„Automat se nezmylil. My jsme se zmylili,“ rikal Koordinator. „Zapomneli jsme na opravu pro ohon.“
„Pro jaky ohon? Co to povidas?“
„Na plynny ohon, ktery se tahne za kazdou planetou, ktera ma atmosferu, v opacnem smeru, nez se planeta pohybuje. Tos nevedel?“
„Ach ano, ano. Vletli jsme do toho ohonu? Ten prece musi byt strasne ridky…“
„Deset na minus sestou,“ odpovedel Koordinator, „nebo tak neco, ale delali jsme pres sedmdesat kilometru za vterinu, chlapecku. Pribrzdilo nas to jako zed, to byl ten prvni naraz, vzpominate…?“
„‘Ano,“ pokracoval Inzenyr. A kdyz jsme pronikli do stratosfery, delali jsme jeste deset, nebo mozna i dvanact. Mela se vlastne uplne rozsypat, zvlastni, ze to vydrzela.
„Raketa?“
„Je propocitana na dvacetinasobne pretizeni, ale nez praskla obrazovka, videl jsem na vlastni oci, jak rucicka vyskocila ze stupnice. Stupnice ma rezervu na tricet.
„A my?“
„A co… my?“
„Jak jsme to mohli vydrzet — rikas, rikas, ze byla stala decelerace 30 g?“
„Ne stala. -Ve spickach urcite. Brzdici trysky prece ze sebe vydaly vsecko. Proto doslo k pulsaci.“
„Ale automaty ji vyrovnaly a nebyt kompresoru — „rekl s pridechem vzdoru v hlase Kybernetik. Zmlkl, uvnitr rakety se neco s rinkotem kutalelo, jako. kdyby se po. plechu valila zelezna kola. Ticho.
„Co chces od kompresoru,“ rekl Inzenyr. „Az prijdeme do strojovny, ukazi ti, ze udelaly petkrat vic, nez mohly. To jsou prece jenom vypomocne agregaty. Napred jim to roztraslo loziska, a kdyz prisla pulsace…“
„Myslis rezonance?“
„Rezonance taky.Meli jsme se vlastne rozmaznout v delce nekolika kilometru, jako ten nakladak na Neptunu, vis? Presvedcis se sam,az uvidis strojovnu. Muzu ti rict predem, co tam je…“
„Nejsem nijak zhavy; abych uvidel strojovnu. U vsech certu, coze tak dlouho nejdou? Je tma, az boli oci.“
„Svetlo mit budeme, neboj se,“ rekl Inzenyr. Jeste porad, jakoby bezdecne, mel spicky prstu opreny o chodidla Koordinatora, ktery se nehybal a mlcel.
„A do strojovny pujdeme, jen tak, z dlouhe chvile. Co jineho budeme mit na praci?“
„Myslis vazne, ze se odtud nedostaneme?“
„Ne, delam si legraci. Takova legrace, to je moje.“
„Nech si to,“ rekl „‘Koordinator. „Za prve. Je tady nouzovy vychod…“
„Clovece! Nouzovy vychod je prave pod nami. Letadlo se muselo poradne zapichnout, nemam nejmensi jistotu, jestli vubec.tyto dvere trci nad zemi…“
„Co na tom? Mame naradi, muzeme vykopat tunel.“
„A nakladni?“ rekl Kybernetik.
„Zaplaveny,“ vysvetlil Inzenyr lakonicky. „Podival jsem se do kontrolni sachty. Jiste praskla nektera z hlavnich nadrzi, je tam nejmin dva metry vody. Pravdepodobne radioaktivni…“
„Jak to vis?“
„Vim, ze je to vzdycky tak. Jako prvni praskne chlazeni reaktoru, to nevis? Ten nakladni vychod pust radsi z hlavy. Musime vylezt tudy, jestli…“
„Vykopame tunel,“ opakoval Koordinator tise.
„Teoreticky je to mozne,“ souhlasil s nim necekane Inzenyr. Umlkli. Bylo slyset kroky cim dal blizsi, v chodbe pod nimi se rozsvetlilo, zavreli oslnene oci.
„Sunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhlete konzerve. Vsecko z zeleznych zasob! Tady je cokolada a tady termosky.“
„Podejte to nahoru!“, obratil se Doktor na ostatni, zatimco se drapal na zaver., Svitil jim baterkou, kdyz vystupovali do komory a skladali konzervy. Prinesli take aluminiove talire.
Pri svetle baterky mlcky jedli.
„Termosky jsou cele?“ podivil se najednou Kybernetik. Naleval si do poharku kavu.
„Je to sice zvlastni, ale jsou. S konzervami to neni horsi. Ale mrazirna, lednicka, sporaky a maly syntetizator, sterilizacni aparatura, vodni filtry — vsecko je na padrt.“
„Sterilizacni aparatura taky?“ rekl znepokojene Kybernetik.
„Taky. Treba by se dala opravit, kdyby bylo cim. Ale to je bludny kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostsi opravarsky poloautomat, potrebujeme proud, abychom meli proud, musime opravit agregat, a na to zase potrebujeme poloautomat.“
„Uradili jste se zatim, mistri techniky? Tak co? Kde zari paprsek nadeje?“ zeptal se Doktor, ktery si tluste mazal suchary maslem a kladl nahoru platky sunky. Necekaje na odpoved pokracoval:
„Jako kluk jsem o astronautice precetl myslim vice knizek, nez vazi cela ta nase nebozka dohromady, a presto jsem nenasel ani jediny pribeh, zadnou historku, ba ani anekdotu o necem podobnem tomu, co potkalo nas. Proc — to nepochopim!“
„Protoze to neni zabavne,“ vysvetlil Kybernetik s umyslem ho popichnout.
„Ano, to je neco noveho, meziplanetarni Robinson,“ rekl Doktor. Zasrouboval termosku. „Az se vratim, pokusim se to popsat, nakolik mi talent dovoli.“
Nastalo hluboke ticho. Sbirali konzervy, az Fyzik prisel na napad, aby je schovali do skrine na skafandry. Ustoupili tedy ke stene, protoze jinak se dvere v podlaze nedaly otevrit.
„Vite co, slyseli jsme jakesi podivne zvuky, kdyz jsme se hrabali v zasobarne, rekl Chemik.
„Jake zvuky?“
„Takove — piskani a praskani, jako kdyby nas neco drtilo.“
„Myslis, ze se na nas zritila cela skala?“ zeptal se Kybernetik.
„To je neco docela jineho,“ vpadl Inzenyr. „Pri vniknuti do atmosfery se vnejsi plast rozpalil na neobycejne vysokou teplotu, na spicce se mozna dokonce roztavil, a ted casti konstrukce chladnou, smrstuji se, na ruznych mistech vznika vnitrni napeti a odtud ty zvuky — pst, i ted je to slyset, dejte pozor…“
Umlkli. Baterka, polozena na plochem kruhu nad vchodem osvetlovala pouze tvare. Uvnitr rakety zaznel tahly hvizd, nekolik kratkych slabnoucich praskavych zvuku a bylo ticho.
„Treba je to nejaky automat? „rekl Kybernetik s nadeji v hlase.
„Videls prece sam.“
„Ano, ale nepodivali jsme se do rezervnich vyklenku.“
Kybernetik se naklonil do tmave chodby, stoje na samem okraji zaklopky, a vykrikl.
„Rezervni automaty!!“
V uzavrenem prostoru hlas zaburacel. Odpovedelo ticho.
„Pojd sem, prozkoumame radne vychod,“ rekl Inzenyr. Klekl pred mirne prohloubenou desku, priblizil oci k obrube, osvetloval ji centimetr po centimetru. Prejizdel tak skvrnou svetla podel tesneni, ktere bylo rozpukano drobounkou. sitkou trhlinek.
„Zevnitr neni nic roztaveneho. Zadny div ostatne, keramit je velice spatny vodic tepla.“
„Co abychom to zkusili jeste jednou?“ navrhl Doktor a polozil ruku na kolo.
„Nema to cenu,“ protestoval Chemik.
Inzenyr polozil ruku na dvere a vyskocil rovnyma nohama.
„Hosi! Potrebujeme vodu! More studene vody!“
„Nac?“
„Dotknete se zaklopky — horka, co?!“
Dotklo se ji nekolik soucasne vztazenych rukou.
„Skoro pali,“ rekl kdosi.
„To je nase stesti!“
„Jak to?“
„Trup je rozpaleny, roztahl se, a dvere taky. Kdyz budeme dvere ochlazovat, smrsti se, a daji se treba otevrit.“
„Voda, to nic neni. Mozna, ze jeste mame led. Mel by byt v mrazicich pultech,“ rekl Koordinator.
Jeden po.druhem seskakovali na dno chodby, ktera dunela dusotem bezicich nohou.
Koordinator zustal u vchodu s Inzenyrem.
