vznikla jakasi neuveritelna kase, v niz se brodili po kolena.
„A ted se pokusime dostat se ven,“ prohlasil Koordinator, kdyz se zase octli v chodbe.
„A skafandry?“
„Jsou v tlakove komore. Tem se teoreticky nemelo nic stat. Ale skafandry jsou zbytecne, Eden ma obstojnou atmosferu.“
„Byl tady vubec nekdo?“
„Ano, pred desiti nebo jedenacti lety kosmicka sonda z patraci patroly, tenkrat, kdyz zmizel Altair se svymi letadlem. Vzpominate?“
„Ale z lidi nikdo?“
„Ne, nikdo.“
Vnitrni zaver komory lezel sikmo nad jejich hlavami. Podivny prvni dojem zpusobeny tim, ze se znamymi prostorami prochazelo v uplne novem seskupeni — steny ted byly podlahami a stropy stenami — pozvolna mizel.
„Tady se opravdu neobejdeme bez te zive pyramidy,“ prohlasil Koordinator. Radne posvitil Doktorovou baterkou na zaver. Svetelna skvrna jej obesla kolem dokola. Zaver hermeticky prilehal.
„Nevypada nejhur,“ konstatoval Kybernetik. Stal se zaklonenou hlavou.
„Opravdu,“ souhlasil Inzenyr. Rekl si v duchu, ze nestvurna sila, ktera smackla nosne vyztuhy tak, ze se rozsypala ustredni rozvodna deska, ktera byla zasazena mezi ne, mohla rovnez zablokovat zaver, ale nechal si tu myslenku pro sebe. Koordinator se podival po ocku na Kybernetika a uz mu chtel rici, aby se sehnul a stoupl si ke zdi, kdyz si vzpomnel na hromady zkrouceneho zeleza, ktere videli v sini automatu, a pozadal o to Chemika.
„Stoupni si rozkrocmo, s rukama oprenyma o kolena, tak to budes mit nejlepsi.“
„Vystupovat v cirku, to byl muj sen. Vzdycky!“ ujistil ho Chemik a sklonil se. Koordinator mu postavil jednu nohu na rameno, odrazil se; stoupl si tak, ze se konecky prstu dotykal sten, a sahl po kyjovite rozsirene hlavici chromove paky.
Zatahl, pak skubl, konecne se na ni povesil. Paka povolila se skripotem, jako kdyby mechanismus zamku byl plny skelneho prachu. Urazila ctvrtinu sve drahy a uvazla.
„Tahas to spravnym smerem?“ zeptal se Doktor; ktery svitil zespodu baterkou. „Raketa lezi.“
„Pocitam s tim.“
„Silneji by to neslo?“
Koordinator neodpovedel. Visel zady ke stene a jednou rukou se drzel paky. Pomalu se snazil pripojit druhou ruku. Bylo to velice tezke, ale nakonec se mu to podarilo. Jak tam nyni visel jako na hrazde, skrcil nohy, aby nekopl Chemika, ktery stal skrcen pod nim, nekolikrat sebou skubl, pritahuje se pazemi a spousteje se. celou vahou tela; az hekl, kdyz v hupu uderil telem o stenu.
Pri tretim nebo ctvrtem pokusu paka trochu povolila. Jeste pet centimetru chybelo do konce jeji drahy. Koordinator soustredil sily a jeste jednou skubl telem dolu. S pekelnym skripotem zaskocila paka do vrubu. Vnitrni zavora byla odstrcena.
„Slo to jako po masle,“ radoval se Fyzik.
Inzenyr mlcel. Vedel sve. Ted se pustili do otvirani zaveru, coz byl ukol obtiznejsi. Inzenyr se jej pokusil uvest do pohybu tim, ze smackl rukojet hydraulickeho mechanismu, ale vedel napred, ze z toho nic nebude. Potrubi na mnoha mistech popraskalo a vsechna kapalina vytekla. Rucni volant, kdyz Doktor-obratil baterku vzhuru, zazaril nad nimi svym kruhem jako aureola. Na jejich gymnasticke moznosti to bylo trochu vysoko — vic nez ctyri metry.
Zacali snaset ze vsech prostor polamane aparaty, podusky, knihy — zvlast prospesna se ukazala,knihovna — a v ni atlasy hvezdneho nebe, neobycejne velke a tluste. Staveli z nich pyramidu jako z cihel. Navrseni dvoumetrove hranice jim zabralo temer hodinu. Jednou se cast sesula a od te chvile zacali pracovat systematicky — pod vedenim Inzenyra.
„Telesna prace je prece jen hruza!“ funel Doktor. Svitilna vezela v otvoru klimatizatoru a ozarovala jim cestu, kdyz behali do knihovny a vraceli se obtizeni knihami.
„V zivote me nenapadlo, ze by.pri letu ke hvezdam mohly panovat tak primitivni podminky, „rikal Doktor udychane.
On jediny jeste mluvil. Konecne Koordinator, pridrzovan svymi druhy, opatrne vystoupil na navrseny jehlan a dotkl se prsty kola.
„Malo,“ rekl. „Pet centimetru mi schazi, vyskocit nemohu, nebo se mi to vsechno rozjede…“
„Mam tady zrovna — Teorie rychlych letu —,“ rekl Doktor a potezkaval v rukou svazek. „Myslim, ze to bude akorat.“
Koordinator pevne sevrel kolo. Svitili mu baterkou. Jeho stin se trepotal na bile plose z plastiku, ktery pokryval to, co nyni bylo stropem. Vtom se hora knih pohnula.
„Pozor,“ zasykl Fyzik.
„Nemam se oc oprit,“ vyrazil z priskrceneho hrdla Koordinator. „Podrzte to tam… Krucinal!!“ zaklel. Kolo mu vyklouzlo z rukou, na okamzik balancoval na vrcholku, nakonec nasel rovnovahu. Nikdo se uz nedival nahoru, chytili se za ruce a ze vsech stran svirali vratkou stavbu z knih, aby se nerozjela.
„Jenom neklej, jak s tim jednou zacneme, nebudeme vedet, kdy prestat,“ varoval ho zdola Doktor.
Koordinator znovu uchopil kolo. Vtom se ozvalo tahle zaskripeni nasledovane dutym lomozem sesouvajicich se knih. Koordinator nad nimi visel ve vzduchu, ale kolo, ktereho se chytil, udelalo cely obrat.
„A tak dale, jeste jedenactkrat,“ rekl, kdyz pristal na tom kniznim bojisti.
Po dvou hodinach bylo zaveru dobyto. Jakmile zacal dvere otvirat, vyrazili sborovy vykrik triumfu.
Kdyz se zaver otevrel, sahal do poloviny vysky chodby a utvoril tak jakousi vodorovnou plosinku, po niz bylo mozno vystoupit bez zvlastnich potizi do tlakove komory.
Skafandry nasli v ploche skrini na zdi v bezvadnem stavu. Skrin ted lezela vodorovne. Chodili po jejich dverich.
„Vyjdeme vsichni, nebo jak?“ zeptal se Chemik.
„Napred se pokusime otevrit vstupni dvere…“
Zapadly tak pevne, jako kdyby tvorily jednolity celek s trupem rakety. Pakami se nedalo pohnout; vsech sest, bok po boku, se do nich oprelo. Pak se pokouseli uvolnit zavity, zmitali sebou stridave hned na jednu, hned na druhou stranu — ani se nehnuly.
„Ukazuje se, ze doletet neni nic — nejtezsi nekdy byva vystoupit,“ rekl sentencionelne Doktor.
„Bajecny humor, gratuluji,“ vycedil pres zuby Inzenyr. Z cela se mu pot rinul do oci. Posedali si na dvere skrine ve zdi.
„Mam hlad,‘“ priznal se za vseobecneho klidu Kybernetik.
„V takovem pripade je dobre neco pojist,“ prohlasil Fyzik a nabidl se, ze zajde do zasobarny.
„Radeji do kuchyne. V chladnicce mozna neco…“
„Sam na to nestacim. Musi se prehazet dobre pul tuny smelcu, abychom se dostali k zasobam. Kdo se hlasi dobrovolne?“
Prvni byl Doktor, Chemik vstal trochu vahave. Kdyz jejich hlavy zmizely za okrajem: pootevreneho zaveru a kdyz zmizel posledni odlesk baterky, kterou si vzali, rekl Koordinator tlumenym hlasem:
„Nechtel jsem o tom mluvit… Je vam vicemene jasne, jak jsme na tom?“
„Ano,“ rekl Inzenyr do cerne tmy pred sebou. Dotkl se natazenou rukou nohy Koordinatora a neodtahl prsty. Potreboval ten dotek.
„Myslis, ze se vstupni dvere nedaji vyriznout?“
Cim?“ zeptal se Inzenyr.
„Horakem, elektrickym nebo plynovym. Mame autogen a…“
„Uz jsi slysel o autogenu, ktery prorezal ctvrt metru keramitu? Clovece!“
Mlceli. Z nitra rakety, jako z zelezneho podzemi, ozyvalo se dute rinceni.
„Tak co? Co?!“ rekl. podrazdene Kybernetik. Slyseli, jak mu zaprastely klouby. Vstal.
„Posad se, „mirne, ale pevne rekl Koordinator.
„Myslite, ze… se dvere svarily s pancerem?“
„Nemusi to byt,“ namitl Inzenyr. „Vis ty vubec, co se stalo?“
„Presne ne. Vletli jsme kosmickou rychlosti do atmosfery tam, kde nemela byt. Proc? Automat se nemohl zmylit.“
