Dar byl odolny vuci psychozam, jako byly ultrafialova spava nemoc a infracervene silenstvi, jimiz trpivali pracovnici mimo zemskou atmosferu: Jinak by nemohl sve cestne poslani dokoncit.
Uz prvni potah skeletu ochrani pracovniky pred sklicujici osamelosti v otevrenem vesmiru, nad propasti, ktera nema oblohu, ani zemi!
Od Altaje se oddelil nevelky zachranny pristroj a proletel jako strela kolem stavby. To vyslali vlecne lano za automatickymi raketami, ktere nesly jen naklad a zastavovaly se v dane vysce. Prave vcas! Hromada raket, lidi, stroju i materialu, vznasejicich se v prostoru, prechazela na nocni stranu Zeme. Vlecne lano se vratilo a tahlo za sebou tri leskle modra rybovita telesa, z nichz kazde bez paliva by na Zemi vazilo sto padesat tun.
Rakety se pripojily k ostatnim kolem demontazni plosiny. Dar Veter se skokem prenesl na druhou stranu konstrukce a ocitl se v krouzku techniku, ridicich vykladani. Lide projednavali plan nocnich praci. Dar s nimi souhlasil, ale zadal, a aby si vsechny individualni baterie vymenili za cerstve, ktere mohou po tricet hodin nepretrzite vyhrivat skafandr, krome toho, ze zasobi proudem svitilny, vzdusne filtry a radiotelefony.
Cela stavba zapadla do cerneho mraku jako do propasti, ale popelave mekka zodiakalni zare slunecnich paprsku, rozptylovanych plynovymi casticemi hornich vrstev atmosfery, jeste dlouho osvetlovala konstrukci budouci druzice, ztuhle stoosmdesatistupnovym mrazeni. Supravodivost lidem vadila jeste vic nez ve dne. Stacilo sebemensi poskozeni izolace na nastrojich, bateriich nebo akumulatorech, a modre svitici proud obklopoval okoli predmetu, siril se primo po jejich povrchu a nedal se vest potrebnym smerem.
Kdyz zavladla nejhlubsi kosmicka tma, zesilil i mraz. Hvezdy zarily pronikave jako oslnive modre sipy. Neviditelny a neslysitelny let meteoru nahanel v noci jeste vetsi hruzu. Na povrchu temne koule tam dole, v atmosferickych proudech, planula ruznobarevna oblaka elektricke zare, jiskrove naboje gigantickych rozmeru nebo pruhy rozptyleneho svetla, dlouhe tisice kilometru. V hornich vrstvach atmosfery zurily uragany, daleko mocnejsi nez kterakoli pozemska boure. Ovzdusi, nasycene slunecnim i kosmickym zarenim, prudce preskupovalo energii a velmi ztezovalo spojeni stavby s rodnou planetou.
V malem svete, ztracenem ve tme a hrozivem chladu, se najednou cosi zmenilo. Dar Veter hned nepochopil, ze se rozzarila svetla planetoletu. Tma jeste vice zcernala, sverepe hvezdy pobledly, ale plosina a konstrukce zretelne vynikaly v zarivem bilem svetle. Po nekolika minutach Altaj snizil napeti a mene intenzivni svetlo zezloutlo. Planetolet setril energii svych akumulatoru. Znovu jako ve dne se rozhybaly ctvercove i elipsovite platy krytiny, zelezne mrizovi vyztuzovacich ramu, valce i potrubi rezervoaru a nachazely postupne sve misto na skeletu druzice.
Dar Veter nahmatal pricny nosnik, uchopil valeckova drzadla na dratenych lanech, odrazil se nohou a vyletel vzhuru. Tesne pred vchodem stiskl brzdy v drzadlech a zastavil prave vcas, aby se neuderil o zavrene dvere.
V prechodove komore neudrzovali normalni zemsky tlak, aby zmensili ztratu vzduchu pri vchazeni a vychazeni velkeho poctu pracujicich. Proto Dar Veter vesel do druhe, provizorne zarizene pomocne komory, a teprve zde odepjal prilbu i baterie.
Dar si protahoval telo unavene od skafandru a vykrocil jiste po vnitrni palube, s rozkosi vychutnavaje navrat k temer normalni tizi. Umela gravitace planetoletu pracovala nepretrzite. Je nesmirne prijemne citit se clovekem na pevne zemi, a ne lehkou muskou, trepetajici se ve zradne prazdnote! Mekke svetlo, teply vzduch a pohodlne kreslo lakaly k odpocinku bez premysleni. Dar Veter prozival slast svych predku, kterym se kdysi podivoval ve starych romanech. I oni tak vchazeli do svych domovu, zemljanek ci plstenych jurt, kdyz se navraceli z dlouhe cesty v chladne pustine, v mokrem lese nebo zledovatelych horach. A stejne jako zde, delily je tehdy tenke steny od ohromneho, nebezpecneho sveta, ktery byl cloveku nepritelem, chranily mu teplo a svetlo, umoznovaly mu odpocinek, aby mohl znovu nabrat sily a promyslit si dalsi praci.
Dar se nedal zlakat kreslem a knihou. Musil se spojit se Zemi, nebot svetlo, rozzate ve vysce po celou noc, mohlo vyvolat zmatek mezi pozorovateli, kteri sledovali stavbu observatore. Krome toho musil oznamit, ze je treba vyslat novou smenu drive.
Dnes se spojeni vydarilo a Dar Veter nemusil pouzivat kodovych signalu, ale mohl mluvit s Gromem Ormem silnym televizofonem, jake mely vsechny meziplanetarni rakety. Stary predseda byl spokojen, obstaral novou sestavu posadky a zesilil dopravu soucastek.
Dar vysel z ridiciho stanoviste Altaje a prosel knihovnou, ktera byla zarizena jako loznice s visutymi luzky ve dvou patrech. Zaridili je dodatecne v kabinach, jidelnach, v kuchyni, v bocnich koridorech i v sale pred motory. Planetolet, premeneny ve stalou zakladnu, byl preplneny. Dar Veter ztezka vlekl nohy chodbou; oblozenou hnedymi deskami z plasticke hmoty, jez byla tepla na dotek, a lenive oteviral a zaviral tezke hermeticke dvere.
Myslil na astronauty, kteri prozili desitky let uvnitr podobne rakety, bez nejmensi nadeje, ze ji opusti driv nez uplyne vrazedne dlouha doba. On zde zije sesty mesic, kazdy den opousti tesne mistnosti, aby pracoval ve sklicujici prazdnote meziplanetarniho prostoru. A uz se mu styska po mile Zemi, po jejich stepich, morich, po centrech v obytnych pasmech, kde kypi zivot. Ale Erg Noor, Niza a dvacet dalsich clenu posadky Labute budou musit prozit ve hvezdoletu dvaadevadesat zavislych roku, cili sto ctyricet let pozemskych, vcetne navratu rakety na rodnou planetu. Nikdo z nich tak dlouho zit nemuze! Jejich tela budou spalena a pochovana v nekonecne dalce, na planetach zirkoniove hvezdy…
Nebo je smrt prekvapi na ceste, a pak s nimi zapecetene pohrebni rakety uleti do vesmiru. Tak odplouvaly na more pohrebni cluny jeho vzdalenych predku, s mrtvymi tely bojovniku na palubach. Ale hrdinove, kteri by se na cely zivot zavreli do rakety a odleteli bez nadeje na navrat, takovi se jeste v historii lidstva nevyskytli. Ale ne, nema pravdu. Veda by mu to vytkla. Jak mohl zapomenout na bezejmenne bojovniky za dustojnost a svobodu cloveka, kteri ve staroveku mnohem vic trpeli ve vlhkych kobkach a podstupovali strasliva muceni! To byli hrdinove jeste silnejsi a obetavejsi nez jeho soucasnici, kteri hodlaji uskutecnit nejvetsi let do vesmiru, aby prozkoumali nove svety.
A on, Dar Veter, ktery dosud nikdy na delsi cas neopustil rodnou planetu, je ve srovnani s nimi nepatrny clovek a rozhodne zadny andel z nebe, jak mu posmesne rika milovana Veda!
Dvacet dnu se otacel ve vlhke tme automaticky dulni razic, nez odstranil desetitisice tun nanosu a zpevnil poborene stropy. Cesta do hlubin jeskyne byla volna. Zbyvalo jen prezkouset jeji bezpecnost. Automaticke voziky, pohanene housenkovymi pasy i Archimedovym sroubem, nehlucne vklouzly dolu. Pristroje kazdych sto metru podavaly zpravu o slozeni vzduchu, teplote a vlhkosti. Vyhybajice se obratne prekazkam, voziky sjely do hloubky ctyr set metru. Teprve pak Veda se skupinou spolupracovniku pronikla do chranene jeskyne. Pred devadesati lety pri pruzkumu podzemnich vod zaznamenaly indikatory mezi vapenci a piskovci velke mnozstvi kovu, ackoli horniny rozhodne nemely rudonosny charakter. Zahy se vysvetlilo, ze krajina souhlasi s popisem polohy davnoveke legendarni jeskyne Den-of-Kul, coz ve vymizelem jazyce znamenalo „Utociste Kultury“. Kdyz hrozila strasna valka, narody, ktere se povazovaly ve vede i v kulture za nejvyspelejsi, ukryly v jeskyni poklady sve civilizace. Za davnych dob bylo velmi beznym zjevem, ze se veci tajily a ukryvaly…
Kdyz Veda sklouzla dolu po vlhke cerne hline, ktera pokryvala podlahu sikmeho vchodu, byla stejne rozechvela jako jeji nejmladsi spolupracovnice.
Fantazie ji kreslila velkolepe saly, kde budou hermeticky uzavrene sejfy s filmotekami, nakresy a mapami, skrine s kotouci magnetofonovych zapisu nebo s paskami stroju automaticke pameti, regaly se vzorci chemickych sloucenin, slitin a leku. Ocekavala, ze v pruzracnych neprodysnych vitrinach uvidi vycpana vyhynula zvirata, preparaty rostlin, zkamenele kostry vymrelych obyvatel planety. V duchu videla obrazy nejproslavenejsich maliru, zalite v silikolovych deskach, cele galerie soch, ktere by ztelesnovaly nejkrasnejsi predstavitele lidstva, jeho vynikajici pracovniky, mistrovsky zpodobena zvirata… Cekala modely pozoruhodnych staveb, zapisy vyznamnych udalosti, zvecnene v kameni i v kovu…
Veda stale jeste snila, kdyz se dostala do obrovske jeskyne, jejiz plocha cinila asi tri az ctyri tisice ctverecnich metru. Ve tme se ztracel srazne klenuty strop, z nehoz visely dlouhe stalaktity, zarici v elektrickem svetle. Sal byl vskutku velkolepy. Stroje a skrine ve vyklencich sten s hojnymi zebry a vycnelky vapencovych usazenin vratily Vediny myslenky do skutecnosti. Archeologove se s radostnymi vykriky rozbehli po obvodu salu. Vetsinou tu byly vozy, na nichz si lide v davne minulosti velmi zakladali a ktere v ere Rozdeleneho Sveta povazovali za vrchol technickeho genia lidstva. Buhviproc tenkrat vyrabeli spoustu aut, na jejichz mekkych sedadlech se mohlo prevazet jen nekolik lidi. Konstrukce stroju byla elegantni, hybne i ridici mechanismy svedcily o duvtipu, ale jinak to byly do nebe volajici nesmysly. Statisice se jich motalo po mestskych ulicich i silnicich a prevazely sem tam lidi, kteri buhviproc pracovali daleko od sveho bydliste, kazdy den spechali do prace a opet se vraceli domu. Stroje byly pri rizeni nebezpecne, zabily velkou spoustu lidi, spalily miliardy tun drahocennych zasob organickych latek, nashromazdenych v geologicke minulosti planety a zamorily atmosferu kyslicnikem uhlicitym. Archeologove pocitili
