vystridala Anna. Sel jsem domu s umyslem, ze se nekolik hodin prospim, ale jiz ve ctyri hodiny zvonil telefon.
Vytrzen ze spanku, jako opily, uslysel jsem prva Annina slova: „Nahla srdecni slabost, stav kriticky!“ Vyskocil jsem z luzka, hodil na sebe plast a bezel do nemocnice.
Nemocny byl v bezvedomi. Dech se svistive dral z okoralych rtu; celym jeho telem zmital suchy, prudky kasel; rucicka pulsomeru prekrocila sto tricet. Zapnuli jsme kyslikovy pristroj, dal jsem injekci pro povzbuzeni obehu a uvazoval jsem dokonce, nemame-li pouzit umeleho srdce, avsak vseobecne priznaky otravy byly vaznym momentem, ktery proti tomu mluvil. Vzbudil jsem Schreye, ktery se v nekolika minutach objevil. Vsichni tri spolecne jsme se pokouseli znovu zjistit pricinu zahadneho onemocneni. Bylo jiz uplne jasne, ze nema nic spolecneho s uzehem. Znovu jsme delali bakteriologickou analyzu krve. (Na GEI vubec zadne bakterie nebyly; pocitali jsme vsak stale s moznosti zavleceni choroboplodnych zarodku z umele druzice Atlantidanu.) Byla vsak negativni.
Kdyz jsme udelali vse, co bylo v dane situaci mozne, vysel jsem si na chvilku na prazdnou hvezdnou palubu — bylo jiz bezmala pet rano. Bylo slyset duty, monotonni zvuk chladicich zarizeni, ktera pracovala na plne obratky. Sel jsem zamyslen a ani jsem si neuvedomoval, jake panorama se otviralo za okny; najednou me oslnilo svetlo bijici primo do oci. Zastavil jsem se.
V prvnim okamziku jsem videl pouze horici cerven, nikoli to nehybne, tezke svetlo rozzhavene oceli, nybrz chvejivy, napul tekuty ocean chromosfery. Kdyz jsem se rozhledl, zacal jsem rozeznavat podrobnosti. Zdanlive jednolita stena plamenu, ktera zastirala tri ctvrtiny oblohy, vypadala, jako by zila. Svijely se tam jakesi purpurove lesy, pres schumlane houstiny vystrelovaly protuberance, rozvetvovaly se, ztrojnasobovaly, mnozily, rozdymaly do jakychsi ohnivych, krvave sviticich maskar, do jakychsi grotesknich tlam, utvorenych z prezvykujicich celisti; nekolik okamziku tak zustaly, naklanely se a rozprchavaly a na jejich miste vybuchovaly nove, menici se, jako by neviditelnou vichrici rozbijene granulace. Obcas predchazel vybuchu protuberance ukaz dvou prchavych, dvema opacnymi smery se tocicich viru ohne tmavsiho nez jeho okoli; jinde se zase plamenna plocha nejprve propadala do viru, pak zacinala prudce narustat a vytrhovala ze sebe obludnou rychlosti vyletujici blesky; cim vyse letely, tim vice slably, matnely, rozplyvaly se, az se jejich zare oslnujici zrak zmenila v oranzovy prisvit, kterym prorazelo svetlo hlubokych, neustale se chvejicich vrstev chromosfery.
Nepopsatelny dojem. Po letech tmy bez hranic, mraziveho vzduchoprazdna, v nemz se, ztuhly mrazem, menil v kamen nejprchavejsi plyn, zvedala se nyni za tenkou stenou GEY ne hora, ne more, nybrz cely giganticky svet ohne. Vypadalo to, ze se raketa rozpada, taje — miziva pilinka kovu vznasejici se nad oslnivou propasti.
Jak je ten vesmir nemilosrdny, pomyslil jsem si, jak uzka a vzacna jsou pasma mirna a stredni, na nichz se muze narodit a nejaky cas trvat zivot, tak krehky a bezbranny vuci bilemu zaru i cernemu mrazu, temto dvema extremum byti… ale, myslil jsem dale, tento krehky zivot se odvazuje mnoha veci — hle, jsme nad hvezdou, nad jednim z tech slepych ohnu, z nichz jsme vzesli.
Tak jsem uvazoval. Citil jsem pri tom, jak se zabodava do tvare, oci a kuze jakoby milionem neviditelnych jehel zar Sarlatoveho trpaslika, ktery byl vuci hvezdam starcem, ale vuci lidem netvorem.
Tu jsem si uvedomil pritomnost druheho cloveka; dva kroky ode mne stal Trehub.
Touzil jsem, aby mi pomohl znovu nabyt ztracene rovnovahy, a jiste jen proto jsem se zeptal:
„Profesore… co by se stalo s Trpaslikem, kdybychom do neho vypalili plny naboj Larocheova dezintegratoru?“
Nerozmysleje se ani vterinu, odpovedel:
„Totez, co s morem, do nehoz dite vhodi zrnicko pisku…“
Posledni astrogatorova slova nepronikla do meho vedomi, protoze me znenadani napadla zla myslenka.
Nedbaje na nevhodnou hodinu, zabehl jsem ihned ke Grotrianovi, a vzbudil jsem ho, zeptal se, zda prvni automaty, ktere jsme poslali na druzici Atlantidanu, byly po navratu na GEU sterilizovany.
Astrogator, znepokojeny, ale navenek plne se ovladajici, zatelefonoval Yrjolovi.
Za chvili jsme znali odpoved: automaty byly sterilizovany az po nasem navratu na raketu; takze mohly byt ve styku s lidmi temer tri hodiny.
„Ale tvrdili jste prece, ze je bakteriova infekce vyloucena!“ rekl Grotrian a podival se na mne zkoumave.
Mlcel jsem. Grotrian pristoupil k aparatu a zacal telefonicky svolavat specialisty; zakratko se objevil Ter Haar, Moletic a paleobiolog Ingwar. Astrogator jim strucne sdelil fakta.
Kdyz skoncil, vyskocil Ingwar prudce ze sveho mista.
„Virusy!“ vykrikl. „Delali jste krevni zkousky na virusy?“
,Ne,“ odpovedel jsem, zblednuv.
Na tuto moznost jsme si nevzpomneli, nedopatreni katastrofalni, ale pochopitelne, uvazime-li, ze posledni virusy zmizely se zemskeho povrchu pred deviti sty lety.
Chvatne jsem opustil Grotriana s prosbou, aby zjistil, zda se Kanopos dostal do styku s automaty, nez byly sterilizovany, a vratil jsem se do nemocnice.
Nemocny byl stale v bezvedomi. Dusnost se zvetsovala, vicka i prsty modraly a srdce bilo stopadesatkrat za minutu. Zoufala Anna davala bez prestani kyslik.
Vzal jsem krev z zily v lokti a ihned jsem ji odevzdal automatum — analyzatorum. Musel jsem jim dat presne instrukce, jak postupovat, protoze nebyly serizeny na podobne zkousky. Teprve v devet rano, jako omameny nevyspanim, s hlavou praskajici bolesti, sklonil jsem se nad vysledkem analyzy. V krvi pacienta byla drobna teliska prumeru dvou desetitisicin milimetru. Jiz povrchni zkoumani ukazala, ze jsou to choroboplodne zarodky. Nebylo pochyb. Nas druh byl obeti virusove nakazy, kterou automaty prenesly z umele druzice. Znovu jsem vzbudil Schreye, abych ho o tom zpravil. Ihned prisel do nemocnice ve spolecnosti Ingwara a dalsiho paleobiologa, specialisty na prastarou bakterijni floru. S pomoci trionove knihovny jsme nakazu rychle urcili; byly to virusy tak zvane „papousci nemoci“ (psittacosis), nebezpecne infekce, ktera na Zemi zurila asi pred tisicem let. Stali jsme prave v analyticke laboratori, kdyz nam volala Anna.
„Agonie,“ rekla do telefonu. Opakoval jsem ta slova pritomnym.
Za minutu jsme byli v separaci.
Nas druh umiral. Puls na tepnach uz nebyl znatelny, promodrala tvar sedla jako popel a dech se chroptive dral z hrdla.
Znovu jsme davali serum a krev, pokouseli jsme se podporovat srdecni cinnost, ale vsechno nadarmo. Tu, splnujice nejvyssi lekarskou povinnost, pokouseli jsme se privest jej k vedomi aspon na nekolik okamziku, aby mohl projevit svou posledni vuli, ale ani to se nam nepodarilo. Mozek ochromeny jedy ztracel vladu nad telem. Sest minut po desate prestal Kanopos dychat.
Byl to na rakete prvni pripad umrti zavineneho nemoci. Opustili jsme nemocnici, zdrceni porazkou, kterou jsme utrpeli; kdybychom byli vcas rozpoznali pricinu choroby, bylo by se nam pravdepodobne podarilo ji celit. Nyni jsme se museli pripravit na moznost, ze vypukne epidemie. Grotrian nas informoval, ze Kanopos skutecne prisel do styku s automaty; on je totiz privedl do pracovny astrogatoru, kde byly jejich vypovedi nahrany na triony. Virusovou infekci se jiste nakazily, kdyz prochazely olovem opancerovanou laboratori na umele druzici. Nezachovavaly nezbytnou opatrnost, nebot jejich konstrukteri nemohli predvidat podobnou moznost.
Vsechny, kteri se v poslednich dnech stykali s Kanoposem, jsme separovali v oddelene casti nemocnice. Nebezpeci nakazy bylo velke, protoze nase organismy si v pozemskych podminkach odvykly bojovat s nakazou a byly mene odolne. Zatim co biologove a chemici analyzovali bilkovinnou strukturu virusu, vysetroval jsem vsechny podezrele. Krev jedenacti lidi obsahovala smrtici zarodky. Chemosyntetizatory dostaly prikaz vyrobit latku zhoubnou pro virus, ale pritom neskodnou pro lidsky organismus. Vecer byly uvedeny do chodu a jiz o pulnoci nam vyrobily prvni davku leciva, ktere bylo ihned doruceno do nemocnice. Nazitri jsme podrobili chemoterapii celou posadku GEY bez vyjimky. Nebezpeci epidemie bylo v zarodku potlaceno.
Navecer jsme potkali na hvezdne palube Ter Haara a Nilsa Yrjolu.
Nils se mne ptal na posledni chvile Kanoposa, ktery byl jeho pritelem.
„Pomyslete,“ rekl Ter Haar, kdyz jsem domluvil, „dostali svou posledni obet potom, kdy se jiz posledni jejich pozustatek rozval ve vzduchoprazdnu…“
Mlceli jsme. Vzadu za zadi GEY horel plamenny Trpaslik. Sarlatove svetlo lezelo na strope paluby, na tvarich lidi, v jejichz ocich rude opalizovalo.
„To byl zasah naslepo,“ rekl najednou Nils, „ale jak nespravedlivy! Plody jejich nestvurnych snah pretrvaly veky a po tech vsech, kdo s nimi bojovali, nezustalo nic…“
„Jak tak muzes mluvit!“ rekl Ter Haar skoro hnevive a zvedl ruku, jako by ukazoval na hvezdne nebe.
„Klid profesore,“ rekl jsem. Snad to byly probdele noci, snad smutek nad zemrelym druhem, snad hnev nad porazkou, kterou jsme utrpeli, staci, ze jsem pokracoval kousave:
