„Pozor!“ vykrikl jsem. „Ted!“
Malicka jiskricka preskocila do dratu. Do prsou me uhodilo rozpalene kladivo. Strzen narazem vzduchu, odletl jsem v jecicim oblaku ohne.
POSADKA
Probudilo me ostre svetlo. Nizko nade mnou zaril oslnivy reflektor. Lezel jsem na necem chladivem a mekkem. Chtel jsem si rukou zaclonit oci, ale neco ji zadrzelo.
„Jen klid,“ rekl neci hlas.
Hlava se mi rozjasnovala. Pohledl jsem stranou. Tarland v bilem plasti se naklanel nad vozikem. Staly na nem sklenene priklopy a pristroje. V trubicich zarilo svetlo. Moje leva ruka lezela na gumovem polstarku, do predlokti byla vbodnuta jehla, k ni vedla gumova hadicka. Sklenenou trubickou, ktera ji spojovala s pristrojem, protekala svetlecervena tekutina. Citil jsem, jak mi do zil vnika lechtavy, teply proud.
„Copak,“ podivil jsem se, „transfuse?“
Bylo mi stale tepleji. Vsechno kolem mne bylo zvlastne klidne a neskutecne. Tarland odsunul pristroj, rychle vytahl jehlu a pritiskl na ranku ctverecek gazy.
„Kdo to tady zpiva?“ zeptal jsem se. Slysel jsem vysokou, konejsivou melodii. Bylo mi dobre. Myslenky plynuly lenive. Objevovaly se jakesi temne obrazy: putovani mrtvymi, svetelkujicimi souteskami, rozstepene kristalove steny, tmave stoly, galerie… kde to vsechno jen bylo? V ledovci? V Himalaji nebo ve snu? Naraz se mi vynoril v pameti posledni utrzek skutecnosti, prozite v plnem vedomi: jeskyne, cerne, slabe osvetlene balvany a dva draty, nad nimiz jsem se sklonil, abych…
Zavrel jsem oci. Kdyz jsem je otevrel, padl muj pohled na kotouc televisoru na protejsi stene. Na cernem pozadi lezely malinke jiskry.
„Hvezdy?“
Zpevem byl hlas motoru. Leteli jsme. Do kajuty vesli dva lide: Rainer a Arsenjev.
„Jak je vam?“ zeptal se astronom.
„Dobre.“
Nevim, proc se mi v hlave vynorila otazka, kterou jsem ihned polozil:
„Proc to mesto svitilo? Byl to lucit?“
Muzi stojici nad luzkem na sebe pohledli.
„Ne, to byla baryosodikova sklovina, ktera nema s lucitem nic spolecneho. Sviti, protoze byla ve chvili vybuchu vystavena ucinku zareni,“ hovoril Rainer, nanejvys spokojeny, ze mi muze dat tak zevrubnou odpoved.
„Vybuch? No pravda… ten krater…“ rekl jsem, „poslyste…“
Tarland me prerusil:
„Nesmite mluvit. Casu je dost, vsechno se dovite.“
Pozadal oba vedce, aby opustili kajutu. Slysel jsem, ze jim ve dverich povida neco o otresu mozku a o tom, ze musim byt usetren jakehokoli rozcilovani.
„Ale co se stalo potom?“ protestoval jsem slabe, kdyz se vratil. „Uvolnil se pruchod?“
Tarland mi zmeril puls:
„Profesor Arsenjev vas vynesl z temnot na svetlo a ja — jsem vas znovu stvoril.“
Usmival se. Jeste na neco jsem se ho chtel zeptat, ale vsechno se pomichalo, popletlo, odplulo nekam daleko. Uvidel jsem modrou oblohu… zpivali ptaci… Usnul jsem.
Trvalo to dlouho, nez jsem se dovedel z ohleduplnych reci, ktere stale a stale prerusoval muj osetrovatel Tarland, jak me Arsenjev vynesl z podzemi, kdyz byla chodba uvolnena, jak se snazil ucpat trhliny v mem skafandru, jak se mu jednu chvili zdalo, ze uz jsem v agonii, jak se potom objevilo raketami privolane pasove auto a dopravilo nas do Kosmokratoru.
V bezvedomi, napolo zaduseneho jedovatou atmosferou, ktera vnikla trhlinami do skafandru, s nalomenymi zebry, polozil me biolog na operacni stul. Nez jsem po prve otevrel oci, uplynulo tricet sest hodin. Potom vsak jsem se zacal rychle uzdravovat, spaval jsem temer cely den, a kdyz se blizila hodina jidla, probouzel jsem se s vlcim hladem. Kdyz jsem zacal chodit, naridil mi Tarland vdechovani umeleho horskeho vzduchu a ozarovani horskym sluncem. Jeste porad jsem se nesmel vyptavat svych druhu na mrtve mesto a na obyvatele Venuse. Biolog to oduvodnoval tim, ze jsem prestal otres mozku a musim se vystrihat rozcilovani. Marne jsem mu vysvetloval, ze neukojena zvedavost je neobycejne silnym duvodem k rozcilovani. Ve sve odpovedi mi radil, abych se zdrzoval v centrale u velkych obrazovek, protoze mel za to, ze v dobe rekonvalescence nepusobi nic dojmem tak uklidnujicim jako pohled na hvezdne nebe. Po mem urazu krouzil Kosmokrator jeste pres sest dni nad planetou, pak se od ni vzdalil spiralou ve vetsich a vetsich zavitech a nastoupil zpatecni cestu k Zemi.
Je samozrejme, ze pohled na hvezdy me vubec neuklidnoval a docela urcite nemohl ukojit muj hlad po vedeni. Moril jsem Tarlanda tak dlouho, az jsem ho konecne tretiho dne cesty, kdyz mi vytahoval stehy ze zacelenych ran, zahnal tak do uzkych, ze svolil, abych se jiz dovedel vsechno.
Vedci pracovali v kabine maraxu. Nejakou dobu jsem se prochazel po chodbe. Toho dne rano byly vypnuty motory a raketa letela jen vlivem pritazlivosti Slunce. Vladlo ticho tak naproste, jako by bylo kusem vecnosti. Kdyz jsem vstoupil, stali vedci kolem ustredniho stolku maraxu. Stropni svetla byla ztlumena; lide se rysovali jako tmave siluety na pozadi zelenave zaricich obrazovek. Elektromotory jednotvarne bzucely. Z maraxu se odvijely kotouce dratu z jakehosi kovu, bezely po drazkovanych deskach k elektromagnetum a znovu se navijely na civky, upevnene na stojanech. Candrasekhar prehodil paku. Konec posledniho dratu se chvilku kroutil po hladke desce stolku jako kovovy cerv, zachvel se a zmizel na civce. Bzuceni proudu utichlo. Vsechny obrazovky se potahly sedi, v niz se rozplyvala ztuhla splet zelenych hieroglyfu. Rozsvitila se kulata zarivka.
Arsenjev udelal nekolik kroku kabinou sem a tam, prejel si celo hrbetem ruky a pohledl mi do oci:
„Chcete to vedet?“
Prikyvl jsem.
„Neni snadne slozit ze zachranenych fragmentu dejiny bytosti neznameho druhu… tim spis, jsou-li to dejiny jejich vyhlazeni…“
Posledni svetelka doutnajici na obrazovkach zmizela. Staly ted kolem nas sere a mrtve.
„Kroniky, ktere mame, zachycuji zlomkovite udobi asi stoosmdesati let. Prvni srozumitelny uryvek obsahuje plan invase na Zemi. Zprvu jsem se domnival, ze ovladnuti Zeme pro ne znamenalo naplneni nabozenskeho mythu; za jeho symbol jsem pokladal znameni dvou kruznic protatych primkou, s nimz jsme se setkavali ve zriceninach, ale kroniky nam davaji obraz naprosto odlisny. Planetu obyval rod tvoru chladne uvazujicich. Kdyz pred pul druhym stoletim prikrocili k provadeni sveho planu, premysleli, mohou-li jim lide byt nejak prospesni. Kdyz zjistili, ze se jim k nicemu nehodi, rozhodli se nas odstranit. Prostredek, jehoz k tomu chteli uzit, nemel zpusobit skody na nasich mestech, silnicich, tovarnach… aby jich pozdeji mohli sami pouzivat. Vyboj zareni mel vyslat na Zemi radioaktivni mrak. Pak, az by klesla ionisace, zacala by Bila koule odpalovat tisice raket, ktere by pristavaly na povrchu Zeme jiz mrtve, tedy pripravene, aby je prijala. Chteli znicit zivot, ale zachovat vse, co nebylo zivotem… Prestoze vsak uvazovali tak ledove presne, prestoze vzali v uvahu vsechny veliciny, na jednu prece jen v rozpoctu zapomneli: na sebe. Kdyz obrovske paprskomety a Bila koule byly jiz temer hotovy, v posledni fazi uskutecnovani planu, pustili se do boje sami mezi sebou. Podarilo se jim dosahnout vytceneho cile… ale na sve vlastni planete!“
Vse, co Arsenjeva obklopovalo, stiralo se a ztracelo. Zahleden do jeho tvare, vnimal jsem ji jako bilou skvrnu na tmavem, neurcitem pozadi. S kamennym klidem pokracoval:
„Neni nam jasny jejich vztah k strojum. Snad to byl nejaky vrcholny vladni organ. Bud jak bud, prave stroje vypracovaly podrobny plan utoku na Zemi. A stroje take delaly valecne plany a posilaly je na smrt.“
„Oc bojovali?“
Arsenjev zvedl na desce lezici klubko dratu, jako by je vazil na dlani.
„To neni jasne. Snad o pravo usadit se na Zemi. Byl to narod na vysokem stupni civilisace, rasa vynikajicich konstrukteru a budovatelu, osnujicich smele plany — niceni a vladnuti. Takova spolecnost se nutne musela drive nebo pozdeji obratit sama proti sobe. Nez valka skoncila desivou pohromou, vlekla se desitky let. Nektere jeji faze jsou nam zhola nepochopitelne, bez ohledu na siroke casove mezery, ktere zeji v kronikach podzemniho archivu. Ukryti v podzemi, zasazovali si rany vyboji obrovskych kvant energie, zasypavali se mraky jedovatych prasku,
