„Ne,“ rekla Insignova a srdce se ji divoce rozbusilo.
„Jsem si jisty, ze funkci hlavniho astronoma hrave zvladnes. Tvym hlavnim ukolem bude dohlednout na to, aby vase prace byla co nejkvalitnejsi a nejvyznamnejsi, s podminkou, ze nebude mit nic spolecneho s Nemesis.“
„Ale Janusi, prece ti musi byt jasne, ze to neudrzime vecne v tajnosti.“
„To ani nechci. Jakmile opustime slunecni soustavu, tak uz budeme vsichni vedet, kam mame namireno. Ale do te doby se to dozvi jen par lidi, a to az na posledni chvili.“
Insignova s trochou zahanbeni zaregistrovala, ze povyseni zadusilo vsechny jeji namitky.
Pri jine prilezitosti se ji Pitt zeptal: „Co tvuj manzel?“
„Co muj manzel?“ Insignova se okamzite ocitla v defenzive.
„Je to Pozemstan, pokud vim.“
Rty se ji sevrely.
„Ma pozemsky puvod, ale rotorske obcanstvi.“
„Rozumim. Mam zato, ze jsi mu o Nemesis nerekla nic.“
„Ani slovo.“
„Rekl ti vubec manzel nekdy, proc opustil Zemi a proc se tolik snazil, aby se stal rotorskym obcanem?“
„Ne, nerekl, ani jsem se ho na to neptala.“
„A nevrta ti to nekdy hlavou?“
Insignova zavahala a potom rekla pravdu. „Ano, nekdy ano.“
Pitt se usmal. „Mozna bych ti to mel tedy povedet.“ A take ji to rekl. Kousek po kousku. Zadnym prilis drastickym zpusobem. Zadne neomalenosti, spise to nadavkoval po troskach pri kazdem jejich rozhovoru. Donutilo ji to vystrcit hlavu ze sve intelektualske ulity. Koneckoncu, kdyz zijete na Rotoru, velmi snadno se muze stat, ze se na vsechno divate 'rotorsky'.
Ale diky Pittovi a tomu, co ji rekl, diky filmum, ktere ji doporucil shlednout, zacala chapat, jak je to se Zemi, s jejimi miliardami obyvatel, endemickymi hladomory a nasilim, drogami a uchylkami. Zacala se na ni divat jako na bezednou propast plnou stradani, jako na neco, od ceho se utika. Uz se nedivila, proc ji Crile Fisher opustil. Divila se, proc jeho prikladu nasledovalo tak malo Pozemstanu.
Ne, ze by kolonie na tom byly o moc lepe. Zacala si uvedomovat, jak jsou do sebe uzavrene, jak je lidem zabranovano ve volnem pohybu mezi jednotlivymi koloniemi. Zadna nechtela mikroskopickou floru a faunu jine kolonie. Obchod pozvolna skomiral a uskutecnoval se nejcasteji pomoci automatizovanych lodi s peclive sterilizovanym nakladem.
Kolonie se dohadovaly a nenavidely mezi sebou. Ty, ktere obihaly kolem Marsu, na tom byly skoro stejne. Pouze v pasmu asteroidu se mohly kolonie mnozit bez zabran, ale ty byly zase stale podeziravejsi vuci koloniim vnitrniho okruhu.
Insignova citila, jak zacina davat Pittovi za pravdu. Unik z nesnesitelne bidy a zalozeni systemu svetu, kde se zarodek stradani vykoreni hned na samem zacatku, v ni dokonce probouzel nadseni. Novy zacatek, nova nadeje.
A v te dobe zjistila, ze ceka dite. Jeji euforie pozvolna opadavala. Dat na dlouhe ceste v sazku zivot svuj i Criluv mozna stalo za to. Ale riskovat zivot nemluvnete, ditete –
Pitt nepohnul ani brvou. Blahopral ji. „Narodi se tady, nebudes mit mnoho casu zvyknout si na novou situaci. Potrva prinejmensim rok a pul, nez budeme pripraveni vyrazit. Mezitim si uvedomis, jake mas stesti, ze nemusis cekat dele. Tve dite nebude mit zadnou vzpominku na zbidacenou, zdevastovanou planetu a beznadejne rozdelene lidstvo. Bude znat jen novy svet s kulturnim porozumenim jeho jednotlivych prislusniku. Stastne dite. Muj syn a dcera jsou uz velci — a tedy poznamenani.“
A Insignova se na to opet zacala divat z teto stranky a nez se Marlene narodila, temer se hrozila zpozdeni. Toho, ze driv, nez se vydaji na cestu, staci ten prelidneny krach, ktery slunecni soustava predstavovala, jeji dite poznamenat.
V te dobe uz byla zcela na Pittove strane.
Fisher, k jeji velke uleve, byl Marlene fascinovan. Nemyslela si, ze z nej bude kdovijaky otec. A zatim se nad Marlene jen rozplyval a svedomite plnil svuj dil jeji vychovy. Vlastne z ni byl cely pryc.
A zatimco se schylovalo k Marleninym prvym narozeninam, po slunecni soustave se rozkriklo, ze Rotor se chysta na cestu. Zpusobilo to neco, co by se dalo skoro nazvat 'celosoustavni krizi, a Pitt, ktery zjevne smeroval rovnou do komisarskeho kresla, se nad tim jen usklibal.
„Co muzou delat?“ rekl. „Zastavit nas nijak nedovedou a vsechno to latereni o zrade spolu s jejich vlastnimi ukazkami solarniho sovinismu bude mit za nasledek jen to, ze se zpomali tempo vyzkumu hyperposilovaciho pohonu, coz nam muze byt jen k uzitku.“
Insignova poznamenala: „Stejne nechapu, jak se to dostalo ven.“
„Dohledl jsem na to.“ Usmal se. „Pokud nebudou vedet, jaky je cil nasi cesty, nemam uz v soucasne situaci nic proti tomu, aby znali
„Hlasovat?“
„No ovsem. Uvazuj. Nemuzeme prece odletet s palubou plnou lidi, co jsou bud prilis vystraseni nebo nachylni ke stesku po rodnem Slunci. Nikdy by to nefungovalo. Potrebujeme jen takove, kteri pujdou z vlastni vule a radi.“
Mel naprostou pravdu. Kampan na podporu navrhu na opusteni slunecni soustavy zacala vzapeti, a to, ze se zprava uz predtim dostala ven, slouzilo k tomu, aby se zmirnily reakce vne Rotoru — stejne jako uvnitr.
Nekteri Rotorane byli nadseni, jini vystraseni.
U Fishera se to projevovalo zlovestnym pohledem a jednoho dne poznamenal: „To je silenstvi.“
„Nevyhnutelnost,“ namitla peclive neutralnim tonem Insignova.
„Proc? Proc bychom se meli potulovat mezi hvezdami? Kam bychom sli? Nic tam neni.“
„Jsou tam miliardy hvezd.“
„A kolik planet? Nezname jedinou obyvatelnou planetu a tech ostatnich jen par. Slunecni soustava je jediny domov, ktery zname.“
„Cesty za poznanim ma lidstvo v krvi.“ To byla jedna z Pittovych frazi.
„To je romanticky nesmysl. Copak si nekdo opravdu mysli, ze si clovek zvoli odlouceni od lidstva a zmizi nekde ve vesmiru?“
Insignova rekla: „Pokud vim, Crile, tak na Rotoru prevlada nazor, ze ano.“
„To je jen propaganda Rady. Myslis, ze lide budou hlasovat pro to, aby opustili Zemi? Aby opustili Slunce? Nikdy. Kdyby k tomu doslo, tak se vracim na Zemi.“
Ucitila, jak ji neco sevrelo srdce. „To tedy ne. Chybi ti ten vas samum, blizard, mistral nebo jak je vsechny nazyvate? Chybi ti hroudy ledu, lijaky, vichrice a skuceni vetru?“
Pozdvihl oboci. „Neni to tak hrozne. K bourim sice nekdy dochazi, ale daji se predpovidat. Vlastne jsou zajimave — pokud nejsou prilis silne. Je to spise fascinujici — teplo, zima, srazky. Vitana zmena. Drzi te to pri zivote. A co teprve rozmanitost ve stravovani.“
„Stravovani? Jak tohle muzes rict? Vetsina lidi na Zemi hladovi. Neustale poradame sbirky na zasilky potravin na Zemi.“
„
„Na tom nezalezi, urcite nechces, aby Marlene zila v takovych podminkach.“
„Miliardy deti tak ziji.“
„Ale me dite nebude jedno z nich,“ vybuchla Insignova.
Vsechny jeji nadeje ted spocivaly v Marlene. Tahlo ji na desaty mesic, mela dva zoubky v horni dasni a dva v dolni, dokazala se vravorave pridrzovat za pricky ohradky a pozorovala svet tema svyma nadhernyma, inteligentnima ocima.
Fisher svou nehezkou dceru zboznoval. Kdyz ji houpal na kolenou, uzasle ziral do tech uzasnych oci. Vypadalo to, jako kdyby mu to jedine, co na ni bylo rozkosne, vynahradilo vsechno ostatni, co Marlene postradala.
Fisher by se urcite nevratil na Zemi, kdyby to melo znamenat, ze svou dceru uz nikdy neuvidi. Insignova uz jaksi neverila, ze by dal prednost ji, zene, kterou kdysi miloval a se kterou se ozenil, pred Zemi, ale Marlene bude to
