cely stoh rucniku. Vsichni byli umazani hlinou, kombinezy meli samou skvrnu a cmouhu, protoze nesla elektrina, samozrejme se ani neholili, ale strojkem na strihani, ktery prinesl Doktor, opovrhli. On sam ho ostatne take neuzival.
Cely pristi den stravili kopanim tunelu. Navigacka se naplnila hlinou tak vysoko, ze bylo cim dal tezsi vsypavat ji dvermi. Prisla rada na knihovnu. Doktor mel v tom smeru jiste vyhrady, ale Chemik, ktery nesl nositka improvizovana z plechoveho platu, bez rozmysleni vysypal hromady slinu na knihy.
Tunel se otevrel zcela necekane. Hlina byla sice od jiste doby cim dal sussi; a jakoby mene kompaktni, ale tento Fyzikuv postreh ostatni nepotvrdili. Slin, ktery vynaseli do vnitrku rakety, pripadal jim porad stejny. Smena na predku, Inzenyr a Koordinator, prevzala prave nastroje, jeste teple od rukou a zasadila prvni rany hroudam, vystupujicim z beztvare steny, kdyz vtom jedna zmizela a takto vzniklym: otvorem vnikl lehky zavan vzduchu. Pocitili ho jako mirny pruvan — tlak venku byl o trochu vyssi nez v tunelu — cili i nez v rakete. Motyka i ocelova tyc zacaly pracovat horecne, hlinu uz nikdo neodnasel, ostatek posadky, ktera nemohla pomahat tem na predku, protoze na to bylo prilis malo mista, stala v semknutem hloucku vzadu. Po nekolika poslednich ranach snazil se Inzenyr vylezt ven, ale Koordinator ho zadrzel. Chtel nejprve rozsirit otvor. Dal take odnest posledni davky hliny do rakety, aby v tunelu nic neprekazelo, a tak uplynulo jeste nekolik minut, nez se sest, lidi vysoukalo z nepravidelneho otvoru na povrch.
Kapitola druha
Stmivalo se. Otvor tunelu se cernal v nekolik desitek metru vysokem mirnem uboci nizkeho pahorku. Primo pod nohama svah koncil. Dal, az k obzoru, nad nimz se trpytily prvni hvezdy, tahla se sira rovina. Tu a tam, ve znacne dalce, zvedaly se jakesi neurcite, stihle, stromum podobne utvary.
Svetla, ktere vydaval pouze uzky pruh zapadu, bylo uz tak malo, ze barvy okoli splyvaly v jednolitou sed. Po leve ruce muzu, nehnute stojicich, tycil se sikmo k nebi obrovsky, obri trup rakety. Inzenyr odhadl. jeho delku,na sedmdesat metru, vice nez ctyricet se tedy vbodlo pri padu do steny pahorku. V tomto okamziku nikdo nevenoval pozornost obrovske trubici, cerne se odrazejici proti nebi, zakoncene bezmocne trcicimi pochvami smerovych trysek. Zhluboka se nadechli chladneho vzduchu, prosyceneho tezko popsatelnym, neznamym, nepojmenovatelnym pachem, a mlcky hledeli do dalky.
Teprve ted se jich zmocnil pocit naproste bezmoci — zelezne nasady motyk jako by jim samy vypadly z rukou. Stali, bloudice pomalu ocima po nezmernem prostoru, pustem, s obzory vtavenymi do tmy, s line mhourajicimi hvezdami nahore.
„Polarka?“ zeptal se na: jednou Chemik hlasem mimodek ztisenym a ukazal na nizkou, trepetajici se_ slabou hvezdicku na temnem vychodnim nebi.
„Ne, odtud ji neni videt, ted jsme… ano, jsme pod jiznim polem Galaxie. Okamzik… nekde tu musi byt Jizni Kriz…
S hlavami obracenymi. vzhuru vsichni uprene hledeli na temer jiz uplne cerne nebe, na nemz jasne zarila souhvezdi. Zacali vyslovovat jejich jmena, ukazovali si na ne prsty, a to je na chvilku vzpruzilo. Hvezdy byly jedina vec, ktera jim nebyla docela cizi nad touto mrtvou, pustou plani.
„Je cim dal chladneji, jako na pousti, rekl Koordinator.
„To mas jedno, dnes uz stejne nic neudelame. Musime se vratit dovnitr.
„Coze, do te hrobky? rozcilil se Kybernetik.
„Bez te hrobky bychom tady zahynuli za dva dny,“ ohradil se chladne Koordinator. „Nechovejte se jako deti.“
Nerekl uz ani slovo, otocil se a odesel odmerenym, pomalym krokem k otvoru, jehoz cerna skvrna se sotva znatelne rysovala o nekolik metru vyse ve svahu pahorku, a spustiv nohy dovnitr, cely se protahl do hlubiny. Na okamzik bylo jeste videt jeho hlavu. Zmizela.
Zbyli na sebe mlcky pohledli.
„Jdeme,“ zabroukl napul tazave, napul oznamovacne Fyzik. Vahave za nim vykrocili. Kdyz se prvni protahovali tesnym otvorem, Inzenyr, ktery stal vedle Kybernetika jako posledni, rekl:
„Vsiml sis, jaky,tady ma vzduch podivny zapach?“
„Ano, jakysi horky… Znas slozeni?“
„Podobne jako na Zemi, jeste je tam jakasi slozka, ale neskodna. Nevzpominam si, udaje jsou v te male zelene knizce na druhe policce v knih…“
Umlkl, protoze si vzpomnel, ze sam zasypal knihovnu hromadami slinu.
„Aby to…“ rekl bez zloby, s velkym smutkem, a zacal se spoustet do cerne hlubiny. Na Kybernetika, kdyz osamel, padl najednou neprijemny pocit. Nebyla to hruza, ale tizivy pocit opustenosti, drtive cizoty te krajiny — krome toho bylo v tom navratu do nitra hliniteho vykopu neco pokorujiciho — jako cervi, rekl si v duchu, sklonil hlavu a vsoukal se do tunelu za Inzenyrem. Ale nedalo mu to, kdyz uz byl po ramena v zemi, pohledl vzhuru a rozloucil se pohledem s klidne se trpyticimi hvezdami.
Pristiho dne chteli nekteri vynest zasoby ven, aby tam posnidali, ale Koordinator se proti tomu postavil — nadelalo by to, tvrdil, zbytecnych komplikaci. Jedli tedy ve svetle dvou reflektoru pod kridlem vstupnich dveri a popijeli kavu, uz docela vystydlou. Vtom promluvil Kybernetik.
„Poslyste, jak to, ze jsme po celou dobu meli dobry vzduch?“
Koordinator se usmal. Na vpadlych tvarich mel cerne smouhy.
„Lahve s kyslikem jsou cele. Horsi je to s cistenim. Jenom jeden samocinny filtr pracuje normalne — nouzovy, chemicky, protoze vsecky elektricke pochopitelne selhaly; Za takovych sest sedm dni bychom se zacali dusit.“
„Tys to vedel…?“ zeptal se pomalu Kybernetik.
Koordinator nerekl nic, jenom jeho usmev byl jakysi jiny — na vterinku byl skoro kruty.
„Co budeme delat?“ zeptal se Fyzik. Umyvali nadobi v kbeliku s vodou. Doktor je utiral jednim ze svych rucniku.
.“Kyslik tady je,“ rekl. Doktor a hodil s. brinknutim hlinikovy talir na hromadu ostatnich, „to znamena, ze je tady zivot. Vis o tom neco?“
„Celkem nic. Ta kosmicka sonda posbirala vzorky atmosfery a to jsou cele nase vedomosti.“
„Jak to, ona ani nepristala?“
„Ne.“
„Ne, to je opravdu hodne vedomosti,“ rekl Kybernetik. Snazil se umyt si oblicej lihem, ktery naleval z male lahvicky na kousek vaty. Uzitkove vody meli velice malo a druhy den uz se, nemyli. Fyzik si prohlizel odraz sve tvare ve svetle lampy a jako zrcadla uzival vylestene plochy klimatizatoru.
„To je velice moc,“ odpovedel klidne Koordinator. „Kdyby slozeni atmosfery bylo jine, kdyby v ni nebyl kyslik, zabil bych vas.“
„Coze?“ Kybernetik div ze nepustil lahev.
„A sebe taky, prirozene. Nemeli bychom nadeji ani jedna k miliarde. Ted mame.“
Zmlkli.
„Je pritomnost kysliku predpokladem existence rostlin a zvirat?“ zeptal se Inzenyr.
„Nemusi byt,“ odpovedel Chemik. „Na planetach Alfy Maleho Psa je kyslik, ale nejsou tam ani rostliny, ani zvirata.“
„Tak co je tam?“
„Svetlouni.“
„Lumenoidy, ty bakterie?“
„To nejsou bakterie.“
„To je jedno,“ zasahl Doktor. Schoval nadobi a ukladal plechovky s potravinami. „Ted mame skutecne jine starosti. Ochrance nemuzeme uvest do chodu? „
„Ochrance jsem jeste ani nevidel,“ priznal se Kybernetik.
„Nemuzeme se k nemu dostat. Vsechny automaty se utrhly ze svych stojanu, taky to vypada, ze bychom. potrebovali dvoutunovy jerab, abychom vsechno to zelezo odhazeli. Lezi az docela na dne.“
„Ale nejakou zbran prece mit musime!“ Kybernetik zvysil hlas.
