„To jste mel. A vzdycky musite. Nicmene, hyperposilovani opravdu mame. Muzeme se pohybovat vesmirem stejne jako Rotor; nebo prinejmensim budeme moci, az postavime plavidlo primereneho typu a bezchybne fungujici — coz muze trvat rok nebo dva. Ale co potom? Skutecne navrhujete, abychom s nim odleteli k Sousedni hvezde?“
Fisher opatrne odpovedel: „Urcite je to jedna z moznosti, rediteli.“
„Jedna z tech stupidnich. Zamyslete se nad tim, chlape. Sousedni hvezda je pres dva svetelne roky daleko. At uz bude nas hyperposilovany pohon jakkoli dokonaly, potrva nam pres dva roky, nez tam dorazime. Nasi teoretikove mi ted tvrdi, ze hyperposilovani umoznuje lodi na kratke okamziky cestovat nadsvetelnou rychlosti — cim rychleji, tim kratsi casovy usek — dusledkem cehoz se nikdy nikam nemuze dostat rychleji nez svetelny paprsek vyslany z tehoz mista jako lod.“
„Ale to znamena —“
„To znamena, ze byste byl nucen prebyvat dva roky v tesnych prostorach s ostatnimi cleny posadky. Myslite si, ze byste to dokazal? Vite moc dobre, ze mala plavidla se nikdy nevydavaji na dlouhou cestu. Potrebujeme kolonii, konstrukci dostatecne velkou k zajisteni primerenych podminek — jako je Rotor. Jak dlouho nam to potrva?“
„Nemam zdani, rediteli.“
„Snad deset let, kdyz bude vsechno klapat — kdyz nedojde k zadnym zavadam a nedopatrenim. Pamatujte na to, ze uz jsme skoro cele jedno stoleti nepostavili jedinou kolonii. Vsechny posledni kolonie postavily jine kolonie. Kdybychom najednou zacali nejakou stavet, pripoutali bychom na sebe pozornost vsech existujicich kolonii a to nesmime dopustit. A i kdyz bychom takovou kolonii mohli postavit, vybavit ji hyperposilovanim a poslat na dvoulety let k Sousedni hvezde, co se stane, az tam dorazi? Jako kolonie bude zranitelna a snadno znicitelna, pokud ma Rotor bitevni lode — a to urcite mit bude. A bude jich mit beze vsi pochybnosti vic, nez by se jich mohlo pripadne nalozit na nasi putujici kolonii. Koneckoncu uz tam jsou tri roky a nez se tam dostaneme, tak tam mohou byt dalsich dvanact let. Odstreli celou nasi kolonii jeste v otevrenem vesmiru.“
„V tom pripade, rediteli —“
„Zadne dalsi dohady, agente Fishere. V tom pripade musime mit skutecny hyper pohon, abychom mohli prekonat libovolne dlouhou vzdalenost v libovolne kratkem case.“
„Prominte, rediteli, ale je to vubec mozne? Byt i teoreticky?“
„Na to my dva neodpovime. Potrebujeme, aby se tim problemem zabyvali vedci a nemame je. Cele stoleti nebo i vic trpela Zeme pretahovanim mozku na kolonie. Ted to obratime. Musime kolonie patricnym zpusobem procesat a nejlepsi fyziky a inzenyry presvedcit, aby prisli na Zemi. Muzeme jim nabidnout nezanedbatelnou castku, ale musi se to provest opatrne. Nesmime jednat prilis otevrene, chapete, protoze jinak by nam to kolonie urcite prekazily. A ted —“
Odmlcel se a hloubave si Fishera prohlizel.
Fisher se znepokojene pohnul a otazal se: „Ano, rediteli?“
„Fyzik, o ktereho mi jde, se jmenuje T. A. Wendel a je to, jak mi bylo receno, nejlepsi hyperspecialista ve slunecni soustave —“
„Ale byli to rotorsti hyperspecialiste, kteri prisli na hyperposilovani.“ Fisher nedokazal zabranit tomu, aby se mu do hlasu nevloudily jiste obavy.
Tanayama to ignoroval. „K objevum nekdy dochazi stastnou nahodou a nizsi intelekt muze na kratkou chvili predhonit vyssi, ktery si mezitim dava nacas a buduje pevne zaklady. K tomu doslo v dejinach uz nekolikrat. Krome toho, to, co ma Rotor, je pouhy hyperposilovany pohon neprekracujici rychlost svetla. Ja chci superluminalni pohon, ktery rychlost svetla daleko prekracuje. A chci toho fyzika.“
„A po mne chcete, abych vam ho privedl?“
„Jo. Je to zena. Tessa Anita Wendelova z Adelie.“
„Uh?“
„Proto potrebujeme prave vas. Podle vseho“ — z Tanayamy jakoby okamzik vyzarovalo mlcenlive pobaveni, prestoze v jeho tvari tomu nic nenasvedcovalo — „jste pro zeny neodolatelny.“
Fisherovi ztuhly rysy. „Prominte, rediteli, ze vam odporuji, ale tak si vubec nepripadam. Nikdy jsem si tak nepripadal.“
„To nic nemeni na presvedcivosti mych podkladu. Wendelova je zrala ctyricatnice, dvakrat rozvedena. Nemelo by byt tezke ji presvedcit.“
„Abych byl uprimny, rediteli, tento ukol mi pripada nechutny a vzhledem k danym podminkam bych se primlouval, aby byl pridelen jinemu agentovi, ktery by se na takovy ukol hodil lepe.“
„Jenze ja chci vas. Jestli mate strach, ze ztratite sve neodolatelne pritazlive ja, az se k ni se stitivym vyrazem a ohrnutym nosem priblizite, muzu vam celou zalezitost usnadnit, agente Fishere. Na Rotoru jste zklamal, ale vase pozdejsi sluzby tento neuspech castecne odcinily. Ted mate prilezitost odcinit ho totalne. Pokud ovsem tu zenu neprivedete, bude to znamenat mnohem vetsi neuspech nez na Rotoru, takovy, ktery uz nebudete moci odcinit nikdy. Nicmene nechci, aby vas pohanela pouze negativni motivace. Dam vam nadavkem i z druheho soudku. Privedte mi Wendelovou a az postavime superluminalni lod a vysleme ji k Sousedni hvezde, budete na jeji palube, kdyz si to tak prejete.“
„Udelam, co je v mych silach,“ rekl Fisher, „a udelal bych to i bez zaporne ci kladne motivace.“
„Skvela odpoved,“ liboval si Tanayama a dovolil si slaby naznak usmevu, „a bezpochyby peclive pripravena.“
Fisher odchazel a plne si pritom uvedomoval, ze byl vyslan na svou dosud nejdulezitejsi rybarskou vypravu.
PATNACT
NAKAZA
31
Eugenie Insignova se na Genarra nad moucnikem usmala. „Zda se, ze tu zijes prijemne.“
Genarr se take usmal: „Prijemne, ale klaustrofobicky. Bydlime na obrovskem svete, ale omezuje nas Kopule. Lide se tu uzaviraji do sebe. A kdyz uz opravdu potkam nekoho zajimaveho, tak mi za par mesicu, v nejlepsim pripade, utece. Da se rict, ze me soucasne osazenstvo nudi, i kdyz pravdepodobne ja je vic. Proto prichod tebe a tve dcery byl pro me takova 'holovizni udalost. Mozna bych uvital i nekoho jineho, ale samozrejme — kdyz jsi prijela prave ty —“
„Lichotniku,“ prohodila Insignova smutne.
Genarr se nadechl. „Marlene me varovala, pro me vlastni dobro, abys chapala, ze ses docela nevzpamatovala z —“
Insignova ho najednou predbehla. „Nemohu rict, ze bych pozorovala nejakou 'holovizni pozornost.“
Genarr to vzdal. „To se jen tak rika. Na zitrek planujeme mensi vecirek, na kterem te formalne predstavim, aby te vsichni poznali.“
„A podivali se, jak vypadam a co mam na sobe a pretrasli vsechno, co se o mne vi.“
„To bezpochyby. Ale Marlene bude pozvana take a to znamena, jak predpokladam, ze ty se o nas dozvis podstatne vic nez my o tobe. Tvuj zdroj informaci bude spolehlivejsi.“
Insignova vypadala znepokojene: „Marlene se predvadela, ze?“
„Myslis, jestli cetla mluvu meho tela? Ano, madam.“
„Zakazala jsem ji to.“
„Nemyslim, ze to muze ovlivnit.“
„Mas pravdu. Nemuze. Ale chtela jsem po ni, aby ti to nedavala najevo. Takze me neposlechla.“
„Chtela, ale ja ji to zakazal. Vlastne jsem ji to zakazal z me velitelske pozice.“
„Je mi to lito. Chapu, ze to muze byt neprijemne.“
„Ale nebylo. Ne pro me. Eugenie, snaz se to pochopit. Mam tvoji dceru rad. Moc rad. Rekl bych, ze jako
