Nemesis

snazis naznacit. Neveris tomu ani za mak.“

Insignova zrudla. Najednou ji napadlo, ze Marlene se nic ne-dohaduje. Ona to vedela — jenze jak to mohla vedet? Insignova ji presvedcovala, jak nejuprimneji dovedla. Tak, ze se to snazila opravdu citit. Ale Marlene ji bez namahy prokoukla. Nestalo se to poprve. Insignova zacinala mit dojem, ze Marlene zvazuje modulaci hlasu, rozpaky, pohyby, a vzdycky pozna to, co clovek nechce, aby poznala. Musela to byt tato schopnost, proc zacinala mit Insignova z Marlene stale vetsi strach. Komu by se libilo byt kouskem cireho skla pro neci opovrzlivy pohled?

Tak treba, co z toho, co jsem rekla, vedlo Marlene k tomu, aby si myslela, ze Zeme je odsouzena k zahube? O tom si s ni budu muset promluvit.

Najednou na Insignovou dolehla unava. Jestli Marlene nemuze obelstit, nac to zkouset? „Tak dobra,“ rekla, „pojdme k veci, drahousku. Co chces?“

„Vidim, ze to opravdu chces vedet, tak ti to tedy povim,“ rekla Marlene. „Chci pryc.“

„Pryc?“ Insignova udivene zjistila, ze nemuze pochopit vyznam dvou prostych slov, ktera jeji dcera vyslovila. „Jak pryc. Kam pryc?“

„Neexistuje pouze Rotor, mami.“

„Jiste, ze ne. Ale vsechno ostatni je vice nez dva svetelne roky daleko.“

„Ne, mami, to neni pravda. Erythro je od nas necelych dva tisice kilometru.“

„Ta se nepocita. Tam se neda zit.“

„Nekteri lide tam ziji.“

„Ano, ale v Kopuli. Zije tam skupina vedcu a inzenyru, protoze provadeji nezbytne vedecke prace. Kopule je mnohem mensi nez Rotor. Kdyz ti je tesno tady, jak se asi budes citit tam?“

„Venku okolo Kopule je cely svet. Jednoho dne ho lide zabydli.“

„Mozna. Neni to vubec nic jisteho.“

„A ja jsem si jista, ze je.“

„I kdyby, potrva to staleti.“

„Ale zacit se s tim musi. Proc bych nemohla byt kouskem toho zacatku?“

„Marlene, mluvis nesmysly. Mas tady vsechno, nac si vzpomenes. Jak te to vubec napadlo?“

Marlene sevrela rty, potom rekla: „Ani nevim. Zacalo to pred par mesici a je to stale silnejsi. Proste na Rotoru zustat nemuzu.“

Insignova se na dceru zamracene podivala. Mysli si, ze prisla o Aurinela, ze ma navzdy zlomene srdce, a tak chce odejit a tim ho potrestat — tim, ze dobrovolne odejde do vyhnanstvi na pustou planetu a on si to bude vycitat –

Ano, bylo velmi pravdepodobne, ze prave takto uvazovala. Vzpomnela si sama na sebe, kdyz ji bylo patnact. Lidska srdce jsou v tomhle veku tak krehka, ze pukaji i po lehkem uderu. Srdce — nactiletych se nicmene hoji rychle, ale zadny patnactilety clovek vam to nikdy neuveri. V patnacti! To az pozdeji, az pozdeji se –

Nema smysl o tom premyslet!

Rekla: „Co te na Erythro pritahuje, Marlene?“

„Nevim presne. Je to velky svet. Neni to snad prirozene, chtit velky svet —“ nez dodala posledni tri slova, zarazila se, ale nakonec je ze sebe nejak vysoukala, „- jako je Zeme?“

„Jako je Zeme!“ vyrazila ze sebe Insignova. „Nikdy jsi na Zemi nebyla. Vubec nic o Zemi nevis!“

„Vim o ni dost. Knihovny jsou plne filmu o Zemi.“

(Ano, to byly. Pitt jeden cas zastaval nazor, ze by mely byt vsechny vyrazeny — nebo dokonce zniceny. Tvrdil, ze opustit slunecni soustavu znamena opravdu ji opustit; ze neni dobre zivit v sobe nejaky umely romantismus vuci Zemi. Insignova mu tehdy vehementne oponovala, ale ted ji najednou napadlo, ze chape, o co mu tehdy slo.)

„Marlene, nemuzes se podle tech filmu ridit. Vsechno idealizuji. Jsou vetsinou o vzdalene minulosti, kdy to bylo na Zemi lepsi, i kdyz nikdy zas ne tak, jak se to snazi podat.“

„Ale stejne.“

„Ne, zadne 'ale stejne. Vis, co je to Zeme? Stoka, kde se neda zit. Proto ji taky lide opustili a postavili si kolonie. Odesli z desiveho a velkeho pozemskeho sveta do malych a civilizovanych kolonii. Nikoho ani nenapadne udelat to naopak.“

„Existuji miliardy lidi, kteri stale ziji na Zemi.“

„Proto z ni je take stoka. Ti, co tam jsou, ji opousteji pri prvni prilezitosti. Proto se postavilo tolik kolonii, a proto jsou prelidnene. A proto jsme opustili slunecni soustavu a vydali se sem, milacku.“

Marlene tise namitla: „Otec byl Pozemstan a neopustil Zemi, prestoze mohl.“

„Ne, neopustil. Zustal tam,“ zamracila se, ve snaze, aby ji nezradil hlas.

„Proc?“

„Ale jdi, Marlene. Uz jsme o tom mluvily. Hodne lidi zustalo doma. Nechteli opustit znama mista. Temer kazda rotorska rodina ma na Zemi nekoho z pribuznych. Vzdyt to dobre vis. Chces se vratit na Zemi? To te trapi?“

„Ne, mami. Vubec ne.“

„I kdybys chtela, jsi od ni dva svetelne roky daleko a nejde to. To snad chapes.“

„Ovsem, ze to chapu. Jenom jsem se ti pokousela naznacit, ze mame jinou Zemi, primo tady. Erythro. Tam chci byt. Po te touzim.“

Insignova se neovladla. Skoro vydesene se slysela, jak rika:

„Takze me chces opustit. Stejne, jako me opustil tvuj otec.“

Marlene sebou trhla ale hned se vzpamatovala. „Bylo to opravdu tak, ze on te opustil? Treba mohlo byt vsechno jine, kdyby ses ty tehdy zachovala jinak.“ A klidne, nevzrusene, jako kdyby rikala, ze je naobedvana poznamenala: „To ty jsi ho odehnala, vid mami?“

CTYRI OTEC

7

Zvlastni — nebo snad hloupe — ze se jeste po ctrnacti letech dokazala tak nesnesitelne trapit takovymi vzpominkami.

Crile byl metr osmdesat vysoky a prumerna vyska muzu na Rotoru byla neco malo pod metr sedmdesat. Uz jen to (stejne jako v Janusove pripade) mu propujcovalo impozantni aureolu sily, ktera mu spolehlive vydrzela az do chvile, kdy poznala, aniz by si to chtela sama pripustit, ze se na ni nemuze spolehat.

Jeho tvar byla take impozantni; vystouply nos a licni kosti, mohutna brada — takovy hladovy, nezkrotny vyraz. Muznost z nej primo cisela. Mohla ji skoro citit, kdyz ho poprve potkala. Okamzite ji podlehla.

Insignova byla tehdy jeste studentkou astronomicke fakulty, dokoncovala na Zemi studijni praxi. Uz se nemohla dockat navratu na Rotor, aby se kvalifikovala na misto v projektu Dalkova Sonda. Predstavovala si, jak velky krok vpred bude projekt Dalkova Sonda znamenat (a nikdy ji ani ve snu nenapadlo, ze prave ona ucini ten nejfantastictejsi).

A potom potkala Crila. Ke svemu prekvapeni zjistila, ze se bezhlave zamilovala do Pozemstana — do Pozemstana. Ze dne na den se rozhodla zapomenout na Dalkovou Sondu a radeji zustat na Zemi, jen aby mohla byt s nim.

Jeste si pamatovala, jak se na ni tenkrat uzasle podival a rekl: „Zustat tady? To radeji pujdu s tebou na Rotor.“ Nedokazala si predstavit, ze by on mohl chtit opustit svuj svet kvuli ni.

Jak se mu podarilo ziskat povoleni k ceste na Rotor, Insignova nevedela a nikdy to nezjistila.

Pristehovalecke zakony byly prisne. Jakmile dosahla populace nektere kolonie urcite hranice, brany