobar prednasi s vedomim, ze seznamuje posluchace s vecmi neznamymi a pro ne velmi obtiznymi, je praspatnym prednasecem; huhna, opakuje se, kokta — je to proste trapne; kdyby si to clovek precetl v nejake ucebnici, mel by z toho vic. Ale kdyz se rozhovori s vasnivym zapalem, zmizi tento pomaly, jakoby pesi, ba primo plazivy chod mysleni, tak vzdaleny jeho povaze, a na jeho misto nastoupi skoky z jednoho vzdaleneho kouta dukazu na druhy konec, jak to ma Goobar ve zvyku. Cestu na vrchol vysvetlovane teorie tvori rada obrovskych myslenkovych skoku a je treba nemaleho duvtipu, aby mu clovek stacil.
,To je prece jednoduche,“ rekl Zmur, „je tezke zadat od kamzika, kdyz se splha vzhuru na skaly, aby drzel krok s chodcem. A bude-li se pohybovat s vynalozenim velkeho usili tak pomalu jako chodec, bude provadet nepretrzite desitky zbytecnych pohybu, predbihat se, zastavovat, vracet se a jeho umele zpomalenym pohybum se pak nebude dostavat krasy a sily, jimiz se muzeme obdivovat jen tehdy, kdyz se pohybuje prirozenym bleskurychlym krokem.“
Nekdo z pritomnych pripomnel anekdotu, ktera tvrdi, ze nove teorii, kterou Goobar vyklada napoprve, nerozumi nikdo, dokonce ani on sam ne, druhy vyklad chape jenom on sam, a normalnim smrtelnikum, samozrejme odbornikum, se nezacne rozbreskovat drive, nez kdyz to slysi po osme nebo po devate. Dali jsme se do smichu. Rozhovor se stocil na jiny predmet, ale brzy zase padlo Goobarovo jmeno. Poznamenal jsem nahlas, ze si genia predstavujeme vubec jako starce, a pro nekoho, kdo Goobara nevidel, muze znamenat prvni setkani skutecne prekvapeni, protoze Goobar neni starec. Kdyz jsem domluvil, odvratil jsem hlavu od svetla, protoze jsem si chtel Goobara predstavit. Nemohl jsem vsak, mel jsem ve vzpominkach pouze nepravidelne rty, vymodelovane jakoby jedinym prudkym pohybem, a oci, ktere byly ukryty pod previsem cela. Nemyslel jsem na to pouze ja sam, znenadani se totiz nekdo zeptal:
„A jakou barvu maji jeho oci?“ Nikdo z Goobarovych spolupracovniku nedovedl odpovedet.
„Vidite!“ rekl triumfalne ten, kdo se ptal, jako kdyby provadel pokus, aby dokazal pravdivost sve nevyslovene teze.
Kdyz jsem odchazel od Ter Haara, bylo jiz pozde vecer; zamiril jsem do bytu. Vtom jsem zahledl v hlubokem zahybu atomove clony, ktera se tady zveda, Yrjolu, mladeho Rudelika a neznamou zenu. Chtel jsem je minout, ale ozval se vystrazny svist. Za okamzik mela GEA dostat svou denni davku zrychleni. Nebyl bych uz dosel k vytahu, zustal jsem tedy s nimi. Vymenili pohledy, ktere svedcily o tom, ze maji nejake problemy, ale nez padla slova na vysvetlenou, zapojily automaty soustavu pohonnych motoru. Nic se nezmenilo. Svetla na chodbach, prepnuta jiz na modre nocni sero, klidne svitila, jen nase tela ponekud ztezkla. Kdybych si neuvedomoval, ze motory pracuji (a neprozrazuje to ani nejslabsi zvuk), mohl bych se domnivat, ze me proste zalila nahla vlna unavy. Mezitim oni tri lide vstoupili do nejhlubsiho mista zalomu. Naklonili se nad masivni, sikmo postavenou deskou, vystupujici z pancere, ktera je pokracovanim jednoho z obrovskych vnitrnich zeber konstrukce rakety. Vsiml jsem si ne bez udivu, ze Yrjola kouri cigaretu; je to pohled velmi vzacny, ja jsem ho nikdy predtim kourit nevidel. Naklonil se nad deskou a zacal na ni oklepavat popel, ktery se na povrchu ukladal v tenke vrstvicce. Trvalo to dost dlouho a vypadalo to jako podivna hra, ale vsiml jsem si, jak napjate vsichni pozoruji kovovou plochu. Take ja jsem se mimovolne naklonil, abych lepe videl. Castecky popela nelezely docela nehnute, nybrz se velmi line skladaly do jakehosi obrazce. Z pocatku jsem to nechapal. Vtom mi svitlo. Popel se kladl do soustrednych kruznic, jejichz centrum zrejme lezelo na druhe strane prepazky, nekde uvnitr atomovych komor. Pracujici motory zrejme vyvolavaly vibrace, prilis slabe, aby byly postizitelne, a kov prepazky prenasel toto nezachytitelne hlubinne chveni na vrstvicku popela, ktery se shromazdoval na nehybnych mistech — to znamena na uzlech vzniklych vln.
Ti tri lide se dorozumivali pohledem. Yrjola neco zapsal, zena zavrela zaklopku pristroje na trojnozce a v nejblizsi chvili dute zabzuceni oznamilo, ze byly vypnuty motory.
,Co to delate?“ zeptal jsem se.
Yrjola mi pohledl do tvare a primhouril oci.
„Predevsim — mlcet — doktore, ano?“
„Coze, nemam o tom s nikym mluvit?“ podivil jsem se. „Dobra, slibuji. Muzete mi rici, co to je?“
„Vibrace,“ rekl tajemne Yrjola. Rudelik se na nas nedival. Hladil si prsty nedoholenou bradu, jako kdyby byl zamysleny nebo dokonce ustarany. Jen neznama zena stala klidne a divala se do prazdne chodby.
„To jsem pochopil,“ odpovedel jsem. „Ale je v tom neco zleho?“
„Je-li zle to, s cim jsem nepocital, pak je to zle,“ rekl Yrjola. V jeho tvari uz nebylo nic selmovskeho. Pod ocima mel kruhy, jako z nevyspani.
„No, dobra, ale co je to?“
Yrjola pokrcil rameny.
„Zatizeni motoru je stale stejne. Pri nizsich rychlostech vibrace nenastaly; projevily se pri…“
„… pri sedesati tisicich kilometru za vterinu,“ vmisil se nahle do hovoru Rudelik a pohledl na nas, jako kdyby se vytrhl ze zamysleni.
„Co je to tedy…“ zeptal jsem se znovu ponekud bezradne, jako bych jiz tusil odpoved. Byla to zvlastni situace. Stali jsme v jednom z nejvzdalenejsich zakouti velke rakety, ktera se ritila tmou, obklopeni ze tri stran kovovym masivem clony. Bylo naproste ticho, nehybna byla i svetla v chodbe, jez se tahla tak daleko, ze snura lampicek splyvala na jejim konci v modravou stuzku.
„Nevim,“ odpovedel primo Rudelik, „s timto ukazem jsme nepocitali, protoze nevyplyva z teorie, proto tedy…“
„…teorie je nespravna,“ dokoncila zena. Stala nehnute. Jeji hlas prozrazoval velkou unavu.
„Ano,“ rekl Yrjola a usedl na sikmou kovovou desku.
„Mozna, ze retezove reakce davaji maxima a minima pohlcovani neutronu…“ prohodil jsem, vyhrabavaje tezce v pameti vedomosti, jimz jsem se kdysi naucil. Ale ihned jsem umlkl, protoze omsele trosky meho skolniho vedeni byly smesne ve srovnani se zkusenostmi onech tri.
„Hmmm,“ zabrucel Yrjola. Znamenalo to zapornou odpoved. „Uz jsme posilali automaty na druhou stranu,“ ukazal pohybem hlavy na prepazku, „a to ne jednou…“
„No, dobra,“ rekl jsem, „ale jaky to ma vyznam, tak nepatrne…“
Yrjola ke mne zvedl zespodu oci, kratce se na me zadival a zase je sklopil. Nerekl nic, presto jsem pochopil teprve ted.
„Nebesa!“ vykrikl jsem, „ty vibrace se zvetsuji, zvetsuji pri kazdem zrychleni, vidte?“
„Tise!“ Rudelik mi stiskl ruku.
„Odpustte…“ vykoktal jsem zmatene.
Yrjola se tvaril, jako by tuto scenu nevidel.
„Zvetsuji se?“ rekl, jako by se ptal sam sebe.
„Zvetsuji, ale…“ pokracoval konecne.
„Ale ne linearne!“ dokoncil Rudelik. Cely se prihrbil, oci se mu leskly, videl jsem, ze v tomto okamziku zapomnel na mou pritomnost. Rikal to jen inzenyrovi; mechanicky vytahl kapesni analyzator: Yrjola ztlumil jeho vzruseni pohybem ruky, jako by skrtl to, co rekl.
„Nu, ano,“ rekl. „Zda se, ze to dosahne maxima pri sto triceti tisicich kilometru za vterinu a pak se to mozna bude zmensovat, ale my nepujdeme tak daleko. Goobar sice rika, ze je to dobre, ale…“
„Coze, vy jste do teto historie zasvetil Goobara?“
Yrjola se pokusil potlacit usmev, jako by rikal: „Jeste porad nic nechapes?“
„…rika, ze je to dobre,“ pokracoval inzenyr, „ale abych pravdu rekl, nam to nic nerika, protoze jeho to zajima jen potud, pokud to souvisi s jeho nynejsi praci…“
„A souvisi to?“ rekla zena.
„Ano, on z toho ma dokonce radost, rika, ze mu to pomohlo…“
„Tak oc vlastne jde,“ zeptal jsem se. Nechapal jsem docista nic. Citil jsem, ze nas tu obklopuje neco, co nelze zachytit slovy.
„Je… nebezpeci…“ zeptal jsem se konecne, ale hned, sam nevim proc, jsem se zastydel.
„Nebezpeci?“ odpovedel udivene inzenyr.
