vyvolavali umele presuny a tektonicke poklesy pudy. Vyplytvali ve valce spousty energie, ktera mohla jejich planetu pretvorit v kvetouci sad.
Mezi obyvateli planety byla vrstva bytosti, ktere vynikaly vysokou inteligenci. Jejich ukolem bylo konstruovat myslici stroje a obsluhovat je. Tyto bytosti zustavaly nejaky cas zdanlive neutralni, protoze slouzily obema valcicim stranam. Mimo jine jim dodavaly plany na niceni.“
„To je prece absurdni.“
„Ale presto tomu tak bylo. Cim dele se tahla valka, tim vice upadala uroven civilisace. Byl to proces probihajici nerovnomerne, kolisani s periodickymi navraty rozkvetu, ktery patrne souvisel s prechodnymi mezidobimi klidu, po nichz propukaly boje tim urputnejsi. Velka energeticka centra menila podle vysledku boju nejednou majitele a byla udobi, kdy stala necinne, protoze je prechodni vitezove, nemajici dostatecne technicke znalosti, nedovedli uvest do chodu. Zda se, ze v techto mezidobich se vrstva 'neutralnich' bytosti pokousela zachranit vytvory civilisace, kroniky a dokumenty v skrysich, zakladanych v horach a pustych, neobydlenych mistech. Na pozustatky takoveho tresoru jsme narazili v dobe vypravy k Bile kouli. Pak zacala jedna z valcicich stran nabyvat prevahy. Byla si uz tak jista svym vitezstvim, ze vyslala na Zemi strelu, jejiz let skoncil katastrofou. Tady kroniky konci. Dalsiho prubehu udalosti se muzeme jen domyslet. Ke katastrofe doslo pravdepodobne v udobi valky o dobyti celeho energetickeho systemu. Dost mozna, ze bytosti, ktere to zavinily, nemely dostatecnou predstavu o funkci pristroju. Neni vsak vylouceno, ze to bylo jinak, a kdo vi, neni-li toto vysvetleni nejpravdepodobnejsi. Mozna, ze v okamziku, kdy jim hrozila porazka, sahli k nejkrajnejsimu prostredku. Byl to vyboj deuteronu, urcenych ke zniceni Zeme…“
„A kdy k tomu doslo?“
„V dubnu roku 1915 uverejnil jeden mlady belgicky vedec studii, v niz sestavil prehled prumernych rocnich teplot na Venusi za poslednich ctrnact let. Vsechny kolisaly kolem ctyriceti stupnu Celsia a pouze za posledni rok pozorovani vystoupila teplota na 290 stupnu Celsia. Toto zvyseni trvalo necely mesic. Bylo to vsak v dobe svetove valky… a tehdy se nikdo nezajimal o nejake astronomicke fantasie… a na celou vec se zapomnelo jako na vysloveny omyl vedce zacatecnika…“
Zazvonil telefon. Osvatic volal astronoma do centraly, protoze s nim chtela mluvit Zeme. Arsenjev odesel.
„A zahynuli vsichni?“ obratil jsem se na fysika, ktery se stale jeste sklanel nad stolkem a zkoumal velkym zvetsovacim sklem obrazce na fotografiich.
„Vsichni? Jak je to mozne? Proc se nikdo nezachranil, ani tak hluboko pod povrchem, tam, kde je cerna plasma… Ale treba jeste nekde ve vzdalene oblasti planety ziji…“
„Nemame skutecnou jistotu, ze nezije ani jedina z onech bytosti,“ odpovedel Cinan. „Jsme-li vsak presto o tom presvedceni, pak jen proto, ze mame neomezenou duveru v jejich genialitu. Zni to jako vysmech, ale je tomu tak.“
Mlcel jsem.
„Znicit sebe v domneni, ze se tim nici cely svet, to je velke a desive pokuseni…“
Cinan se na mne dival primhourenyma ocima. Po chvili prisel do kabiny Arsenjev. Byl vzrusen.
„Poslyste,“ zvolal, „vzpominate si na to misto «raportu», ktere nas tak udivovalo a v nemz se mluvi o hledani neceho nebo nekoho krome obyvatel Zeme? Domnivali jsme se, ze posadka meziplanetarniho letadla nevenovala pozornost lidem, protoze hledala nejake jine, nejake 'skutecne' tvurce civilisace… Ted se to vysvetlilo! Na Zemi znovu zpracovavaji preklad «raportu» na podklade materialu, ktery jsme jim vyslali, a tu je vysledek: oni vubec nehledali 'tvurce civilisace', ani zadne bytosti… nybrz patrali po zarizenich, ktera by byla s to zadrzet nicivy vyboj a odrazit jej zpet, na Venusi!“
„Ano, to je mozne,“ rekl Lao Cu a vstal. „Sdelili nam cely text?“
„Zatim ne. Dubois mi slibil, ze mi jej oznami za pul hodiny. Pujdete se mnou, Lao, a take vas bych prosil, kolego Candrasekhare, budete moci vyslat dalsi cast vypoctu.“
Matematik, ktery byl dosud zamestnan za isolacni stenou uvnitr maraxu, objevil se mezi dvema rozvodnymi deskami, otevrenymi jako dvere. Stal jsem porad na temz miste. Vedci rozmlouvali, jejich hlasy ke mne doletaly z nesmirne dalky.
„Takovy tedy byl konec…“ rekl jsem. „Chteli nas vyhladit… Je v tom neco nepochopitelneho. Nerozumim tomu proste, byli skutecne zosobnenym zlem?“
Po techto slovech se rozhostilo ticho. Candrasekhar, ktery pracoval u stolku, nechal klesnout ruku s nastrojem.
„V to neverim,“ rekl.
„To znamena…?“
Candrasekhar hodil odisolovane konce kabelu na desku maraxu:
„Co vlastne vime o obyvatelich planety? Nic. Nevime, jak vypadali, netusime to ani, nevime, co bylo naplni jejich zivota… z tisicu veci, ktere jej cinily bohatym, zname ve skutecnosti jednu jedinou: plan na vyhlazeni lidstva.“
Odmlcel se na nekolik vterin.
„Vime, ze hmota je slepa, ze nad ni nebdi zadna Prozretelnost, ktera by privadela bloudici na pravou cestu. Do nesmirnych prostor vesmiru vnasi rad clovek, nebot vytvari hodnoty. Bytosti, byt sebemocnejsi, ktere se oddavaji niceni, nesou v sobe svou vlastni zkazu. Co si mame o nich myslit? Fantasie selhava, rozum zustava stat nad premirou utrpeni a smrti, obsazenou v slovech: vyhlazeni planety. Mame jeji obyvatele odsoudit? Obyvali snad Venusi netvorove? Ja myslim, ze ne. Cozpak ty nejhruzyplnejsi valky na Zemi nezurily mezi staty, ktere se skladaly z hrnciru, rolniku, uredniku, tesaru, rybaru, maliru? Byly snad ty miliony a miliony lidi, kteri v techto valkach padli, horsi nez my? Nebo si zaslouzili jakymkoli jinym zpusobem smrt vice nez my? Profesor Arsenjev se domniva, ze obyvatele Venuse byli posilani do valek stroji. Neni to nezvratne jiste, ale pripustme, ze tomu tak bylo. Coz lidi neposilal do valek stroj — sileny, chaoticky bezici stroj spolecenskeho radu, kapitalismu? Muzeme vedet, kolik Beethovenu, Mozartu, Newtonu zahynulo pod jeho slepymi udery drive, nez dozrali a vytvorili nesmrtelna dila? Nebyly na Zemi bytosti, ktere delaly to, co se vam, pilote, zdalo silenstvim — nebyli to obchodnici se smrti, kteri slouzili obema valcicim stranam a prodavali jim zbrane?
Nasli bychom tu nejednu analogii. A neni to nahoda, protoze jiste existuji spolecne zakony, jimiz se ridi dejiny rozumnych bytosti. Rozumnych… Jak horce zni toto slovo v podobne chvili! Avsak mezi nami je prave tak velky rozdil jako mezi zivotem a smrti. Energie, ktera mela zaplavit Zemi, vzplala nade vsemi mesty teto planety v podobe atomovych slunci, slunci, ktera zahorela nikoli na veky, aby podporovala a tvorila zivot, nybrz na jediny okamzik, aby zivot znicila. V teplote milionu stupnu vrely a roztekaly se jejich velkolepe stavby, horely stroje, praskaly a taly stozary radioaktivnich emitoru, explodovala podzemni potrubi, z nichz vytekala cerna plasma. Tak vznikla krajina, kterou jsme spatrili nekolik desitek let po katastrofe: zriceniny, spaleniste, pouste, lesy ztvrdlych krystalu, reky plasmy zivorici v divokych roklinach i ta Bila koule, posledni svedek katastrofy, jejiz centraly, nezkoordinovane, ale stale jeste cinne, funguji a nesmyslne a chaoticky uvolnuji nahromadenou energii… a budou tak pracovat, pokud budou zasoby cerne plasmy pulsovat v podzemnich nadrzich… Muze to trvat stovky let… neobjevi-li se na teto planete clovek!“
„Priserne dedictvi…“ zaseptal jsem.
„Ano,“ rekl Arsenjev, „ale my mame pravo po nem sahnout. Kdyz si lide zacali uvedomovat, ze jsou druhy, spjatymi spolecnym osudem, a ze jsou unaseni vesmirem na teze planete, ze jsou jako my posadkou lodi a ze jejich zivoty jsou spolu svazany jako nase, protoze jsou obraceny stejnym smerem — octli se nad propasti. Tvari v tvar zkaze, kterou mu nesl dejinny vyvoj, pokousel se imperialismus strhnout s sebou cele lidstvo. A kdyz jsme bojovali proti nemu, bojovali jsme o neco vetsiho nez o holy zivot. Tvary hmoty nabyvaji krasy a vyznamu jedine tehdy, zrcadli-li se v ocich, ktere se na ne divaji. Jedine zivot dava svetu smysl. Proto budeme mit odvahu vratit se na tuto planetu. Navzdycky si vryjeme do pameti vzpominku na jeji tragedii, tragedii zivota, jenz se postavil proti zivotu a byl sam znicen.“
Arsenjev pristoupil k televisoru.
„Pratele! Venuse — to je teprve prvni etapa. Nase vyprava je prvnim krokem na ceste, jejihoz konce nikdo z nas nedovede ani domyslit. Verim, ze prekrocime hranice slunecni soustavy a pujdeme dal, ze vkrocime na tisice nebeskych teles, ktera krouzi kolem jinych slunci, a ze prijde cas — snad za milion, snad za miliardu let — kdy clovek zalidni celou Galaxii a svetla nocniho nebe mu budou tak mila jako svetla vzdalenych domovu. A i kdyz si tu dobu nedovedeme predstavit, vim, ze az do ni potrva laska, protoze laska je dukazem krasy sveta, ktery nachazime v ocich druheho cloveka.“
