chvili se jeho pohled vracel, pristoupil rychle ke stolu a neco si poznamenaval. Ta prirozena lehkost, s jakou se od ni odtrhoval, ji bolela. Pusobily ji utrpeni vsechny ty nahle okamziky, kdy ji prestaval videt, chapala vsak, ze jeji laska je nesmelym a zdaleka dopadajicim svetlem, a on se v nem objevuje a hned zase ztraci v seru samoty, do niz nema nikdo pristup.
Ale naucila se milovat dokonce jeho pohled, kterym se dival skrze ni; zamilovala si bolest, kterou ji pusobil, protoze ji mohla merit velikost sve lasky. Bylo to vecne ztraceni a hledani, zmatek, neklid, a v tom vsem — nejaka chvilka, kdy se vytrhl ze zamysleni a vyslovil jeji jmeno pouze rty, bez dechu, jako by ji volal, prestoze uz byla tak blizko, ze je nedelilo nic, krome jejich myslenek.
Kdyz si vzpominala na sva divci leta, jasna a klidna, jako ocekavani hudby, uvedomovala si najednou, jak ji tehdy chybelo to, co prinasel kazdy dnesni den, a kdyby si mohla vybrat a zacit vsechno od zacatku, vystavila by sve srdce znova temto ustavicnym porazkam a zase by s otevrenyma ocima prijimala rany, ktere ji nevedomky zasazoval, a sdilela s nim vsechno, krome utrpeni, ktere dovedla tak dokonale skryvat. Nedorostla tak vysoko, aby pochopila, co mu uz nyni zajistovalo nesmrtelnost. Ale trebas ho nemohla obsahnout celeho, jako plachta nemuze pojmout vitr vanouci prostorem, presto ho milovala. Nejvice to, co v nem bylo z naivity ditete, zasnouciho nad svetem, a jeho dech, ktery teple hladil jeji hrdlo, kdyz usinal, i slabe pohyby rtu, septajicich neco ze spanku. Nejvice milovala prave to, nebot to melo trvat pouze, dokud zil, a pak zaniknout navzdy, to lidske a smrtelne. Proto nekdy v noci bdela, jako by strezila jeho spanek, jako by bojovala nikoliv o vecne trvani jeho myslenek, nybrz jeho dechu. Prestoze to bylo nemoudre a bezmocne, musela tak jednat, protoze si to zadala laska. Tak plynula leta a on do nich vrhal svuj obrovsky, jakoby uz do budoucnosti padajici a tam utkvivajici stin.
Hlasy hovoricich se zvysily a ihned utichly; vstali a vykrocili ke dverim. Kdyz vstupovali do salu, cerne siluety protinaly pruh svetla. Goobar se jeste chvilenku zdrzel u kamenneho zabradli. Podival jsem se na hodinky. Blizila se treti hodina v noci. Kdyz jsem zvedl hlavu, Goobar prave odchazel. Nezpozoroval zenu ukrytou ve stinu dveri a zmizel ve vzdalenem hluku. Callarla udelala krok vpred a vstoupila do svetla. Uvidel jsem jeji usmev, ktery mi rekl vsechno. Jak se to stalo, nevim. Vim pouze, ze jsem si zakryl tvar rukama, abych po tomto usmevu nespatril uz nic.
ANNA Z HVEZD
V druhem roce cesty opozdeni v radiovem spojeni prerusilo prakticky kontakt se Zemi. Drobny ulomek lidstva, zamceny ve skorapce, ktera padala ledove mrazivou tmou, byl odkazan vyhradne na sebe. A zivot pokracoval: laboratore pracovaly, na poradach kolektivu si vedci vymenovali vysledky badani, mladi chlapci a devcata ukoncovali studia, uzaviraly se snatky, prichazely na svet deti.
Venoval jsem jim mimoradnou pozornost. Vyptaval jsem se podrobne matek, ktere prichazely do ambulatoria, a musim se priznat, ze me jednani, krome vedecke zvidavosti, ovlivnovalo podezreni, ze tesne sousedstvi vecne tmy a pobyt mezi hvezdami, pred nimiz jsme se snazili chranit tlustymi panceri rakety, budou mit nejaky neznamy vliv na vyvoj techto malych lidskych bytosti. Proto jsem nikoliv bez podeziravosti asistoval u previnovani ruzovych, pisticich nemluvnat, jako bych doufal, ze se na nich necekane objevi nejake „hvezdne“ priznaky, avsak me ocekavani (jehoz smesnost jsem si castecne uvedomoval) se nesplnovalo. Byly to vsechny naprosto normalni, zdrave, vesele deti. Prvni uz lezly po travnicich parku a jejich plac, ktery se necekane ozval z nejakeho bytu, kdyz clovek sel chodbou, delal okoli kovovych sten a krizujicich se chodeb podivne domackym, jako by do rakety zavanul teply dech vlastniho detstvi.
Venoval jsem se vlastne peci o deti sam, protoze z nasi lekarske trojice Schrey byl chirurg a Anna jevila k detem jakousi potlacovanou nechut, kterou jsem si nedovedl vysvetlit, jezto na pocatku cesty se o osudy prvnich novorozenat zive zajimala.
Zivot na rakete dosahl na oko stavu rovnovahy. — Presto vsak si mohl citlivy pozorovatel vsimnout zmeny, jaka se udala s nami vsemi, zmeny tim dulezitejsi, ze zdanlive zapadla do nitra kazdeho cloveka.
Kdysi jsme se desili rostouciho mlceni. Splnila se tato obava? Vlastne ne; stykali jsme se radi a casto, spolecenske podniky se konaly stejne casto jako podniky vedecke, pracovaly sportovni oddily, ale nase prace a rozhovory byly dosti podivne. Hovorili jsme hodne o dennich bezvyznamnych udalostech, o koncertech, ktere jsme poslouchali, o knizkach, ktere jsme prectli, o znamych. Nikdo se nezminoval o Zemi; jeji jmeno v rozmluvach nikdy nepadlo; zdalo by se, ze vsichni zapomneli na jeji existenci; stejne nikdo nevzpominal na sve mile, kteri zustali na ni, ba ani na cestu samu.
O tomto tematu hovorili pouze odbornici. Objevili radu zajimavych skutecnosti; tak na priklad nekolik mesicu potom, co jsme dosahli plne cestovni rychlosti, zpozorovali, ze se zacina nepatrne zvysovat teplota uvnitr GEY. Inzenyri patrali po pricine tohoto ukazu. Byl tim podivnejsi, ze motory rakety uz nepracovaly, pricina mohla tedy byt jedine vne rakety; ale tam se rozkladala prazdnota, ktera obsahovala v jednom krychlovem centimetru pouze nekolik atomu, cili prakticky absolutni prazdno — srovname-li je s prumernou hustotou plynu v zemskych pomerech, kde je v jednom krychlovem centimetru nekolik desitek trilionu atomu. GEA se vsak pohybovala takovou rychlosti, ze kazdy ctverecni centimetr jejiho plaste narazel v kazde vterine na osm set miliard atomu; to stacilo, aby vzniklo „treni“ a z toho plynouci zahrivani rakety, a co vic, ukazalo se, ze raketa — kdyz prorazi tento mezihvezdny „plyn“ — pomalu obrusta vrstvickou atomu, nejak „vlisovanych“ rychlosti do vnejsi plochy pancere. Samozrejme zvetseni hmoty, ktere takto vznika, je neslychane male, presto vsak je neobycejne citlive aparaty dokazaly zmerit.
V ambulatoriu jsem mival denne nekolik pacientu: stiznosti byly ruzne, casto velmi neurcite; nekdy to vypadalo, ze jsou jenom zaminkou pro rozmluvu s lekarem, rozmluvu dovolujici naprostou uprimnost. Toto privilegovane postaveni mi umoznilo poznat prameny udalosti, k nimz doslo o mesice, ba o cela leta pozdeji.
Poznenahlu vznikala jakasi vseobecna „lehkost“ zivota. Lide se radi bavili, radi zertovali, ale to vsechno ulpivalo na povrchu. Obcas behem nejvsednejsi rozmluvy uklouzl nekomu vyrok, ktery vsichni svedomite presli mlcenim. Vzpominam si, ze jednou v parku, kdyz se hovorilo o praci tektonofyziku a o moznostech jejich budouciho uplatneni, padlo slovo „Zeme“. Jakasi zena rekla tise: „A vratime se vubec?“ Vterinu vladlo napjate mlceni, ale pak zacalo najednou nekolik lidi chvatne mluvit o necem jinem.
Nejvice znepokojujicim ukazem, ktery zasahoval do nejhlubsich a nejtajnejsich vrstev dusevniho zivota, vymykajicich se pozorovani, byly na GEI osudy milostnych vztahu.
Statisice pokoleni zvirat, ktera musela vyhynout, aby se vyvinul clovek, odkazala mu jako tezke a nezavrzitelne dedictvi pritazlivost pohlavi. Veky mijely, civilizace povstavaly a zanikaly a clovek bojujici s prirodou, ktera ho obklopovala, i s prirodou v sobe, konal tisice a tisice pokusu vyvest na svetlo ony temne sily, ktere byly do neho vlozeny bez jeho vule a vedomi; tak se zadost pudici k sobe samice a samce menila v touhu. Avsak po veky lasku, jako ostatni citove oblasti, utvarely predpisy, ritualy a zakony, ktere vznikaly pri srazkach spolecenskych antagonismu. Prekazky ve sblizeni muze a zeny vyplyvaly z vlastnickych pomeru, z nabozenskych mytu a pover. Barbarske merkantilni formace zmenily lasku ve zbozi, dosazitelne pro ty, kdo mohli koupit — v nestvurny trh! Laska mela byt prostredkem, ktera drazdi presycene nervy, dalsim pamlskem, ohnivou skvrnou v sedi a nude zivota. Muzove a zeny se k ni utikali pred slepymi katastrofami, jake bujely uvnitr spolecenskych radu, a pred stejne slepym vegetovanim vsednosti.
Nas spolecensky rad vytvoril novy vztah mezi pohlavimi, ktery prameni z tvurci prace, lhostejno zda dusevni ci fyzicke, jako z nejhlubsiho smyslu zivota. Dusevni tvurci cinnost vyplyva z telesne, je jejim vyssim, jasnejsim odrazem, ustavicnym opakovanim nadseni a neklidu, jaky v nas probouzi svet. Drive se lide venovali otazkam pohlavi, aniz chapali, ze poceti nove bytosti je tou nejvyssi odpovednosti, jaka je cloveku sverena. Pokoleni se rodila a umirala, a velke, nepochopene tajemstvi bylo odevzdavano jedne generaci po druhe jako zapeceteny list, ktery precist bylo doprano teprve pozdnim potomkum.
Zahady, ktere stavi pred cloveka svet, resime praci mozku, jenz odrazi rad prirody, jako zakonitost materialnich zmen, ktere se odehravaji stejne v hlubinach hvezd i lidskych tel. Laska nepodlehla vedeckemu zkoumani, protoze ji nelze chytit do formulek a vzorcu, neda se predvidat ani vypocitat a presto je v nasem racionalnim svete zkusenosti, bez niz by nas zivot nebyl plny.
V pozemske lasce nasi doby neni nic z vybuchu chticu, prudkych sblizeni a rozchodu, nic z zadosti sobeckeho vlastnictvi, smisene s pocitem omezovani a zavislosti. Jako planety krouzici po svych drahach se v urcitych necetnych bodech vzajemne priblizuji, tak se v lasce priblizuji muz a zena tak velice, jak se jen muze jeden clovek
