shluku nabytku, v zarizeni, lezely, klecely, sedely mumie, zabalene do svinutych plachet a pokryvek, po dvou, po trech, s rukama krecovite propletenyma, s tvaremi pritisknutymi k podlaze, zvracenymi dozadu, s ocima promenenyma v kousky ledu, s kostenym leskem zubu. Vsechny popraseny bilym prachem bez nejmensiho zbytku lidskeho vyrazy — a prece to byly pozustatky lidi; k takovym katastrofam pred veky dochazelo, to jsem dovedl pochopit. Ale ty obrazy na stenach? Ty nahe zeny se stihlymi, bilymi prsty zakoncenymi nehty tvaru spicatych kapek, uprene po nas silhajici koutky primhourenych oci, v pozach, ktere lhaly vse, co je bezbrannym tajemstvim a mlcenim nahoty — to byli take lide?
V dutem tichu jsme prochazeli jednu kajutu za druhou, prosli jsme kuchynskymi mistnostmi, kde se na bilych kachlicich povalovaly hromady plechovek a holych kosti a z lesklych kohoutku visely ledove rampouchy. Dalsi oddil chodby: take zde se po podlaze plazily kruhy rudeho svetla z iluminatoru. Dalsi dvere. Kdyz jsem prekracoval prah, uvidel jsem, ze z druhe strany vstupuje osm vysokych stribrnych postav: byly to nase odrazy v zrcadle, ktere pokryvalo celou stenu. V pokoji byl chaos. Mezi rozhazenymi trinohymi stolickami, potazenymi cervenou kuzi, na zmrzlych krystalech barevnych napoju a strepech lahvi lezely mumie. Nejblizsi mela hlavu oprenou o soudek, z nehoz vytekla tekutina promenena v zelenavy led. Jednou rukou si zaclanela tvar, v druhe tiskla kratkou, na modro kalenou trubici. V plose zrcadla se cernalo mnoho direk, z nichz se paprskovite rozbihaly trhlinky. Ve strope byly otevrene padaci dvere. Vedl k nim zebrik. Z jeho nejnizsiho pricle visela dolu dve tela, zlomena temer vejpul. Pohledl jsem za sebe. Stenu zakryval velky obraz. Na modrem pozadi se vznasela mezi penovitymi bilymi mraky ruzova tela zen.
„Co je to?“ zeptal jsem se, nepoznavaje vlastni hlas.
„To jsou Atlantidane,“ odpovedel Ter Haar, a jako kdyby tato slova vysvetlovala vse, prosel okolo mne, odstrcil tela visici z zebriku a zacal se splhat nahoru. Mumie lehly na bok. Mely hlavy omotany pruhy z roztrhanych pokryvek.
Neci slitovna ruka je prikryla plachtou z tuheho platna. Vylezli jsme nahoru a zapadli do tmy uzke sachty, ktera vedla do ustredni komory. Museli jsme se zde pohybovat pomoci tenkych kovovych lanek, upevnenych ke stenam. Odstrediva sila, ktera vytvari na obvodu umelou gravitaci, cim dal tim vic slabla. Chodbu uzaviraly neobycejne masivni pancerove dvere. Kdyz jsme odstranili vrzavou vrstvicku jinovatky, objevil se cerveny napis:
ATOMIC POWER SECTION — RADIATION DANGER
Dlata a probijaky byly by zde musely dlouho pracovat. Grotrian zavolal automat, vyzbrojeny horakem na atomovy plamen. Modravy hrot se zakousl do desky, ktera nam branila ve vstupu. Ocel zrudla, ve vzduchoprazdnu zakrouzily supinky zuhelnateleho nateru, cara rezu se mirne prohybala; konecne byl pancer po cele delce rozrezan, dva automaty se do neho napred oprely, pak si jej pritahly k sobe a velky plat ocele se pomalu naklonil a byl vylomen.
Prvni vesel dovnitr Grotrian. Bylo tam tma; paprsky reflektoru bloudily po jakychsi koutech a vyklencich: orientaci ztezoval beztizny stav. Magneticke podrazky umoznovaly chuzi, ale docela gravitaci nahradit nemohly. Ve vzduchoprazdnem prostoru se vznasely a line mezi nami proplouvaly jakesi velke nadoby, podobne brichatym rybam; hned ta, hned ona odrazela svym lestenym povrchem zablesk svetla, ktery na ni dopadl. Teprve az mechanoautomaty stahly dolu tato poletujici telesa, prozatimne je upevnily a rozsvitily velky reflektor, uvidel jsem, ze stojim v kopulovite zaklenute mistnosti. Se stropu viselo rameno jerabu, ktere sviralo asi ctyri metry dlouhou raketu s nemotornymi kridelky. Kdyz reflektor v hlavici automatu opsal cely kruh, zpozoroval jsem, ze v temnych vyklencich stoji hruskovite nadoby; bylo jich vice nez tricet. Z kazdeho vyklenku vybihaly uzke drazky, ktere koncily u tocnice pod jerabem. Grotrian rekl Ter Haarovi:
„Bomby, vidte?“
„Ano, uranove,“ odpovedel historik.
Grotrian zavolal jeden mechanoautomat a porucil mu, aby jednu hruskovitou nadobu prosvitil Roentgenovymi paprsky. Presli jsme na druhou stranu, abychom videli vysledek prosviceni na pristavene fluoreskujici matnici. Vsiml jsem si, ze pod jerabem je v podlaze prohluben. Byl tam melky trychtyr s nedovrenym priklopem. Naklonil jsem se a nahledl otevrenou skulinou: v bezedne propasti tam zarily hvezdy.
Mechanoautomat zapnul proud. Na zelene zaricim stinitku se objevil stin vnitrni konstrukce nadoby. Netusil jsem jeji vyznam, videl jsem, ze se uvnitr sbihaji trubice v poctu ctrnacti nebo sestnacti (stiny se mohly prekryvat). Nahore byly vyvody trubic spojeny s kabely, ktere se sbihaly v jednom miste. Uteneut je nasel na povrchu nadoby. Byl tam maly kloboucek na pruzine, pod nim packa vypinace, vice nic.
Grotrian nam zakazal, abychom se cehokoli dotykali.
Odesli jsme otvorem, ktery v pancerovych dverich vyrezaly automaty, a vratili jsme se do velke zrcadlove mistnosti na obvodu druzice; odtud vedla cesta chodbou do male kabiny. Pod stropem se krizovaly svazky kabelu v obalech pokrytych jinim. Na stenach byly mramorove rozvodne desky s radami kontaktu: byl to typ prastareho vakuoveho pocitaciho stroje. Pred tabulkami staly trojnohe zidle, na nich — ctyri zkrouceni lide se sluchatky na usich: na sluchatkach — helmy. Tvare zakryty kozenymi maskami. Ctvrty visel dolu ze sedatka, prilba mu spadla s hlavy a vlasy ostribrene krystalky vzduchu se dotykaly podlahy. Oci se promenily jako u vsech ostatnich v kousky kalneho ledu.
Dalsi oddeleni chodby bylo pokryto vysokym, mekkym kobercem. Nove dvere, na nich mala stribrna pismenka:
Commander in Chief Lt. General John McMurphy
I will do my best
Dvema kulatymi iluminatory ve strope padaly dovnitr paprsky Proximy. Jeji cerven se pri nasem prichodu smisila s bilym svetlem naramennich reflektoru. V tomto silnem jasu se objevil velky pokoj. Staly tam velke zasklene skrine se starozitnymi knihami, velka kresla, na jedne stene visela mapa Zeme v pradavne projekci Mercatorove. Eurasii oddelovala tlusta cervena cara. Cela byla preskrtnuta napisem: COMMUNIST SPHERE. Na zbytku sveta lezela cerna pismena: FREE WORLD SPHERE.
Za psacim stolem, v sirokem kresle sedel clovek. Jiste kdysi byval vysoke postavy. Jeho daleko natazene nohy vycnivaly pod stolem. Hlava byla zvracena zpet, a proto ostre vystupoval ohryzek na krku obalenem bilou kozesinou, ktera tvorila limec bundy. Za nim na stene byla napjata velka plachta s cervenymi a bilymi pruhy a hvezdami. Mumie mela na sobe kozeny kabatec jako vsichni v tomto letadle; ruzky limce byly zdobeny ctyrmi zlatymi hvezdami. Pred nim, mezi jinim pokrytymi papiry, stala sklenka s kouskem ledu. Po prave ruce lezelo prazdne kozene pouzdro a kaleny predmet s kratkou hlavni: byl jako tezitko na knize se zlatymi pismeny: THE HOLY BIBLE. Kdyz jsem pristoupil bliz, zdalo se mi, ze se velitel mrtveho letadla usmiva. Obesel jsem stul a pohledel jsem mu do tvare. Byla tmavoseda, pokryta jinovatkou a nevyjadrovala nic. Ohrnute rty ukazovaly zuby, zatate do nejakych lesklych trisek. Naklonil jsem se, s mimovolne zatajenym dechem, a zjistil jsem, ze to byla napul rozhryzana sklenena trubicka. Nekdo mi polozil ruku na rameno — Ter Haar.
„Pojd,“ pravil a teprve nyni jsem si uvedomil, ze jsme v kabine sami. Ode dveri jsem se jeste jednou ohledl do pokoje. Sarlatove svetlo Trpaslika splyvalo po tvari mumie, jako by se marne pokouselo ji ozivit. Scvrkla, svrastela, vypadala, jako kdyby byla od veku mrtva, jako kdyby v ni nekolovala krev.
Vstoupili jsme do prazdne mistnosti. U stropu probihaly skupiny rovnobeznych trubic, kolem sten v radach na kovovych stojanech stihle lahve na plyn. Vsichni druhove byli tady.
„Tato druzice,“ rikal Grotrian, „opustila Zemi pred vice nez jedenacti stoletimi. Atlantidane meli v umyslu rozsevat z ni bakterie a vrhat atomove pumy. Aby mohli lepe mirit, vestaveli do ni raketove zarizeni, ktere jim umoznovalo prechazet z obeznych drah blizsich Zemi na vzdalenejsi. Nejaka nepresnost ve vypoctech zavinila, ze se odchylila od stanovene drahy. Tak zacala bludna pout tohoto letadla vesmirem. Po nekolika stech letech se dostala do okruhu pritazlivosti Proximy a zvetsila tak pocet teles, ktere kolem ni krouzi.“
Zatim co Grotrian mluvil, predstavoval jsem si, jak se lide uvezneni v kovovem prstenci propadali do mrazive hlubiny, jak v nich pomalu tuhla krev, jak bojovali o zivot a teplo. Staleti uplynula od smrti posledniho z nich, ale
