Nemesis

„Tak co potom dela v teto casti vesmiru, kdyz neobiha kolem Slunce?“

„Prave,“ rekla Insignova.

„Jak 'prave?“

„Kdyby obihala kolem Slunce, pohybovala by se rychlosti relativni ke Slunci, neco mezi osmdesati az sty metry za sekundu, podle hmotnosti Nemesis. To je na hvezdu velmi pomala rychlost, takze by to vypadalo, ze dlouho stoji na stejnem miste. Tak by zustala velmi dlouho za mracnem, zvlaste pokud se mracno pohybuje ve stejnem smeru, relativne ke Slunci. Pri tak pomalem pohybu a tak nevyraznem jasu neni divne, ze si ji az dosud nikdo nevsiml. Jenomze —“ udelala dramatickou pauzu.

Pitt, ktery se ani nenamahal dat najevo zvedavost, si povzdechl a rekl:

„Tak co? Prejdes konecne k veci?“

„Pokud by nebyla na orbite kolem Slunce, tak by slo o nezavisly pohyb a v tom pripade by se mela pohybovat, relativne ke Slunci, rychlosti okolo sta kilometru za sekundu, tedy tisickrat rychleji nez po orbite. V teto casti vesmiru se muze nachazet jen nahodou, poleti dal, mine Slunce a uz se nikdy nevrati. Jenze ona zustava za mracnem, aniz by viditelne zmenila svoji polohu.“

„Coz si vysvetlujes cim?“

„Existuje zpusob, jak by se mohla hnat takovym tempem a pritom vypadat, jako ze nemeni sve postaveni na obloze.“

„Ze by vibrovala tam a zpatky?“

Insignova sevrela rty. „Janusi, ted neni vhodny cas na zertovani. Nemesis se muze pohybovat vicemene primo ke Slunci. Tim by se nevychylovala doprava ani doleva, takze by to vypadalo, jako by nemenila postaveni a pritom by se ritila rovnou na nas; tedy na slunecni soustavu.“

Pitt na ni udivene ziral. „Mas pro tohle tvrzeni nejaky dukaz?“

„Zatim ne. Kdyz jsem Nemesis objevila, nebyl duvod provadet spektralni analyzu. Potom, co jsem si vsimla jeji paralaxy, me sice napadlo, ze bych mohla udelat jeste spektralni analyzu, ale nejak jsem se uz k tomu nedostala. Pokud si vzpominas, postavil jsi me do cela projektu Dalkova Sonda a prikazal mi, abych zamerila pozornost svych podrizenych mimo Nemesis. Podrobnou spektralni analyzu jsem si objednat nemohla a po Odchodu — hm, proste jsem ji neudelala. Ovsem ted ji udelam, tim si muzes byt jisty.“

„Dovol mi jednu otazku. Nevyvolalo by stejny efekt 'nehybnosti', kdyby se Nemesis pohybovala od Slunce? Pravdepodobnost, ze se pohybuje opacnym smerem, je padesat na padesat, ze?“

„To nam rekne spektralni analyza. Posun v cervenem spektru bude znamenat regresi; ve fialovem priblizeni.“

„Ale na to uz je pozde. Spektrograf ti ukaze, ze se k nam priblizuje, protoze se my priblizujeme k ni.“

„V tuhle chvili bych neprovedla spektralni analyzu Nemesis, ale Slunce. Pokud se Nemesis priblizuje ke Slunci, potom se Slunce priblizuje k Nemesis, a nas pohyb se do toho da zakalkulovat. Krome toho uz brzdime a tak za mesic se budeme pohybovat tak pomalu, ze nase rychlost spektroskopicke vysledky nijak vyznamne neovlivni.“

Trvalo celou pul minutu nez Pitt, zahloubany v myslenkach, s pohledem sklopenym na vyklizenou desku stolu a s rukou na pocitacovem terminalu, aniz by se namahal na ni pohlednout, rekl: „Ne. Neni treba provadet podobna pozorovani. Nechci, aby ses tim dal zabyvala, Eugenie. Je to zcela nepodstatny problem, zapomen na to.“

Pokynem ruky ji dal jasne najevo, ze ma odejit.

12

Eugenie stazenym hrdlem pobourene zasipala. Tichym, nakraplym hlasem se ohradila: „Jak se opovazujes, Janusi? Jak se opovazujes?“

„Co, jak se opovazuji?“ zamracil se Pitt.

„Jak se opovazujes chtit me vykazat jako nejakeho pocitacoveho technika? Kdybych neobjevila Nemesis, tak bychom tu nebyli. A tebe by nezvolili komisarem. Nemesis je moje. Mam do toho co mluvit.“

„Nemesis neni tvoje. Patri Rotoru. Takze laskave odejdi, at se muzu venovat sve praci.“

„Janusi,“ zvysila hlas. „Znovu ti opakuji, ze Nemesis se se vsi pravdepodobnosti pohybuje smerem k nasi slunecni soustave.“

„A ja ti znovu opakuji, ze je to jen padesatiprocentni pravdepodobnost, nic vic. A i kdyby smerovala ke slunecni soustave — mimochodem, ne nasi slunecni soustave, ale jejich slunecni soustave — snad mi nechces tvrdit, ze narazi do Slunce? Ani bych ti to neveril. Za celou existenci, za celych temer pet miliard let do Slunce zadna hvezda nenarazila, ba ani se k nemu nepriblizila. Pravdepodobnost hvezdne kolize, i v relativne preplnenych oblastech Galaxie, je prakticky nulova. Mozna nejsem astronom, ale tohle vim.“

„Pravdepodobnost je zase jen pravdepodobnost, Janusi, ne jistota. Ze by se Nemesis a Slunce mohly srazit je sice teoreticky mozne, ale pripoustim, ze tomu sama neverim. Problem je v tom, ze tak tesne priblizeni, i kdyz se obejde bez srazky, muze byt pro Zemi osudne.“

„Jak tesne je podle tebe tesne priblizeni?“

„Nevim. Nez vsechno spocitam, nejakou chvilku to potrva.“

„Tak dobre. Takze podle tebe se mame zatezovat vsemi temi nezbytnymi pozorovanimi a propocty a kdyz zjistime, ze situace je pro slunecni soustavu opravdu tak hruzostrasna, tak potom co? Varovat ji?“

„No ovsem. Co jineho by nam zbyvalo?“

„A jak bychom je varovali? Zadne prostredky k hyperkomunikaci nemame, a i kdybychom je meli, oni nemaji sit, kterou by hypervysilani zachytili. Kdybychom zpravu vyslali luminalni cestou — svetlem, mikrovlnami, modulovanymi neutriny — trvalo by dva roky, nez by dorazila na Zemi, za predpokladu, ze nas paprsek bude dostatecne silny a koherentni. A i potom, jak bychom se dozvedeli, jestli zpravu prijali? Pokud by se obtezovali odpovedet, odpoved by sla zpatky dalsi dva roky. A jaky by byl konecny efekt naseho varovani? Museli bychom je informovat, kde se Nemesis nachazi a oni by poznali, ze vysilani k nim prichazi prave odtud. Cely smysl utajeni, cely plan o vybudovani homogenni civilizace kolem Nemesis bez vnejsich intervenci by sel k certu.“

„At by byla cena, kterou bychom museli zaplatit jakakoli, Janusi, jak muzes vubec uvazovat o tom, ze bychom je nevarovali?“

„O co ti jde? I kdyby Nemesis mirila ke Slunci, jak dlouho ji potrva, nez dorazi ke slunecni soustave?“

„K hranicim slunecni soustavy muze dorazit behem peti tisic let.“

Pitt se oprel do kresla a meril si Insignovou pobavenym pohledem. „Pet tisic let. Pouhych pet tisic let? Podivej se, Eugenie, pred dvema sty padesati lety stal na Mesici prvni Pozemstan. Dve a pul stoleti uplynulo a jsme u sousedni hvezdy. Kdyz to pujde dal takovym tempem, kde budeme za dalsi dve a pul stoleti? U kterekoli hvezdy. Za pet tisic let, za padesat stoleti budeme rozptyleni po cele galaxii a ostatni formy inteligentniho zivota nam budou muset vyklidit pole. Budeme se rozpinat k sousednim galaxiim. Za pet tisic let bude technologie na takove urovni, ze kdyby se slunecni soustava opravdu ocitla v nesnazich, vsechny jeji kolonie a veskera planetarni populace se proste sebere a prestehuje jinam, k jinym hvezdam.“

Insignova zavrtela hlavou.

„Nemysli si, ze technologicky pokrok znamena, ze muzes mavnutim proutku vyklidit celou slunecni soustavu. Na to, aby se evakuovaly miliardy lidi bez chaosu a bez obrovskych ztrat na zivotech, bude potreba dlouhych priprav. Jestli se maji za pet tisic let ocitnout ve smrtelnem nebezpeci, musi to vedet uz ted. Maji nejvyssi cas zacit s pripravami.“

„Mas prilis dobre srdce, Eugenie. Nabidnu ti kompromis,“ rekl Pitt. „Vezmeme v uvahu, ze budeme mit k dispozici sto let na to, abychom se zde usadili, rozrostli a vybudovali prstenec kolonii, ktere budou dostatecne silne a stabilizovane, aby si zajistily vlastni bezpecnost. Potom muzeme zjistit, kam ma Nemesis namireno a — kdyz to bude nutne — varovat slunecni soustavu. Budou mit skoro celych pet tisic let na to, aby se prichystali. Zdrzeni o jedno hloupe stoleti urcite nebude osudne.“

Insignova si povzdechla. „Tak tohle je tva predstava budoucnosti? Lidstvo se ma nekonecne handrkovat po celem vesmiru? Kazda mrnava skupinka se bude snazit svrchovane vladnout te ci one hvezde? Neustala nenavist, podezirani a spory, stejne jako tomu bylo tisice let na Zemi, jenom prenesene do vesmiru v tisickrat vetsim meritku?“

„Zadnou predstavu nemam, Eugenie. Lidstvo si udela, co bude chtit. Bude se handrkovat, jak rikas, nebo dokonce zalozi galakticke imperium, nebo udela neco jineho. Nemohu lidstvu diktovat, co ma udelat, ani nemam v