Nemesis

nekdo, kdo vi prilis moc a koho nikdy nikdo nemiloval. Nemela moc stastny zivot. Ze jeste dokaze projevovat to, cemu ty rikas nekouzelne ctnosti, je skoro zazrak.“

„Varuji te. Neuneses to. A je ji teprve patnact.“

Genarr rekl:

„Zrejme existuje zakon, ktery matkam brani vratit se do sveho mladi a vzpomenout si, jak jim bylo patnact. Bezdecne se zminila o nejakem chlapci. Mozna sama vis, ze neopetovana laska boli stejne hluboce v patnacti jako v petadvaceti, mozna i pozdeji. I kdyz, vezme-li se v uvahu tvuj vzhled, obdobi dospivani jsi mela asi radostnejsi. Take nezapominej, ze Marlene na tom neni nijak zvlast zle. Vi, ze neni hezka, a vi, ze je inteligentni. Ma pocit, ze inteligence by mela nedostatek krasy vic nez vynahradit a take vi, ze tomu tak neni, a tak ma bezmocny vztek, o kterem zase vi, ze ji stejne neni nic platny.“

„Podivejme,“ rekla Insignova, se snahou o ledabyly ton, „jaky je z tebe psycholog.“

„Ani v nejmensim. Je to totiz prave to jedine, co dokazu pochopit. Sam jsem tim prosel.“

„Ach —“ Insignova upadla do rozpaku.

„To je v poradku, Eugenie. Nemam v umyslu zacit se litovat a ani u tebe nechci vyvolat soucit s ubohou, zlomenou dusickou — protoze ji nejsem. Je mi ctyricet devet, ne patnact, a jsem se sebou smireny. Kdybych byl hezky a tupy v patnacti nebo v jednadvaceti, jako ze jsem si to tehdy pral, ted uz bych bezpochyby hezky nebyl — ale hloupost by mi zustala. Takze jsem z toho nakonec vysel vitezne, jako z toho, a o tom jsem presvedceny, vyjde i Marlene — pokud bude mit kdy.“

„Co tim chces rict?“

„Marlene rika, ze mluvila s nasim starym dobrym pritelem Pittem a ze si ho umyslne znepratelila, aby te poslal na Erythro a tim se take zbavil ji.“

„Muj napad to nebyl,“ rekla Insignova. „Nemyslim manipulovat Pittem, protoze ten se tak lehce manipulovat neda. Myslim vubec to zkouset. Marlene si pomalu zacina myslet, ze muze tahat za provazky, jak se ji zlibi, a to ji muze dostat do pekne bryndy.“

„Nechci te strasit, Eugenie, ale myslim si, ze Marlene uz v pekne brynde je. Prinejmensim mam dojem, ze v to Pitt doufa.“

„To uz prehanis, Sievere. Pitt muze byt dogmaticky a arogantni, ale ne zlomyslny. Nebude pronasledovat patnactiletou holku jenom proto, ze si s nim hloupe pohravala.“

Bylo uz po obede, ale svetla v Genarrove vkusne vybavenem pribytku zarila tlumene a Insignova reagovala slabym zamracenim, kdyz se Genarr predklonil ke kontaktu aktivujicimu clonu.

„Tajnosti, Sievere?“ nucene se zasmala.

„Ano, vlastne ano, Eugenie. Budu si znovu hrat na psychologa. Neznas Pitta tak jako ja. Konkuroval jsem mu a proto jsem se ocitl tady. Chtel se me zbavit. V mem pripade ovsem separace staci. V Marlenine pripade to muze byt jinak.“

Dalsi nucene zasmani. „Sievere. Co to povidas?“

„Poslouchej a pochopis. Pitt je tajnustkar. Nesnasi, kdyz nekdo zna jeho zamery. Utajeni informace mu davaji pocit moci a vsechny ostatni, nic netusici, pritom tahne za sebou.“

„Muzes mit pravdu. Nemesis drzel v tajnosti a donutil k tomu i me.“

„Ma mnoho tajemstvi, vic nez o kterych my dva vime, tim jsem si jisty. Jenze ted se najednou objevi Marlene, pro kterou jsou neci skryte motivy a myslenky pruzracne jako letni obloha. To se nelibi nikomu — a Pittovi nejmene ze vsech. Tak ji posle sem — a tebe s ni, kdyz ji nemuze poslat samotnou.“

„Dobre. A co z toho?“

„Ty si myslis, ze chce, aby se vratila? Nekdy?“

„To je paranoidni, Sievere. Ty mi vazne chces naznacit, ze by ji Pitt chtel drzet v permanentnim exilu?“

„Svym zpusobem to muze udelat. Abys vedela, Eugenie, neznas ranou historii Kopule tak, jako ji znam ja a Pitt a uz stezi kdo dalsi. Pittova zaliba v zatajovani fungovala i v tomto pripade. Musis pochopit, proc zustavame v Kopuli a vubec se nepokousime Erythro kolonizovat.“

„To jsi mi vysvetlil. Povaha svetla —“

„To je oficialni vysvetleni, Eugenie. Svetlo vynech — na to si muzeme casem zvyknout. Co dalsiho: svet s normalni gravitaci, dychatelna atmosfera, prijemny rozsah teplot, povetrnostni cykly podobne pozemskym, zadne zivotni formy prevysujici fazi prokaryotu, kteri jsou navic prokazatelne neskodni. Presto vsechno se ani omezenym zpusobem nepokousime takovy svet kolonizovat.“

„Tak dobre, proc tedy?“

„V zacatcich Kopule vychazeli lide volne na povrch. Nedelala se zadna zvlastni bezpecnostni opatreni, dychali vzduch, pili vodu.“

„A?“

„A nekteri onemocneli. Mentalne. Trvale. Ne, ze by se z nich stali nebezpecni blazni — ale ztratili kontakt s realitou. U nekterych se to casem zlepsilo, ale nikdo se z toho, pokud vim, nedostal uplne. Zjevne to neni nic nakazliveho, staraji se o ne na Rotoru — pekne v tichosti.“

Insignova se zamracila. „Delas si legraci, Sievere. O nicem takovem jsem nikdy neslysela.“

„Znovu pripominam Pittovu zalibu v zatajovani. Nebylo to neco, o cem bys musela vedet. Nespadalo to do tveho oboru. Ale musel jsem to vedet ja, protoze me poslali se s tim vyporadat. Kdybych selhal, mozna bychom se museli z Erythro stahnout uplne a propadnout pocitu strachu a znepokojeni.“

Na chvili se odmlcel, potom rekl:

„Nemel bych ti to rikat. Svym zpusobem jsem porusil sluzebni prisahu. Ale pro Marlenino dobro —“

Eugenin oblicej vyjadroval nejhlubsi obavy. „Co tim chces rict? Ze Pitt —“

„Chci tim rict, ze Pitta mohlo napadnout, ze Marlene podlehne tomu, cemu rikame 'erythrejska Nakaza'. Nezabil by ji, z fyzicke stranky by vlastne ani neonemocnela, ale poskozeni mozku by mozna stacilo, aby vyradilo z cinnosti jeji zvlastni dar. Na to se Pitt pravdepodobne spoleha.“

„Ale to je priserne, Sievere. Nemyslitelne. Vystavit dite —“

„Netvrdim, ze k tomu dojde, Eugenie. Pitt nemusi vzdy dosahnout sveho. Hned, jak jsem zde nastoupil, zavedl jsem drasticka bezpecnostni opatreni. Ven nevychazime a kdyz tak jen v upravenych ochrannych oblecich, a zustavame jen tak dlouho jak je nezbytne nutne. Upravili jsme take filtraci vzduchu. Co jsem prijal tato opatreni, vyskytly se jen dva pripady, oba spise mirne.“

„Ale co to zpusobuje, Sievere?“

Genarr se kratce, bezmocne zasmal. „Nevime. To je na tom to nejhorsi. Vic uz pro nasi bezpecnost udelat nemuzeme. Peclive provadene experimenty ukazuji, ze ve vzduchu ani ve vode neni nic, cim by se to dalo vysvetlit. Stejne tak v pude — tu mame, koneckoncu, i tady, uvnitr Kopule, od te se oddelit nemuzeme. Vzduch i vodu dukladne filtrujeme. Presto se naslo mnoho lidi, kteri dychali cisty erythrejsky vzduch a pili erythrejskou vodu a obeslo se to bez jakychkoli nasledku.“

„Potom pripadaji v uvahu prokaryota.“

„Ne. Predtim jsme je prece vsichni neuvedomele vstrebavali, navic jsme je vyzkouseli na zviratech. Nic. Krome toho, kdyby to zpusobovali prokaryoti, musela by byt Nakaza nesmirne nakazliva, coz, jak uz jsem rekl, neni. Delali jsme pokusy i s Nemesijnym zarenim a vypada to, ze je neskodne. Co vic, jednou jedinkrat se stalo, ze onemocnel clovek, ktery nikdy nebyl venku. Zahada.“

„Nemas zadnou teorii?“

„Ja? Ne. Mne staci, ze to fakticky ustalo. Presto, dokud nebudeme znat povahu a pricinu Nakazy, nikdy nemame jistotu, ze znovu nepropukne. Objevila se teorie —“

„Jaka?“

„Prisel s ni jeden psycholog a ja to predal dal, Pittovi. Tvrdil, ze vsichni, u koho mozkova porucha nastala, byli, po mentalni strance, nadprumerne imaginativnejsi, inteligentnejsi, vic tvurci a vic vyjimecni. Trval na tom, ze at uz je pricina jakakoli, cim pozoruhodnejsi mozek, tim mene odolnejsi, nachylnejsi k poruseni.“

„Myslis, ze je to mozne?“

„Nevim. Potiz je v tom, ze Nakaza si nevybirala. Zasahla v priblizne stejnem pomeru obe pohlavi bez rozdilu veku, vzdelani nebo celkove telesne konstituce. Samozrejme, obeti Nakazy je prilis malo, aby utvorili dostatecny statisticky vzorek. Pitt se domnival, ze by slo tuhle teorii 'vyjimecnosti' brat jako fakt a tak v poslednich letech na Erythro neprisel nikdo, kdo nebyl uplacany z nemastneho, neslaneho testa — ne vylozene hloupy, abys rozumela, ale proste moula. Jako ja. Idealni jedinec imunni vuci Nakaze, prumerny mozek. Nemam pravdu?“

„Prestan Sievere, ty nejsi —“