Mlhoviny v Andromede

Mlhoviny v Andromede Ivan Jefremov

Slovo autora

Jeste neskoncilo prvni casopisecke vydani tohoto romanu, kdyz kolem nasi planety zacaly krouzit umele druzice.

Tvari v tvar nezvratne skutecnosti si clovek s radosti uvedomuje, ze myslenky, vlozene do zakladu romanu, jsou spravne.

Dalekosahla fantazie v technickem pokroku lidstva, vira v nepretrzite zdokonalovani a v jasnou budoucnost rozumne organizovane spolecnosti — to vsechno viditelne a durazne potvrzuji signaly malych mesicu. Neuveritelne rychle splneni jednoho ze snu „Mlhoviny v Andromede“ stavi prede mne otazku, nakolik spravne se mi podarilo v romane vystihnout historickou perspektivu skutecnosti? Uz behem psani jsem pozmenil dobu deje a priblizil ji vic k nasi epose. Z pocatku se mi zdalo, ze giganticka prestavba cele planety a zivota, kterou v romane popisuji, neda se uskutecnit driv nez za tri tisice let. Prihlizel jsem k celkove historii lidstva, ale nedocenil jsem dostatecne zrychlene tempo technickeho pokroku, a zejmena obrovske moznosti a prakticky neomezenou moc, kterou da lidstvu komunisticka spolecnost.

Pri dokoncovani romanu jsem puvodni casovy odstup zkratil na tisic let. Ale vypusteni umelych druzic Zeme napovida, ze udalosti, ktere v romanu licim, mohly by se uskutecnit jeste drive. Proto jsem presna data neurcoval a nechal ctenari na vuli, aby si je umistil do doby, ktera odpovida jeho predstave o budoucnosti.

Zvlastnosti romanu, jiz mozna ctenar hned nepochopi, je znacne mnozstvi vedeckych terminu, pojmu a informaci. Nestalo se to nedopatrenim, nebo proto, ze bych nechtel vysvetlit slozite formulace. Ale domnival jsem se, ze jen tak mohu dat dobovy kolorit rozhovorum a jednanim lidi v budoucnosti, kdy veda hluboko pronikne do jejich mysleni, predstav a jazyka.

I. Jefremov

KAPITOLA 1. Zelezna hvezda

Od stropu se odrazelo matne svetlo a skaly pristroju v jeho zari pripominaly galerii portretu. Kulate vypadaly potmesile, pricne ovalne se rozplyvaly v drze samolibosti a hranate ztuhly v tupe jistote. Dojem jeste posilovala temne modra, blankytna, oranzova a zelena svetelka, ktera blikala uvnitr.

Uprostred vypoukleho pultu vynikal siroky sarlatovy cifernik. Pred nim se v nepohodlne pozici sklanela divka. Zapomnela, ze vedle stoji kreslo, a priblizila hlavu ke sklu. Rudy prisvit ucinil mladou tvar starsi a tvrdsi, vyznacil ostre stiny kolem plnych rtu a zaostril mirne zvednuty nos. Siroke tazene oboci uplne zcernalo a dodalo ocim zasmusily, rezignovany vyraz.

Tichou pisen chronometru prerusilo nehlucne kovove cvaknuti. Divka sebou trhla, naprimila se, zalozila dozadu stihle paze a rovnala si unavena zada.

Vzadu klaply dvere, objevil se veliky stin a zmenil se v cloveka s usecnymi, presnymi pohyby. Zaplalo zlatozlute svetlo a divciny huste, temne ruse vlasy doslova zajiskrily. Zahorely i jeji oci, kdyz je s obavami a obdivem uprela na prichoziho.

„Vy jste neusnul? Nespat sto hodin…!“

„Davam spatny priklad?“ zeptal se vstupujici muz bez usmevu, ale vesele. V hlase mu proskakovaly vysoke kovove tony, ktere jako nyty spojovaly jeho rec.

„Vsichni ostatni spi,“ nesmele prohodila divka, „…a nic nevedi,“ dodala tlumene.

„Nebojte se mluvit, soudruzi spi, a my dva jsme v tomto okamziku jedini lide, kteri v kosmu bdi; od Zeme nas deli padesat bilionu kilometru, celkem tedy puldruheho parseku!“

„A anamezonu mame jenom na jeden rozjezd!“ V divcine vykriku se chvely hruza i udiv.

Nacelnik sedmatricate mezihvezdne vypravy Erg Noor pristoupil dvema raznymi kroky k sarlatovemu ciferniku.

„Paty kruh!“

„Ano, zacali jsme paty… a porad nic.“ Divka vrhla vymluvny pohled na hlasnici automatickeho prijimace.

„Tak vidite, ze se neda spat. Je treba promyslit vsechny varianty, vsechny moznosti. Pred skoncenim pateho obehu musime najit reseni.“

„Ale zbyva jeste sto deset hodin…“

„Dobre, zdrimnu si tady v kresle, az prestane ucinkovat sporamin. Vzal jsem si ho pred ctyriadvaceti hodinami.“

Divka o necem soustredene premyslela, a konecne se rozhodla:

„Nemohli bychom zmensit polomer obezne drahy? Treba maji poruchu na vysilaci.“

„Nemuzeme! Zmensit polomer obezne drahy aniz bychom snizili rychlost to by znamenalo okamzitou zkazu rakety. Ubrat rychlost a letet potom… bez anamezonu… puldruheho parseku rychlosti pradavnych mesicnich raket? To bychom se priblizili nasi slunecni soustave za sto tisic let.“

„Chapu… Ale nemohli oni…?

„Nemohli. V minulych dobach se lide mohli dopoustet neopatrnosti nebo klamat jeden druheho. Ale ne ted!“

„Na to jsem nemyslila!“ V divcine prikre odpovedi znelo rozhorceni. „Chtela jsem rici, ze Algrab se mozna odchylil od kursu a take nas hleda.“

„Tolik se odchylit nemohli. Musil se vydat na cestu v presne stanovenou dobu. Kdyby mu vypovedely obe vysilacky, coz je nepravdepodobne, zacal by hvezdolet bezpochyby pretinat kruh diametralne a uslyseli bychom jej na planetarnim prijimaci. Omyl je vyloucen — tohle je prece ta smluvena planeta!“

Erg Noor ukazal na zrcadlove obrazovky v hlubokych vyklencich na vsech ctyrech stranach ridici kabiny. V nejhlubsi tme horelo nespocetne mnozstvi hvezd. pres levou predni obrazovku preletel rychle malicky sedivy kotouc; jeho slunce ho osvetlovalo jen spore, nebot odtud, od kraje soustavy B 7336-C+87-A byl prilis daleko.

„Nase pumove majaky pracuji presne, trebaze jsme je shodili uz pred ctyrmi nezavislymi roky.“ Erg Noor ukazal na zretelny prouzek svetla pod obrazovkou na leve stene: „Algrab tu musil byt uz pred tremi mesici. To znamena,“ Noor zavahal, jako by se neodvazoval vyslovit ortel, „to znamena, ze Algrab ztroskotal!“

„A co kdyz neztroskotal, ale je poskozen meteorem a nemuze rozvinout rychlost…?“ namitla rusovlasa divka.

„Nemuze rozvinout rychlost!“ opakoval Erg Noor. „Neni to stejne, kdyz mezi raketou a cilem narostou tisicileti cesty? Tim hur — smrt neprijde hned, uplynou roky zoufale beznadeje. Mozna, ze zavolaji, a pak se to dozvime… za sest let… na Zemi.“

Erg Noor vytahl rychle skladaci kreslo, umistene pod stolem elektronoveho pocitaciho stroje. Byl to maly model MNU-11. Az dosud pro velkou vahu, rozmery a krehkost se nedal instalovat na hvezdoletech automaticky elektronovy mozek pro vsestranne operace, jemuz by se mohlo uplne sverit rizeni. V ridici kabine musil mit stale sluzbu navigator, tim spise, ze presne zamereni smeru rakety na tak velke vzdalenosti nebylo mozne.

Ruce nacelnika vypravy se s hbitosti pianisty zakmitaly nad packami a knofliky pocitaciho stroje. Bleda, ostre rezana tvar strnula v kamenne nehybnosti a vysoke celo, sklonene nad pultem, jako by vypovidalo boj tajemnym silam, ohrozujicim maly zivy svet, ktery se vkradl do zakazanych hlubin vesmiru.

Niza Krit, mlada astronavigatorka, ktera se poprve ucastnila mezihvezdne vypravy, ztichla a bez dechu pozorovala soustredeneho Noora. Jaky je klidny, plny energie a rozvahy, milovany…! Milovany uz davno, celych pet let. Nema smyslu to pred nim skryvat. A on to vi, Niza to citi… Ted, kdyz se stalo to nestesti, byla rada, ze muze mit sluzbu s nim. Tri mesice sami spolu, zatimco ostatni astronauti jsou pohrouzeni v sladky hypnoticky spanek. Zbyva jeste trinact dnu, pak take oni usnou — na pul roku, nez se vystridaji dve smeny dozorci sluzby navigatoru, astronomu a mechaniku. ti ostatni, biologove a geologove, jejichz prace zacina az na miste pristani, mohou spat jeste dele, ale astronomove musi pracovat ze vsech nejusilovneji!

Erg Noor vstal a Niziny myslenky se pretrhly.

„Zajdu ted do kabiny hvezdnych map. Vas odpocinek nastane“ — podival se na cifernik zavislych hodin — „za devet hodin. Stacim se jeste vyspat, nez vas vystridam.“

„Nejsem unavena, budu zde, jak dlouho bude treba, jen kdyz si budete moci odpocinout!“

Erg Noor se zachmuril, chtel odporovat, ale ustoupil neznym slovum a zlatohnedym ocim, ktere se k nemu