Nase pozornost se nyni soustredila na ustredni obrazovku. Zvlnene more mracen tahlo se v ni az po obzor. Jedenatricet raket opsalo kratky oblouk okolo GEY. V jejich stribrnych bocich se zatrpytilo slunce. Zacaly sestupovat dolu a vytvorily pomalu se otacejici spiralovite schody, ktere jako by se vznasely v prostoru.
Tri astrogatori na podiu pozorovali hlavni obrazovku. Za nimi se zvedala sestidilna spojovaci aparatura; u stereometrickych obrazovek sedeli technikove se sluchatky na usich. Kazdy vedl jednu petici raket, ktere se pred nim pohybovaly jako mala cockovita svetelka se jmeny pilotu. Toto spojeni umoznovalo kontrolu pohybu raket v mracnech. Do mikrofonu padala jednotliva slova. Let pokracoval bez poruch. Rakety cim dal mensi, klesaly z tristakilometrove vysky. Nad velkou bilou plani prestaly krouzit a seskupily se do letek. Pohybovaly se nad mirne rozvlnenym pozadim jako cerne jehly, blizice se k svym vlastnim stinum, ktere hned zapadaly do udoli mezi mraky, hned vyletovaly vzhuru. V rozvinutem utvaru se vic a vic vzdalovaly.
Upiral jsem oci na obrazovku a rameny jsem citil blizkost druhu, kteri stali nepohnute jako ja. Mezi sluncem prozarenou oslnivou bel vedrala se temnejsi prurva protkana rasovitymi mracky. Prvni petice raket, vedena velkou strelou bez posadky — televiznima „ocima“ —, pohybovala se timto smerem. Nad protejsim okrajem trhliny se tycil kupovity mrak, ktery mel ve stinu barvu bridlice zvlhle vodou a v slunecnim svetle horel jako tekute stribro; klin raket do neho vletel, prorazil lehke opary a vynoril se na druhe strane. Pohybovaly se dal, jako by se prikrcily k vlastnim stinum. Podival jsem se vzhuru; obloha bez atmosfery byla cerna a plna hvezd. Kdyz jsem se znovu podival dolu, „oci“, ktere vedly eskadru, jiz zmizely, a prvni letka raket se prave norila do mracen. Nejakou dobu se jejich hrbety cernaly pod napenenou belosti jako ryby v penach horskeho potoka, pak se obrys jedne mihl jeste jednou v jakesi melcine mracen, a vsechny zmizely. Nasledujici petice sklonila spicky dolu a zacala ztracet vysku. V tom okamziku prozaril mracna rozvetveny zablesk; vzduch v navigacni kabine se zachvel jedinym potlacenym vzdechem a zase bylo ticho, ale prvnich pet raket se pohybovalo dale a rozzhavovalo se jako meteory. Motory jeste pracovaly, ale na stereometrickych mapach uz pozvolna pohasinala jmena BOREL, SENT, ANTONIADI, INGWAR, UTENEUT. Svetelka se ohybala jako sfukovane plamenky, a to, co pred vterinou byly rakety, ktere nesly zive lidi, ozarovalo rozvlnene more mracen svitem variciho kovu, jako kdyby ohniva ruka zakreslovala drahy peti povetronu. Od prveho zablesku do konce katastrofy uplynuly snad asi dve vteriny, vsichni zustali jako zasazeni bleskem, a straslive ticho bylo rozdelovano tikanim planetarniho radaru, ktere se ozyvalo z reproduktoru. Blizila se druha letka raket. Spojovaci technici uz jim vyslali rozkazy k okamzitemu navratu, avsak rakety nemohou zmenit rychlost ve zlomku vteriny; nez je piloti zabrzdi, budou ve zkazonosnem pasmu. U ustredniho stolku sledovali vse pozorne dva astrogatori, Grotrian a Pendergast. Dve ruce se zaroven natahly k cernemu vypinaci desintegratoru.
Nepatrny pohyb a z nitra GEY vyslehne kaskada antiprotonu, rovna slunecni protuberanci; mohutna lavina zareni znici neznamou silu, ktera zahubila nase druhy, at je jakakoli. Bleskovy vyboj, jenz se pohybuje rychlosti svetla, predstihne rakety, vycisti jim cestu a az se octnou na miste katastrofy, bude tam jiz pouze vzduchoprazdno.
Ale vyboj, jednou vypaleny, neni jiz mozno zadrzet. Osm set trilionu ergu energie prorazi atmosferu planety jako list papiru a narazi na jeji povrch. Tomuto uderu nemuze nic odolat. Vse, co je hmotou, obrati se v plamen a energie rozpadu roztavi kuru planety. Grotrian i Pendergast vztahli zaroven ruce po vypinaci.
Jejich ruce visely vterinu ve vzduchu a klesly, kdyz si astrogatori pohledli do oci.
Paka stala dale v nulove poloze. Piloti nasledujicich peti raket zapnuli brzdy a podle obrovskych plamenu bylo videt, jak zoufale je jejich usili, avsak jeden po druhem vnikali do zkazonosneho pasma a menili se v plameny. Jedine posledni raketa teto petice unikla zkaze; jeji pilot musel nadlidskou silou strhnout vsechny pojistky a vystrelil kolmo vzhuru rychlosti tak straslivou, ze jsme ho ztratili z oci.
V oblacich horely ctyri drahy, ctyri nove povetrone se ritily dolu a v mracne propasti se rozplyvaly uz posledni stopy jejich ohniveho pruletu.
Pak zacala GEA pomalu couvat, pozpatku, spickou ke kotouci planety, a magneticke pole vtahlo otvory ve dne rakety vracejici se na palubu. Obrazovka vnitrniho televizoru ukazovala halu letiste; z ocelovych chrtanu se vynorovaly dlouhe jehly raket a na kotouci prijimaciho automatu vyskakovala cisla 17… 18… 19… Po dvacate rakete byla delsi prestavka. Zatim se otviraly vstupni dvere raket vytazenych na rezervni koleje. Piloti vyskakovali rychle otviranymi poklopy a misto, aby sli nahoru, pripojili se k lidem shromazdenym na letisti. Vic a vice stribrnych postav se objevovalo mezi cekajicimi. Automat ukazal cislo 21. Zaroven rameno, ktere vtahovalo raketu, posunulo na uvolnenou drahu velikou strelu, z niz nikdo nevystoupil. Byla to raketa bez posadky, ktera nesla „oci“ televizoru. Po nekolik minut vladlo hrobove ticho, pisty vytahu lezely nepohnute v loziskach, pak se jeste jednou, jakoby s namahou otocil kotouc signalizatoru a ukazal cislo 22 a do komory vjela otevrenymi priklopy posledni zachranena raketa. Jeji dvere se neotevrely samy. Mechanoautomaty prilozily nastroje k cepum; vtom me dalsi pozorovani prerval signal svolavajici na stanoviste vsechny lekare.
Operacni sal tonul v jasu. Sest lidi prineslo na ramenou telo, pevne uzavrene v gumovem kokonu a polozilo je na ohratou porcelanovou tabuli. Zuby pristroju se zataly do plasticke hmoty, v otvoru se zatrpytil skafandr. Zaprastely vyztuzovaci spiraly, ktere byly prestipnuty. Vteriny napeti — a uvideli jsme tvar Amety.
Kdyz utrhl pojistky a dostal raketu straslivou rychlosti do kolmeho letu, jeho krev zhoustla v olovo se nahrnula do vnitrnosti a nohou a roztrhala zily. Byl cely jedinou skubajici se ranou. Zachranily se pouze hlava a ruce, bile a bezkrevne.
Na prvni pohled mi bylo jasne, ze zachrana je nemozna; mohli jsme budto zkratit, nebo prodlouzit agonii.
Ihned jsme se pustili do prace. Byly zapnuty umele plice i srdce; popraskane cevy, z nichz unikala krev, jsme — pokud to bylo mozne — podvazali; zacaly fungovat transfuzni pristroje. Brali jsme leskle nastroje a odhazovali zakrvacene, dorozumivajice se jednoslabicnymi sluvky. Ale tento stav nebylo lze udrzet nez nekolik minut. Oblast ochrnuti se rozsirovala, sok zachvacoval organy nezbytne k zivotu. Neslo jiz o to zachranit Ametu, to nebylo mozne, nybrz o to, privest ho k vedomi aspon na nekolik okamziku, aspon na jedinou chvili, dost dlouhou, aby stacil vyslovit svou posledni vuli.
Pisty v pruhlednych valcich injekcnich strikacek se blizily ke dnu, posilujici latky vhanene umelym krevnim obehem obtekaly tezce pracujici srdce. Telem leziciho probehl zachvev; zdalo se, ze otvira oci, ale to se jen prohloubily stiny ve tvarich a pulsator zacal pracovat hlasiteji, vzrustal hlad organismu po kysliku.
„Je pri vedomi,“ rekl Schrey.
Sklanejice se nizko, zatajili jsme dech.
Nehybna maska tvare se pocala chvet jako zmitana vztekem. Rty se pootevrely, ukazaly se zuby k prasknuti zatate, potrisnene nitkami krve. Ameta byl pri vedomi, ale do jeho mozku busila ze zpretrhanych nervu bolest tak strasliva, ze napinal vsechny sily, aby potlacil krik.
Nemel jich dost, aby mohl promluvit.
Posledni injekce. Sklo ampulky se s teninkym cinknutim rozbilo o podlahu. Bolest jsme nemohli odstranit. Umrtveni hrozilo ztratou vedomi. Schrey, s tvari stale obracenou k lezicimu, poodstoupil od stolu. Sli jsme s Annou za nim a zustali jsme stat se svesenyma, zakrvacenyma rukama, jako na znameni, ze jsme vykonali vse, co bylo v nasi moci.
U zdi stal hloucek lidi. Mezi temnymi postavami se odrazely svetle skafandry pilotu, kteri sem prijeli primo z letiste. Jeden z nich, Zorin, s prilbou neodepjatou od limce, nybrz pouze odklopenou dozadu jako podivne kridlo, nahle se obratil a vybehl ven. Snad dve minuty jsme stali bez hnuti. Ticho prerusovalo jen chraptive dychani Ametovo a tichy zvuk umeleho srdce. Dvere se rozletly pod prudkym narazem. Vstoupil Zorin, jeste stale ve stribrnem skafandru a nesl polokruhovity volant, ktery vytahl z Ametovy rakety. Pristoupil k operacnimu stolu, zvedl napred jednu, pak druhou bezvladne visici Ametovu ruku a obemknul rukojet jeho prsty. Pak opatrne a lehce nadvzedl leziciho a vsunul jeho bradu do gumoveho drzaku, ktery vycniva z prostredku volantu a zveda nebo sklani pilotovu hlavu podle pohybu kormidla tak, aby temeno hlavy lezelo vzdycky primo proti smeru provadeneho obratu.
Zorin polozil Ametovu hlavu do drzaku, a uchopiv volant obema rukama, pohnul jim. Tu se zvedla hlava umirajiciho, kterou pohnul gumovy drzak, a ruce na volantu vykonaly cast obratu. Zorin trikrat zahybal volantem tam a zpatky, jako kdyby delal zatacku a zvysoval rychlost imaginarni rakety. Pri tretim pokusu se Ametova vicka otevrela.
Z ust mu vytryskla ruzova pena, ozval se hvizdavy chrcivy sepot: „Velke rakety… doleti… mesta… videl jsem, vy dale… na velkych raketach… televizory… na velkych…“
Krecovite pritiskl volant na prsa, jeho pesti se zachvely, jako by se snazily pohnout kormidlem vzhuru, a zastavily se navzdy.
