mezipatre. Byla to Callarla. V teto chvili, zaraziv se na okamzik, jsem si uvedomil neco, co dosud nikdo nevedel: cekala dite. Jeji postava byla jeste stale divci. Uhodl jsem to z nejakeho jejiho pohybu, z toho vyrazu tvare, nenapadneho, ale zvlastniho, jako kdyby nebyla zaposlouchana do sveho okoli, ale do vlastniho tela, v nemz jiz citila prvni zachvevy noveho zivota.
MRAKY MAGELLANOVY
Kytice bezu stala na okne ve sklenene laboratorni kadince. Kdyz jsem sedel u stolu, videl jsem, jak automaty navrtavaji do skaly otvory, desitky otvoru, ktere tvorily soustredne kruznice. Potom do nich vkladaly naloze trhavin a skryvaly se. Explozi nebylo slyset. Skala roztrzena ohnem se vzepjala, vyletla vzhuru v ohni a kamenech. Puda se trasla a z bezovych snitek opadavaly drobne krizky kvetu. V prostoru bez atmosfery padal kour jako zelezne piliny. Automaty opoustely ukryty, sestupovaly do jamy a kladly vrstvy kovovych prutu. V zornem poli se objevil paprskomet. Vystrkoval hlavici na dlouhem rameni a otacel s ni, docela tak, jako kdyby se rozhlizela mala smesna zirafa hledajici pomyslne listi.
Straslivy ocelove modry zablesk. Kov, roztaveny zasahem zareni, roztekly do prohlubni jamy, tuhl. Automaty se soupaly po drsnem povrchu, obrusovaly jej, vyhlazovaly, lestily, az se trpytil jako zive stribro. O kus dale jine automaty kladly nove naloze, hloubily zaklady pod stozar anteny. Puda se mirne trasla. S vetvicek se sypalo cim dal tim vic bilych listku; konecne pateho dne Zorin povida:
„Skoda, ze nemame kamna… takova ta starodavna, na obycejny ohen, vis? Spalili bychom vetvicky. Pamatujes si na vuni koure z ohne?“
„Pamatuji.“
Kdyz odpoledne — oblecen do skafandru — odchazel, uz po druhe v temze dni, aby zkontroloval postup praci, vzal si vetvicky s sebou. Vratil se za hodinu. Mel je za pasem. Vsiml jsem si toho, ale nic jsem nerikal.
Zpozoroval muj pohled.
„Nemohl jsem je tam nechat opustene,“ vysvetloval.,Je tam same kameni. Kez by tu byl aspon kousicek prsti.“
„Lepsi, zes je prinesl,“ rekl jsem. „Bez ma takovou mekkou dusi, da se rezat, jako dite jsem si tak hraval.“
Vetvicky se vratily do prazdne kadinky a tam zustaly. Do konce.
Automaty pracovaly cely den. Ve dne nebo v noci — jim to bylo docela jedno. Nam ne. Bylo nesnadne urcit si rytmus spanku a bdeni. Asteroid se otacel tak rychle, ze vystavoval nasi skalnatou plan zhavym slunecnim paprskum kazde tri hodiny. Tri hodiny trvajici noc byla ozarovana obycejne Sluncem? vzdalenym 25 astronomickych jednotek, ktere zarilo nesrovnatelne jasneji nez pozemsky uplnek. Skaly ve dne palily jako balvany rozzhaveneho kovu, v noci fosforeskovaly silnym, jako led chladnym svetlem. Rychlost rotace planetky byla vysoka, takze pri pohledu oknem clovek videl, jak se stiny prodluzuji a rostou — absolutne cerne, vse pohlcujici stiny vzduchoprazdna. Kdyz nejaky automat precnival ze svetla do stinu, zdalo se, jako kdyby byl roztaty vejpul a jedna jeho cast prestala existovat.
Vecer co vecer jsme zasedali k prijimacum, ktere byly postaveny na miniaturni pudicce naseho domku, a pozorne jsme se zaposlouchavali do duteho sumotu reproduktoru. Z praskotu a sramotu, ktere jako by byly povrchem nejakeho temneho vlneni, vyskocily najednou vesele tony znelky GEY. Protoze jsme postavili prozatimni stozary anteny, udrzovali jsme s raketou televizni spojeni a kazdy vecer jsme se s druhy vidali. Vymenovali jsme si zpravy, hovorili o postupu praci; obcas zadal Zorin kolegy o pomoc pri vypoctech.
GEA letela primo k Bile planete. Od cile ji delily jeste dva tydny cesty. V te dobe jsme chteli dokoncit nejdulezitejsi prace pri vykopech zakladu pro budouci velky atomovy reaktor, ktery mel nahradit nas nynejsi, provizorni. Vstavali jsme za mistniho usvitu, obesli jsme vsechna pracoviste — a bylo jich nekdy i deset najednou a byla rozptylena na plose nekolika kilometru — ale pak jsme se hned nevraceli do tlakove komory (rikali jsme „domu“), nybrz jsme si vysli na prochazku kazdy den nekam jinam, takze jsme poznali okolni krajinu v okruhu nekolika kilometru. Bylo to skalnate teleso znacne strasidelne, spis karikatura nez miniatura planety. Zminil jsem se jednou o tom, ze pripominala z dalky utrzeny horsky retez, ktery pluje v hvezdnem prostoru; proto se obzor, obepinajici chodce, hned rozbihal na nekolik kilometru, hned necekane smrstoval. Na severovychode, ve vzdalenosti triceti kilometru od naseho domku, prechazela pomerne rovna skalni planina hrebenem ve sraz, pokryty spleti podivnych utvaru. Az k obzoru se tahla ztuhla kamenna zaplava; nebylo v ni nic ze svahu zasypanych skalni drti, z prirozene eroze, z obrazu pusobeni vody, vetru a pritazlivosti: bylo to jakesi panoptikum grotesknich forem zdanlive nepredstavitelnych: zkamenele balancujici makovice, obrovske zubate balvany, jako zazrakem drzici rovnovahu, zatarasy z kolmych kamennych breven, cekajicich na jediny neopatrny pohyb, aby se zacaly valit dolu zpomalenym ospalym pohybem jako v prisernem snu. Kdyz jsme vystoupili na skalni vystupek dominujici krajine, videli jsme cely les ostrych koster, prostirajici se na pozadi hvezd a odrazejici se od neho pronikavym bilym trpytem. Nad touto mrtvou krajinou se pohybovala rovnomernym chodem plamenna slunecni koule. Podle toho, jestlize jsme vstupovali do pasma obraceneho k slunci, kde se puda ohrivala na sto stupnu, nebo vnikali do stinu, preskakovalo automaticke klimaticke zarizeni skafandru nepretrzite z jedne krajnosti do druhe.
Zorin svym chovanim ponekud pripominal klima asteroidu: hned po cele hodiny zaryte mlcel, hned se poustel do dlouhych monologu. Nezasvecenemu pozorovateli by se mohlo zdat, ze nase souziti neni nejidealnejsi, ale kdo by si to myslil, byl by na omylu. Privetivy a zpravidla hovorny byval totiz Zorin jen ve spolecnosti cizich lidi; ke mne se choval prave tak, jako kdysi ve spolecnosti Ametove. Jeho temer letargicke zamlky a zamysleni, brucive odpovedi, jednoslabicna sluvka mne tesila. Prestoze jsme o Ametovi nikdy nemluvili, ani nevyslovili jeho jmeno, byval nejakym zvlastnim zpusobem tak plne s nami, ze jsme se nejednou chteli malem ohlednout, kdyz jsme pri vychazce prisli na prirodni scenerii fantastictejsi nez jine, abychom se presvedcili, zdali maly pilot proziva s nami nase dojmy.
Asi deset dni po vylodeni na planetce sedeli jsme na hrotu skalni jehly, ktera se tycila vysoko nad celym okolim. Na zapade viselo Slunce v plamennych hrivach protuberanci; druhe Slunce a prave se k necemu blizilo jako maly oslnujici kotoucek. Vydali jsme se na prochazku umyslne, abychom mohli pozorovat ocekavane zatmeni jednoho slunce druhym; kdyz se maly kotoucek skoro dotykal velkeho, vyslaly si oba naproti, jako by se hledaly, ohnive vyrustky, ktere vzapeti splynuly; tak vznikl podivny, hruskovity utvar, vydavajici intenzivni ocelovou zari; pak se uzsi, protazena cast hrusky ci vlastne Slunce a zacala smrstovat a pomalu ukryvat za casti sirokou. Intenzita osvetleni se nezmensila, protoze ubytek svetla byl nepozorovatelny.
Dlouho jsme mlceli; konecne jsem poprosil Zorina:
„Vykladej mi nejakou pohadku.“
Zdalo se, ze to preslechl. Za hodnou chvili povida:
„Pohadku ti vykladat nebudu. Zato ti povim o pohadkach. Slysels nekdy o sirovych vracich?“
„Nevzpominam si.“
„Ale jiste jsi slysel.
Asi pred dvema sty lety byly konstruovany prve raketory. Z pocatku neobycejne velke, az do ctyriceti tisic tun ciste vahy. Do vypoctu se vloudila nejaka chybicka, a tak se ty plechovky fantasticky zahrivaly na nekolik set stupnu. Prestali je tedy vyrabet. A tech nekolik desitek raket, ktere uz byly hotovy, bylo poslano na linku Titan-Zeme. Mely privazet siru. Hned pri prvem letu par kousku vybuchlo. Dopravovana sira se menila v plyn a trhala rakety jako balony. Problem byl, kam s tim. Na Zemi to samozrejme stahnout nechteli. Bylo to riskantni. Lidi posilat nemohli a automatu bylo taky skoda — takovy nerad se muze kazdou chvili roztrhnout. Nakonec celou eskadru radiem obratili a poslali na druhou stranu, at si to leti kam chce, za hranice slunecni soustavy, cely vesmir ta sira prece nezaneradi. Za rok prestaly odpovidat na radiosignaly, kosmodromiste si oddechli, byl pokoj; asi po triceti letech, bac! Prvni sirova katastrofa! Po ni druha! Ukazalo se, ze ty zatracene raketory ve snu nenapadlo, aby zmizely navzdycky. Dostaly se do gravitacniho pasma Jupitera, ktery je samozrejme obratil, posadil na nejake opustene drahy komet a nechal je obihat. A od te doby se tady motaji: na par let prchaji od Slunce, sedi si nekde v apheliich a pak se zase vraceji. Pokud leti daleko od Slunce, jsou dostatecne chlazeny a sira se nemeni v plyn. Kdyz se vraceji, uz v blizkosti obezne drahy Marsu, zacnou se zahrivat a na vysce Zeme praskaji jako mydlove bubliny. Dovedes si to predstavit? Dvacet tisic tun siry se promeni v stlaceny plyn. Raketa vybuchne, vznikne mrak prumeru sto tisic kilometru, ktery
