Stanislav Lem
Planeta Eden
Kapitola prvni
Ve vypoctech byla chyba. Nepreleteli nad atmosferou, ale srazili se s ni. Letadlo prorazelo vzduch s rachotem, od nehoz praskaly bubinky. Rozmacknuti na lehatkach citili, jak se amortizatory stlacuji do konce, predni obrazovky se potahly plameny a zhasly, chomac rozpalenych plynu narazejicich na spicku zaplavil vnejsi objektivy, brzdeni bylo nedostatecne a opozdene. Navigacni kabinu naplnil pach rozpalene gumy, pod tlakem decelerace ztraceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to nemohl nikdo myslit; vsechny sily nestacily, aby zvedli hrudnik, nabrali dech, delaly to za ne do posledniho okamziku pracujici kyslikove pulsatory, vhanely do nich vzduch jako do praskajicich balonu. Vtom rachot utichl.
Rozsvitila se nouzova svetla, po sesti z kazde strany; lide se svijeli, nad ukazovatelem pohonu cervene horel poplasny signal, tabulka byla praskla a smacknuta jako harmonika, kousky izolace, stripky plexiglasu se s selestem presypaly po podlaze, nic nedunelo, vsechno zaplavoval temny, mohutnici svistot.
„Co se…“ vychroptel Doktor a vyplivl gumovy naustek.
„Lez!“ varoval ho Koordinator, ktery upiral oci na posledni neposkozenou obrazovku.
Raketa udelala nekolik kotrmelcu, jako kdyby do ni vrazil oblehatelsky beran, nylonove site, v nichz byli omotani, drncely jako struny, chvilku se vsechno kolebalo, jako na mrtvem bode houpacky, ktera se postavila vzhuru nohama, pak zadunela rana.
Svaly, ztuhle v cekani na posledni uder, povolily. Raketa, stojici na svislem sloupu tryskoveho ohne, sestupovala pomalu dolu, trysky konejsive dunely, trvalo to nekolik minut, pak probehl stenami zachvev. Vibrace byly cim dal silnejsi, jiste se rozkmitaly loziskove zavesy turbin, pohledli na sebe. Nikdo nic nerikal. Vedeli, ze vsechno zalezi na tom, jestli se rotory nezavari, jestli vydrzi.
Cela navigacni kabina; se zacala otrasat, jako by do ni zvenku busil silenou rychlosti ocelovy buchar. Silna, vypoukla cocka posledni obrazovky se v mziku pokryla hustou pavucinou trhlin, jeji. fosforeskujici kotouc zhasl, v matnem, zdola dopadajicim svitu nouzovych svetel videli sve vlastni, zvetsene stiny na sikmych stenach, duneni preslo v tahly rev, pod nimi neco chrcelo, praskalo, stipalo se, trup rakety, zmitany nestvurnymi smyky, se ritil, ritil, osleply, mrtvy, skrcili se, zatajili dech, naprosta tma, chaos, vtom byla jejich tela vymrstena na: celou delku nylonovych lan, nedosahla az k rozbitym tabulkam, o nez by se byla rozdrasala, zustala viset sikmo, a pomalu se houpala, jako tezka kyvadla…
Raketa se prevalila jako padajici hora, ten rachot byl vzdaleny a duty, vymrstene hroudy hliny, s lehkymi narazy, sklouzly po vnejsim panciri.
Vsecko se zastavilo. Pod nimi sycela potrubi, neco bublalo, ohlusive, rychle, cim dal rychleji, sum vytekajici vody, smiseny, s pronikavym sykotem, jako by na rozpalene platy kapala nejaka tekutina.
„Zijeme,“ rekl Chemik. Rekl to v naproste tme. Nic nevidel. Visel ve svem nylonovem prikrovu jako v pytli, ze ctyr stran uvazanem na provazech. Znamenalo to, ze raketa lezi na boku. Kdyby stala, bylo by lehatko vodorovne. Cosi cvaklo. Kalny, benzinovy plamenek stareho Doktorova zapalovace.
„Osadka?“ zeptal se Koordinator. Jedno lano jeho site prasklo, otacelo se zvolna, bezmocne, nadarmo se pokousel zachytit se neceho, co vycnivalo ze steny, — tak, ze natahoval ruku pres oko nylonove site.
„Prvni,“ rekl Inzenyr.
„Druhy,“ ozval se Fyzik. „Treti,“ hlas Chemika.
„Ctvrty,“ promluvil Kybernetik. Drzel se za celo.
„Paty,“ skoncil Doktor.
„Vsichni. Gratuluji,“ Koordinatoruv hlas byl klidny. „Automaty?“
Odpovedi bylo ticho.
Automaty!!“
Ticho. Zapalovac zacal Doktora,palit do prstu. Zhasl jej. Zas zavladla tma.
„Vzdycky rikam, ze jsme z lepsiho materialu,“ prohlasil ve tme Doktor.
„Mate nekdo nuz?“
„Ja mam. Preriznout lana?“
„Muzes-li vylezt a nerozriznout je, bylo by to lepsi. Ja nemohu.
„Zkusim to.“
Bylo slyset, jak sebou nekdo zmita, dycha zrychlene, neco narazilo, ozvalo se zaskripnuti skla.
„Jsem dole. To znamena — na stene,“ rekl Chemik Jeho hlas vychazel ze dna tmy. „Doktore, posvit na chvilku, pomohu vam.“
„Ale hod sebou. Dochazi benzin.“
Zapalovac opet zableskl. Chemik neco kutil u Koordinatorova kokonu, mohl dosahnout jen k jeho noham. Konecne se mu podarilo castecne rozriznout postranni zip a Koordinator tezce dopadl na nohy. Ve dvou jim sla prace rychleji od ruky.
Za chvili uz vsichni stali na sikme, polopruznou hmotou potazene stene navigacni kabiny.
„Cim zacneme,“ zeptal se Doktor. Pritiskl k sobe okraje rany na cele Kybernetika a prilozil na ni naplast. Mel ji v kapse. Vzdycky s sebou nosil zbytecne veci.
„Zjistenim, jestli se nam podari vylezt ven,“ odpovedel Koordinator. „Predne musime mit svetlo. Copak? Uz? Doktore, posvit mi tady, treba je proud v privodech tabulky nebo v centrale poplasne signalizace.“
Tentokrat vykresal zapalovac jenom jiskry. Doktor skrtal o kolecko, az si sedrel kuzi z prstu, blyskal tesne nad troskami roztristene desky, ve ktere se prohrabavali klecici Koordinator s Inzenyrem.
„Je?“ zeptal se Chemik, ktery stal vzadu, protoze uz pro neho nebylo misto.
„Zatim nic. Nemate nekdo zapalky?“
„Zapalky jsem videl naposled pred tremi lety. V muzeu,“ promluvil huhnave Inzenyr, protoze se, snazil strhnout zuby izolaci z konce dratu. Vtom osvetlila mala modra jiskricka Koordinatorovy dlane, ktere utvorily misticku.
„Je,“ rekl. „Ted nejakou zarovku.“
Nasli neposkozenou v poplasnem signale nad postranni tabulkou. Bodave, elektricke svetelko ozarilo navigacni kabinu, ktera vypadala jako cast sikmo stoupajiciho tuneloviteho potrubi s jehlancovitymi stenami. Vysoko nad nimi v tom, co ted tvorilo strop, rysovaly se uzavrene dvere.“
„Dobrych sedm metru,“ rekl Chemik melancholicky. „Jakpak se tam dostaneme?“
„Videl jsem kdysi v cirku zivou pyramidu, pet lidi, jeden na druhem,“ poznamenal Doktor.“
„To je pro nas trochu obtizny kousek Dostaneme se tam po podlaze,“ namitl Koordinator. Vzal si nuz Chemika a zacal vyrezavat siroke vruby v hubkovitem potahu podlahy.
„Schody?“
„Ano.“
„Copak je s Kybernetikem, ze je tak ticho?“ podivil se najednou Inzenyr. Sedel na troskach rozbite rozvodne desky a prikladal maly ampermetr k povytazenym kabelum.
„Ovdovel,“ odpovedel Doktor s usmevem. „Cim je Kybernetik bez automatu?“
„Jeste je naslapnu,“ odsekl Kybernetik. Dival se. do der po vytlucenych obrazovkach. Elektricke svetlo pomalu zloutlo — bylo cim dal matnejsi a slabsi.
„Akumulatory taky?“ zabroukl Fyzik. Inzenyr vstal.
„Vypada to na to.“
Po ctvrthodince vyrazila do nitra, ci spis na. vrchol rakety sesticlenna expedice. Napred se dostali do chodby a z ni do jednotlivych mistnosti. V Doktorove kabine nasli slepou baterku. Doktor rad shromazdoval spousty veci v dennim zivote zbytecnych. Vzali ji s sebou. Vsude nalezali spoust.
Nabytek upevneny k podlaze se nerozbil, ale z pristroju, nastroju, pomocnych dopravnich prostredku, zasob
