kovova druzice krouzila neunavne kolem chladnouci hvezdy i se zkamenelou posadkou.
„Je samy stihl osud,“ pokracoval astrogator, „jaky chteli pripravit ostatnim. Trebas utrpeni, jaka zakusili pred smrti, nemohou vykoupit pokus o vyhlazeni lidstva, domnivam se presto, ze ani nemusime patrat po podrobnostech teto pradavne tragedie, ani tupit mrtve, nebot jsou to dnes jen pozustatky rozpadavajici se v prach. Pozustatky lidi. Podle meho nazoru musime toto letadlo znicit. Neni treba, aby kdokoli jiny mohl jeste spatrit to, co jsme videli my; proto se musime rozhodnout ihned. — Ter Haar?“
„Souhlasim s tebou.“
„Uteneut?“
„Ztotoznuji se s tvym planem.“
„Treloar?“
„Souhlasim.“
„Ameta?“
„Nejsem si jist, jestli mas pravdu,“ rekl pilot, „ale nebudu odporovat vetsine. Nevim, mame-li pravo zapomenout na to vsechno.“
„Nezapomeneme,“ namitl Ter Haar, „tim spise, ze napred zachytim fakta dulezita pro historicka badani a zajistim dokumenty.“
Zdalo se, ze Ameta chce jeste neco rici, Grotrian se na neho tazave podival, avsak pilot ustoupil o krok zpet a obratil se. Posledni, na koho se astrogator podival, jsem byl ja. Mlcky jsem pritakal. Nyni odesel Ter Haar do kajuty vedouciho vypravy a vzal si na pomoc inzenyry. Grotrian odesel, aby se spojil radiem s GEOU, a ja jsem odesel do chodby bez urciteho cile. Kdyz jsem tak sel po ceste, kterou jsem uz jednou delal, znovu jsem prozival pocit, ze jsem v prisernem snu — pocit, ktery vyplyval z neuvedomeleho presvedceni, ze skutecnost nemuze byt tak kruta. Sel jsem zabran do svych myslenek, kdyz se ve mne najednou srdce zastavilo hruzou. Zustal jsem stat, zaposlouchan do bezedneho ticha. Zdalo se mi, ze jsem sam. Mrtvych jsem se nebal: horsi byla spolecnost tech kriklavych obrazu, z nichz se nahe zeny usmivaly pres vzduchoprazdno nad mumiemi ojinenymi plynem.
Zrychlil jsem krok, dal jsem se temer do behu, vtom jsem spatril prouzek svetla, padajici pootevrenymi dvermi. Zastavil jsem se na prahu.
Byla to prostorna, hola sin. Proti dverim byl vysoky, obloukem zaklenuty vyklenek. Visel v nem dreveny kriz, ostre cerny na bilem pozadi. Nahle jsem spatril, ze pred vyklenkem kleci mrtvy, k podlaze pritisknuty clovek; ostra pater zvedala tkaninu, do niz byl zahalen. Tato mumie, podobna hroude hliny, vrhala na bilou stenu beztvary stin. Muj pohled zaletel na druhou stranu, hledaje zdroj svetla. Stal tam Petr z Ganymedu. Jeho naramenni reflektor vrhal na kriz ostre svetlo a on, stihly, obrovsky ve stribrnem skafandru, s rukama zkrizenyma na prsou, dlouho se dival na toto znameni marne viry.
SARLATOVY TRPASLIK
Grotrian nechal mechanoautomaty v komore s atomovymi bombami. Pak jedna raketa po druhe vzletla, zakrouzily okolo letadla a cerna pismena
UNITED STATES INTERSTELLAR FORCE
naposledy projela pred nasimi zraky. Rakety zamerily spicky ke GEI, zrychlily let, a tak jsme se brzy octli na palube.
Cetni divaci shromazdeni na letisti presli na hvezdnou palubu, aby odtamtud pozorovali zniceni umele druzice. Take my jsme vyjeli nahoru. Po desiti minutach mechanoautomaty oznamily, ze pripravily radiovy odpalovaci pristroj, nacez pro ne byla poslana raketa. Kdyz se vratily na GEU, ozval se v reproduktorech Ter Akonjanuv klidny hlas:
„Pozor… minus ctyri minuty… minus tri minuty… minus jedna a pul minuty… minus ctyricet vterin… minus pet vterin…“
Srdce se rozbusila prudceji. Mlcky jsme se divali do temnot, kde se trpytila jako bledy prstynek druzice Atlantidanu.
„Pozor… nula…“ ozval se hlas prveho astrogatora. Tmu roztrhl rozvetveny zablesk. Oslnujici koule cim dal bledsi a bledsi se nadmula a zhasela hvezdy. Pred ocima jeste tancily svetelne kruhy a ve vzdalenosti sesti set kilometru od GEY se rozplyval spinave bily mrak dymu.
Domnival jsem se, ze je to konec toho prazvlastniho setkani, ale vecer me pozval Grotrian do sveho bytu. Zastal jsem tam vsechny, kdo byli na umele druzici.
Po navratu na GEU jsme svlekli skafandry ve specialni komore, kde potom byly podrobeny velmi zevrubnemu bakteriologickemu zkoumani. Grotrian nas ujistil, ze analyza prokazala sterilnost skafandru.
Kdyz skoncil, chvili se na nas dival, jako kdyby byl na rozpacich, ma-li mluvit dale.
„Rad bych vam sdelil jeden zvlastni fakt,“ rekl konecne.
„Jak si snad vzpominate, jen ja jsem se dotkl atomove bomby, te jedine, kterou jsme rentgenovali. Jak prokazal mikrochemicky rozbor, zustala na prave rukavici meho skafandru velmi nepatrna stopa astronia…“
Kdyz videl, ze nechapeme nesmirny dosah jeho slov, dodal Grotrian tiseji:
„Mou pozornost upoutala skutecnost, ze se na stinitku pristavenem k bombe objevil velice slaby stin jeji konstrukce jeste drive, nez automat zapnul Roentgenovu lampu. Tento slaby stin nemohlo vrhnout vlastni zareni uranu 235, ktery byl v bombe, protoze ten nevysila paprsky dostatecne tvrde, aby pronikly ocelovym pancerem; napadla me myslenka, ze byla bomba jeste predtim posypana nejakym prvkem, ktery vyzaruje paprsky gamma. Proto jsem setrel rukavici trochu prachu z jejiho povrchu. Analyza zjistila stopy astronia… Je nesporne, ze umela druzice vznikla ve dvacatem stoleti, ale v teto dobe lide neznali astronium a neumeli je synteticky vyrabet. Jinymi slovy: Atlantidane je nemohli mit na palube sveho letadla. I kdyby tomu skutecne tak nebylo, astronium, jehoz zivotnost se meri na desitky let, rozpadla by se za jedenact veku, kdy druzice bloudila, a nedalo by se zjistit. Take v mezihvezdnem prostoru se astronium nevyskytuje; jeho prasek se musel na plasti bomby usadit ne prilis davno, rozhodne ne pozdeji nez pred sedesati lety, pak tedy…“
Se zatajenym dechem jsme upirali oci na astrogatora, ktery si pretrel rukou celo a pokracoval jeste opatrneji:
„Otvira se pred nami pole dohadu, ktere si zatim nemuzeme overit, a jen velmi tezko je muzeme zpresnit, ale nejprostsi uvaha postupuje asi takto: na otazku, proc byl povrch bomby poprasen astroniem, zname jen jednu odpoved. Astronium, ktere vyzaruje tvrde paprsky gamma, muzes uspechem nahradit Roentgenovy paprsky. Na druhou otazku, kde se vzalo astronium na palube druzice Atlantidanu, nabizi se na domnenky odpoved, ze je tam daly bytosti, ktere chtely poznat vnitrni konstrukci atomovych bomb… Protoze zivi lide doposud nikdy nezabloudili do techto koncin galaxie — bytosti, ktere to ucinily, nebyly lidmi…“
„Tak nekdo uz tam byl pred nami!“ vyhrkl Ameta, vzruseny nemene nez my vsichni.
„Neni to jiste, ale dosti pravdepodobne,“ odpovedel Grotrian, „abychom vysvetlili jinak skutecnosti, s nimiz jsem vas seznamil, museli bychom hledat vysvetleni ve zvlastni, dokonce mimoradne zvlastni shode okolnosti.“
„Ale vzdyt podlahy a steny druzice pokryvala jinovatka, v niz zanechaval stopy kazdy nas krok,“ rekl jsem, „jak to, ze tyto bytosti po sobe nezanechavaly ani nejmensi stopu? Krome toho nebylo tam nicim hnuto, jak se domnivam, a neni samozrejme, ze by takove bytosti chtely poradne prozkoumat mumie i konstrukci letadla?“
„Premyslel jsem o tom,“ namitl Grotrian, „ale provadely-li tyto bytosti zkoumani, a stopy astronia zrejme nasvedcuji, ze to udelaly, nemusely zanechat stopu…“
Na zlomek vteriny se mi vynoril pred ocima obraz podivnych tvoru, kteri nepodlehaji gravitaci a nedotykaji se ani podlahy ani sten a vznaseli se kdysi tymiz prostorami druzice, jimiz jsme nedavno prosli my; zachvel jsem se, avsak astrogator vysvetloval dale:
„Pokud jde o nedotceny povrch jinovatky, musime si ujasnit, ze satelit krouzil kolem Proximy po neobycejne protahle draze a opisoval elipsu, podobnou draze komety. Kdyz se na sve pouti blizil k Trpaslikovi — a v periheliu se
