„Poslouchala jsi to doma, potom…?“ otazal jsem se.
„Ne.“
„Jak to vis?“
Zvedla hlavu.
„Myslila jsem si to… Ty ne?“
„Ne,“ rekl jsem udivene.
Usmala se.
„Ty vzdycky prijdes na vsecko az posledni…“
S jeji tvari se delo neco nedobreho — videl jsem, jak bojovala o usmev, pak najednou odvratila hlavu. Kdyz se na mne znovu podivala, byla jiz docela klidna. Nic vic jsme si nerekli.
V noci jsem procitl z hlubokeho spanku, od pocatku plne pri vedomi a vyspaly. Svitila fialova lampicka a pres sklo stinitka dopadalo na podusku nekolik modrych skvrnek jako listecku pomnenek. Anna lezela naznak, s hlavou zvracenou vzhuru, bohate tmave vlasy kladly stiny na jeji tvar; suchyma ocima uprene hledela do stropu. Zavrel jsem oci, ale spat uz jsem nemohl. Najednou rekla:
„Vratis se?“
Zvedl jsem se.
„Milovana…“
Polibil jsem ji a v polibku jsem si uvedomil, jak uz je daleko.
„Vratim se, jiste se vratim, vzdyt ostatne neodchazim od tebe jenom ja… oba letime, kazdy jinym smerem… a ty se vratis?“ pokousel jsem se o usmev a vesely ton hlasu, avsak Anna zustala vazna.
„Ano,“ rekla, „ja se jiste vratim.“
„To je krasne.“
Podivala se na mne — jeji cerne oci byly blizko mych.
„Vis, nemohu tomu uverit, ze jsem te nekdy neznala… je to tak velike, jako kdyby to nemelo pocatek… proto si nedovedu predstavit, ze to muze mit…“ nedokoncila. Neptal jsem se na nic. Sviral jsem ji v obeti stale pevnejsim. Nabrala dechu a tichounce, primo do ucha mi poseptala:
„Oni byli prece jen stastnejsi…“
„Kdo, draha?“
„Lide ve staroveku.“
„Myslis?“
„Ano. Verili ve vecnost…“
Pres tri mesice se pohybovala GEA v soustave Centaura. Planety se blizily jako jiskry, rostly ve svetla, zaclanely nebe a odchazely, slehnuty plameny trysek. Piloti sestupovali z galerie jako snura stribrnych postava mizeli ve vstupnich otvorech raket. Tato podivana se mnohokrat opakovala, starty i navraty, pevne stisky rukou, rachot zapalovanych motoru, v skrytu odbijejici zvon odpalovny, ticho po odletu, v nemz bylo tezko pohlednout do oci tem, kteri zustali s nami, a neme pohyby rtu, pocitajicich strely, jak po sobe nasledovaly, strely, ktere vylezaly z otvoru vytahovany pisty, cerne, ozehnute zarem, jaky se kolem nich tvoril pri srazce s hustou atmosferou.
V teto dobe jsem se vidal se Zorinem zridka. Pracoval spolecne s ostatnimi konstruktery na projektu kosmicke stanice; v hrubych rysech byl plan nacrtnut jiz pred rokem, nyni vysedal cely Tembharuv kolektiv nad podrobnou technickou dokumentaci. Veda, jak nebezpecna je pro ducha nezamestnanost, a chteje se stat Zorinovi nejen druhem, nybrz i spolupracovnikem, studoval jsem po cele dny zakladni dila z oboru radiotechniky — oprasoval jsem stare znalosti, ktere jsem ziskal jeste za mlada na studiich mechaneuristiky. Neodtrhoval jsem se od trionu ani tehdy, kdyz jsme krouzili kolem dalsi planety a nebyl jsem na zadne z nich. Ale Ametovi pratele na mne nezapominali. Ul Wefa prvni prinesl a mlcky vysypal na muj stul horu jiskrivych mineralu, ohnivych vulkanickych kvetu planety, kterou navstivil. Z jineho letu mi prinesl Teupane kus lavy se zatvrdlym triprstym otiskem: rostouci pocet exponatu teto jedinecne sbirky svedcil o pokrocich cesty.
Minuli jsme poustni planetu a druhou, vulkanickou, jejiz vysoka teplota znemoznila lidem sebekratsi pobyt na jejim povrchu; snimky porizene skrze vrstvy horkych mraku prokazaly nejaky zahadny pohyb na jejim povrchu. Z ohnivzdornych automatu vyslanych na zvedy vratila se sotva polovina: zbyle podavaly nejasne hlaseni, z nichz nebylo lze vyrozumet, zda velke utvary s clenitymi koncetinami, ktere klouzaly po vychladlych vulkanickych skalach, jsou stroje, zanechane na miste po nejake katastrofe, nebo formy nebilkovinneho organickeho vyvoje.
Astrobiologove nadarmo nalehali, aby mohli zacit se zevrubnym badanim; odlozilo se to na pozdejsi dobu a GEA se pustila na dalsi pout. Nasledujici planetu jsme mijeli za noci v nevelke vzdalenosti. Raketou proniklo jemne, ale do nejvzdalenejsich koutu zalehajici pronikave svisteni chladicich pristroju, v nichz vrelo kapalne helium. V cernem hvezdnem nebi zel jako ruda trhlina srpek planety. Zvetseni ukazalo povrch, po nemz jako cerni pavouci lezly splyvajici a trhajici se site; planeta prochazela horotvornym stadiem a hlubokymi prurvami v kure tryskaly reky tmaveho zaru.
Soustavu slunce a uzaviraly ledove planety typu naseho Neptuna; kdyz jsme pronikli miliardu kilometru od jejich drah, octli jsme se v pasmu slunce (3. sfera jeho gravitace byla bez planet: oddeleny propastmi, krouzily v ni pouze vetsi a mensi asteroidy, trosky hvezdy rozkotane pred tisici veky. Podle rozhodnuti astrogatoru mela byt transgalakticka stanice zrizena na jednom z techto skalnich zlomku, plnem sraznych skalisek a bez atmosfery. Pustinu protinaly drahy celych stovek takovych teles; bylo si tedy z ceho vybrat, ale zvolena planetka musela vyhovovat mnoha pozadavkum. Jeji draha mela se co nejvice podobat kruznici, aby se na sve pouti ani od slunce prilis nevzdalovala, ani se k nemu prilis nepriblizovala, dale se mela vyhybat draham ostatnich teles, aby nebyla vystavena velkym vykyvum, krome toho se musela vyhybat blizkosti silnych proudu meteoru, ktere letaji na periferii „metare podvojne soustavy“.
Hledani se protahlo na cely mesic: observatore pracovaly ve dne v noci, teletaktory a radarskopy nepretrzite zkoumaly prostor a vysledkem techto honu, ci spise lovu bylo, ze volba astrogatoru padla na bezejmenny asteroid prumeru temer ctyri sta kilometru, ktery tedy mel gravitacni pole, nepatrne sice, ale dostatecne silne, aby se clovek mohl pohybovat po jeho povrchu bez obav, ze odleti do vzduchoprazdna. Jak jsme se k nemu blizili, vypadalo to, ze tato kosmicka troska na nas mrka okem spicatym jako zornicka kocky. Tyto velke vykyvy v zarivosti pusobila jeho rychla rotace i velmi nepravidelna forma; pripominala totiz svym protahlym tvarem spis horsky hreben, ktery se vznasi v cerne tme, nez planetku.
GEA krouzila kolem neho po tri tydny. V teto dobe zjistili tektonikove, ze skala je dostatecne kompaktni a zajistuje zivot planetky pro nejblizsi tisicileti. Pak se na planetku stehovaly stroje, stavebni material a zasoby potravin.
Stavebni automaty se rychle zahryzly do skaly a vyhloubily v ni dve okrouhle jamy. V jedne byla zrizena kupolovita tlakova komora s nadrzemi vzduchu a v druhe — atomovy reaktor, ktery nam mel dodavat elektrickou energii a teplo.
Den za dnem prevazely nakladni rakety na planetku prefabrikaty a dilce, z nichz mela vzniknout radiolokacni vysilacka pristi kosmodromicke stanice, az konecne byly ve skalach posledni naklady.
Rozloucili jsme se s druhy kratce a proste a svym nejdrazsim jsme rekli slova, jaka rikavame pri bezvyznamnem louceni.
Kdyz jsme sestupovali se Zorinem po naklonene draze prvni koleje, na niz lezela k startu pripravena raketa, jiz ve skafandrech, jen s prilbami posazenymi dozadu a oprenymi o limec, vyskocilo najednou zezadu za pilirem dite s plnou naruci bezu a zastoupilo nam cestu.
Zustali jsme stat a dite — buclate, snad ctyrlete devcatko s mysim copankem a syte rumennymi tvarickami — zvedlo ne bez namahy kytici a podalo ji Zorinovi.
„Tu mas,“ reklo decko, „a az se vratis, vid, ze nam zase budes povidat pohadky?“
„To vis, ze budu,“ odpovedel Zorin. „Jakpak se jmenujes, mala?“
„Magda.“
„Kdo ti dal kvetiny?“
„Nikdo, ja sama!“
Ulehcene si oddechla, ze to ma stastne za sebou, kdyz vtom zahledla prichazejici astrogatory a zacala utikat, co ji nozky stacily.
Ter Akonjan, Pendergast a Yrjola stiskli nam ruce jiz beze slova. Prvni se uzkym prulezem vtahl do rakety Zorin a natahl ruce pro kytici, kterou jsem mu opatrne podal. Pak jsem ja spustil nohy do otvoru. Kdyz jsem tak po pas vezel v kovovem trupu, vsiml jsem si najednou zeny, ktera stala nekolik metru nad nami na plosince v
