Nemesis

zklamani, prestoze nikdo z nas ani v nejmensim nepredpokladal, ze bychom u rudeho trpaslika nasli obyvatelnou planetu. I kdyby se u Nemesis nachazela planeta dostatecne blizko, aby se jeji voda udrzela v tekutem stavu, slapove vlivy by ji donutily mit jednu stranu neustale privracenou k Nemesis.“

„To je to, co dela Megas? Ze ma jednu stranu porad obracenou k Nemesis?“

„Ano. Znamena to, ze ma teplou a studenou stranu, pricemz ta tepla je tepla az prilis. Byla by dokonce zhava, nebyt cirkulace huste atmosfery, ktera ponekud obe teploty vyrovnava. Proto, a take kvuli vnitrnimu teplu planety, je i studena strana pomerne tepla. Na Megas je toho vice, co je z astronomickeho hlediska jedinecne. A potom jsme zjistili, ze Megas ma mesic, nebo chces-li Megas povazovat za velmi malou hvezdu, tedy ze ma planetu — Erythro.“

„Kolem ktere obiha Rotor, ja vim. Ale to uz je vic nez jedenact let, co se kolem Megas a Erythro delal takovy rozruch. Za celou tu dobu jsi nenasla cas, abys ses nejak dostala ke spektru Nemesis a Slunce? Abys vypocitala jeji drahu?“

„No-“

Marlene chvatne dodala: „Ja vim, ze ano.“

„Podle meho vyrazu?“

„Podle vseho.“

„Mit te nablizku muze byt nekdy velmi neprijemne, Marlene. Ano, udelala jsem to.“

„A?“

„Ano, miri ke slunecni soustave.“

Odmlcela se. Marlene se potichu zeptala: „Zasahne ji?“

„Ne, podle mych vypoctu ne. Jsem si celkem jista, ze nezasahne ani Slunce ani Zemi ani zadnou jinou vyznamnejsi soucast slunecni soustavy. Neni totiz treba. Pravdepodobne Zemi znici, i kdyz ji mine.“

14

Marlene bylo jasne, ze matka o zniceni Zeme mluvila nerada, byl v ni jakysi vnitrni rozpor, ktery ji v tom branil. Kdyby to bylo na ni, zmlkla by nadobro. Jeji vyraz — to, jak se od Marlene malinko odtahla, jako by chtela radeji odejit; to, jak si opatrne prejela jazykem rty, jako by se snazila odstranit pachut svych slov — byl pro Marlene otevrena kniha.

Nechtela, aby matka prestala mluvit. Musela se dozvedet vic.

„Kdyz Zemi mine, jak ji muze znicit?“ nadhodila opatrne.

„Vysvetlim ti to. Zeme obiha kolem Slunce tak jako Rotor kolem Erythro. Kdyby slunecni soustavu tvorila jen Zeme se Sluncem, obihala by Zeme naveky po temer stejne draze. Rikam 'temer, protoze pri kazdem obehu vyzaruje gravitacni vlny, ktere oslabuji jeji pohybovou energii, cimz se jeji draha pomalu, nepredstavitelne pomalu staci do Slunce. To muzeme pominout.

Existuji dalsi komplikujici faktory, protoze Zeme neni sama. Mesic, Mars, Venuse, Jupiter; pusobi na ni kazdy blizky objekt. Ve srovnani se Sluncem jsou jejich vlivy vedlejsi a tak si Zeme udrzuje vicemene stale tutez orbitu. Nicmene tyto vedlejsi vlivy, znacne se ruznici smerem a intenzitou, zpusobuji drobne zmeny jeji obezne drahy. Zeme se nepatrne vychyluje, stejne tak se mirne meni jeji axialni sklon otaceni, excentricita a tak dale.

Jde dokazat — bylo dokazano — ze vsechny tyto drobne vychylky jsou cyklicke. Nepusobi v jednom smeru, ale stridave na jednu a na druhou stranu. Dusledkem toho je, ze se Zeme pri svem obehu kolem Slunce nescetnekrat slabe zachviva. Delaji to vsechna telesa slunecni soustavy. Pozemske chveni nebrani zachovani zivota. Prinejhorsim muze dojit k dobe ledove nebo naopak k rozehrati ledovcu a zvyseni morske hladiny, ale za vice nez tri miliardy let zivot na Zemi vzdycky nejak pretrval.

Rekneme, ze Nemesis se pririti, proleti kolem a nepriblizi se vic nez na jeden svetelny mesic. To by bylo neco mene nez bilion kilometru. Pri svem pruletu — a ten potrva leta — udeli cele soustave gravitacni impulz. Tim se zvysi intenzita chveni, ale to se potom, az bude Nemesis pryc, ustali.“

„Pusobis dojmem, ze je to mnohem vaznejsi, nez z tveho popisu vyplyva,“ rekla Marlene. „Co je tak hrozneho na tom, ze Nemesis zpusobi slunecni soustave par vetsich zachveni, kdyz se to stejne nakonec srovna?“

„Ano, ale srovna se to na puvodni stav? V tom je problem. Kdyz se stabilizovana poloha Zeme mirne posune — o neco dale od Slunce, o neco blize, kdyz bude jeji obezna draha excentrictejsi nebo jeji osa ziska o neco odlisny sklon — jak to ovlivni pozemske klima? I nepatrna zmena z ni muze udelat neobyvatelny svet.“

„Mohla bys to dopredu vypocitat?“

„Ne. Rotor na to neni vhodne misto. Take se chveje, a to znacne. Nez bych ze zdejsich pozorovani presne vypocitala trajektorii Nemesis, zabralo by mi to podstatne vic casu a musela bych provest podstatne vic vypoctu — a stejne bychom si nemohli byt jisti driv, nez se dostane podstatne bliz ke slunecni soustave — a to uz budu davno po smrti.“

„Takze nemuzes presne urcit, v jake vzdalenosti Nemesis mine slunecni soustavu.“

„Ne. Je treba vzit v uvahu gravitacni pole vsech okolnich hvezd v okruhu tak dvanacti svetelnych let. I ten nejnepatrnejsi nezapocitany vliv muze zpusobit behem dvou svetelnych let takovou odchylku, ze z pruchodu, spocitaneho temer na kontakt, muze byt neco, co se ani pruchodem neda nazvat. Nebo naopak.“

„Komisar Pitt tvrdil, ze do prichodu Nemesis bude cela slunecni soustava schopna evakuace. Ma pravdu?“

„Muze mit. Ale jak muzeme vedet, co bude za pet tisic let, k jakym historickym obratum dojde a jak to ovlivni vyvoj udalosti? Muzeme jen doufat, ze to vsichni preziji.“

„I kdyby je nikdo nevaroval,“ rekla Marlene, pocitujic trochu rozpaky nad tim, ze prave matce rika takove astronomicke banality, „prijdou na to sami. Musi. Nemesis bude stale bliz a bliz a po case bude neprehlednutelna, takze budou moci vypocitat jeji drahu mnohem presneji.“

„Ale budou mit mnohem mene casu na evakuaci — bude-li ji zapotrebi.“

Marlene se divala do zeme. „Mami, nezlob se, ale mam dojem, ze bys nebyla spokojena, i kdyby se vsem podarilo ze slunecni soustavy stastne uniknout. Je v tom neco jineho. Povez mi to, prosim.“

Insignova zvolna odpovedela: „Nelibi se mi predstava, ze by meli vsichni Zemi opustit. I kdyby se to provedlo systematicky, beze spechu, bez obeti, stejne se mi ta predstava nezamlouva. Nechci, aby byla Zeme pusta.“

„Rekneme, ze je to nutne.“

„Tedy at se stane, co se ma stat. Dokazu se smirit s nutnosti, ale libit se mi to nemusi.“

„Ty jsi sentimentalni vuci Zemi? Protoze jsi tam studovala?“

„Delala jsem tam svou astronomickou praxi. Zeme se mi nelibila, ale na tom nezalezi. Je to misto, odkud vzesel lidsky rod. Chapes, co tim myslim, Marlene? Prestoze se mi tehdy nezamlouvala, presto je to svet, na kterem se cele veky vyvijel zivot. Pro me to neni jen planeta, ale princip, abstraktni pojem. Chci, aby existovala kvuli minulosti. Nevim, jestli to dokazu vysvetlit.“

„Otec byl Pozemstan,“ rekla Marlene.

Insignova mirne sevrela rty. „Ano, byl.“

„A vratil se na Zemi.“

„Tak je to v zaznamech. Predpokladam, ze to udelal.“

„Ja jsem potom napul Pozemstanka. Je to tak?“

Insignova se zamracila. „Vsichni jsme Pozemstane, Marlene. Moji pra-pra-prarodice zili cely zivot na Zemi. Ma pra-prababicka se na Zemi narodila. Vsichni bez vyjimky pochazime z Pozemstanu. A neplati to jen o lidech. Kazde snitko zivota na vsech koloniich, od viru po stromy, vzeslo z pozemskeho zivota.“

„Ale jen lide to vedi,“ rekla Marlene. „A nekteri jsou bliz nez druzi. Myslis nekdy na otce? Treba ted?“ Marlene na matku vrhla kradmy pohled a rychle dodala: „To neni moje vec. To jsi mi chtela rict.“

„To me prave napadlo, ale nesmim se nechat vest svymi pocity. Koneckoncu, jsi jeho dcera. Ano, cas od casu na nej myslivam.“ Plase pokrcila rameny.

„Ty na nej myslis, Marlene?“

„Nemam na co myslet. Nepamatuju si ho. Nikdy jsem nevidela zadny jeho hologram, nic.“

„Ne, tak jsem to —“ hlas se ji zlomil.

„Kdyz jsem byla mensi, divila jsem se, proc nekteri otcove se svymi detmi zustali, kdyz doslo k Odchodu, a