Abychom pobyt v mrtvem meste zbytecne neprodluzovali, rozdelili jsme se pak na dvojice, z nichz kazda mela za ukol aspon zbezne prohlednout jednu ctvrt.
Arsenjevovi a mne pripadlo rozsahle prostranstvi, pokryte lesem vylamanych sloupu, ploten, navrstvenych na sobe, piliru, rozervanych mostnich konstrukci a spleti uzkych cest, zavatych pisecnymi presypy, ktere se tahly v prikopech mezi strmymi hladkymi kupolkami. To vsechno vydavalo matnou zari. Vladlo zde hrobove ticho, jen svetla nasich svitilen probouzela houfy stinu v poloseru tesne nad zemi.
Kdyz jsme vysplhali na vysoky nasep, pokryty vlnami vychladleho kovu, uvideli jsme neco jako pozustatky obrovskych hub s plochymi klobouky, asi trosky nejakych stroju. V pozadi krajiny vystupovala na svitivem podklade temna silueta vysoke budovy. Prave to, ze byla na rozdil od sveho okoli ponorena do tmy, vabilo nas k ni. Obesli jsme ji zblizka; kdyz jsme vsak nenasli vchod, navrtali jsme v zakladech otvory pro naloze fulguritu. Explose otevrela hvezdicovity prulom, kterym jsme vlezli dovnitr. Kdyz jsme vystoupili po zbytcich sikme plochy podpirane piliri, octli jsme se v prostorne hale. Byla vystlana kovovymi skorapkami, promisenymi necim, co vypadalo jako kusy kozesiny. Byly to na popel spalene pozustatky snad nejakych organismu a pri nejlehcim doteku se rozpadaly v prach. Uprostred haly se tycil ctyrboky pilir s dvema kulatymi otvory. Byl duty a tvoril jakousi sachtu. Ze zdi vycnivaly kratke, dolu obracene haky. Sestoupili jsme sachtou nekolik metru dolu, a kdyz jsme se prodrali hromadami rumu, objevili jsme hotovy labyrint nizkych a uzkych chodbicek. Jedny se paprskovite rozbihaly, jine bezely spiralovite a protinaly predchazejici v pravem uhlu. Byla zde hluboka tma. Ve svetlech svitilen se na zdech objevovaly svisle vyklenky. V kazdem z nich byly sikmo upevneny trojuhelnikovite plochy, huste provrtane malymi dirkami. V dirkach, na prihradkach vyklenku a pod nimi lezely kupy stribrnych zrnek, navlas stejnych, jako byla ta, ktera jsem kdysi pokladal za kovove broucky. Arsenjev se domnival, ze tato prostora je jakasi knihovna nebo archiv. Nasledoval jsem jeho prikladu a nacpal jsem si kapsy kovovymi zrnky. Sli jsme dal. Nebali jsme se, ze zbloudime, protoze gyrokompasy zaznamenavaly neomylne kazde nase odboceni a zmenu smeru cesty. Nektere chodby byly tak uzke, ze jsme jimi nemohli projit, jine se tykvovite rozsirovaly v kulovite cely spolu souvisici, jako by to byla soustava z kovu vyfouknutych dutin, spojenych elipsovitymi chodbickami. Kdyz jsme asi hodinu prochazeli podzemni prostory, vraceli jsme se nahoru, napred strmou chodbou, pak prostornou halou. Jeji dno bylo vydlazdeno hladkymi cernymi deskami, ktere pokryvala tenka vrstva prachu. Kdyz jsem nahodou vrhl svetlo stranou, zpozoroval jsem na sede plose retez tmavych skvrn. Ihned jsme k nim zamirili.
Na deskach pokrytych prachem rysovaly se ovalne stopy prumeru asi ctyr centimetru. Vypadaly jako stopy nekoho, kdo presel zaprasenou plochu na chudach, zakoncenych ovalnym kovanim. Arsenjev zmeril vzdalenost mezi dvema stopami; bylo to 36 centimetru. Sledovali jsme je dlouhou svazujici se galerii, ktera se poznenahlu zuzovala, az se zmenila v jakousi stolu se sbihajicimi se stenami. Misty prach nelezel a tu jsme stopy ztraceli s oci; protoze vsak jine cesty nebylo, sli jsme dal. Znenadani chodba zahnula. Hladke steny koncily a prechazely ve skalu. Dole, v nerovne skalni stene, zel cerny otvor. Tesne pred nim byla puda pokryta vrstvou ztvrdleho, sedecervenaveho bahna. Stopy, vedouci do tmave diry, otiskly se tam ovalnymi jamkami. Rozhodli jsme se, ze pujdeme dale, tak daleko, jak to jen bude mozne.
Museli jsme se plazit po rukou a po kolenou. Steny podzemni chodby byly z celistve, neprilis hrbolate skaly. Kdysi tudy jiste plynul podzemni potok; na uzsich mistech, kde si proud vody razil cestu se znasobenou silou, byly steny ohlazene. Tu a tam na dne v jilu na kost ztvrdlem bylo znat ovalne otisky. Obcas zabubnovaly na prilbu male kamenky, sypajici se pramenkem se stropu. Konecne se chodba tak zuzila, ze jsme nemohli lezt dal ani po ctyrech. Strop byl prostoupen temnymi vrstvami horniny podobne cedici, ktere byly rozbrazdeny hlubokymi trhlinami. Arsenjev, ktery lezl prvni, posvitil do hlubin zuzene chodby.
„Tam dal se to rozsiruje,“ rekl. Plizil se dal, ale vzapeti se vratil, protoze uvizl mezi balvany. Teprve kdyz sundal batoh a paprskomet, vsoukal se s mou pomoci do skalniho hrdla. Ride se jeho prikladem, nechal jsem batoh u melkeho vycnelku skaly. Protoze jsem byl stihlejsi, podarilo se mi prolezt snadneji. Chvilku bylo uplne tma. Najednou se zeme zatrasla. Neco me bolestive uderilo do nohy. Vrhl jsem se prudce vpred a bleskurychle jsem se protahl do volnejsiho mista chodby. Ozvalo se dlouhotrvajici temne duneni, pak hluk nekolika riticich se kamenu — a nastalo ticho.
Zasvitila baterka. Bylo tu dost mista, abychom si mohli stoupnout vedle sebe. Arsenjev posvitil do otvoru chodby. Cernala se tam stena balvanu. Cast skaly se sesula. Byli jsme zasypani.
„Fulgurit!“ rekl Arsenjev.
Mel jsem v kapse nekolik roubiku teto traskaviny. Podal jsem mu je. Pak sahl rukou do kapsy pro rozbusku a zapalny kabel. Baterku si povesil na prsa. Za okenkem prilby jsem videl jeho oblicej ve svetle odrazenem od skaly. Najednou sebou trhl a zustal stat bez hnuti. Ohmataval jednu kapsu, pak druhou. Pohledl na mne. Uvidel jsem v jeho ocich to, co jsem tam dosud nikdy nevidel: obycejny lidsky strach.
Trvalo to vterinu. Primhouril oci.
„Nemas rozbusky?“ zeptal se.
„Ne.“
„Ja taky ne. Vypadly mi asi, kdyz jsem se plizil.“
Fulgurit je traskavina neobycejne bezpecna. Bez specialnich rozbusek neexploduje, ani kdyz jej vlozime do ohne. Ctyri naloze, ktere jsem mel, nebyly k nicemu. Kousky sedave hmoty, nic vic.
Arsenjev se mlcky obratil. Sli jsme dal chodbou, ktera se tocila. Pocital jsem kroky: dvacet, pak prudka zatacka a chodba se rozsirovala. Kruh svetla dopadl na skalu.
Stali jsme v nevelke jeskyni, zplostele jako lebecni dutina hada. Merila v prumeru osm kroku. Uderil jsem cepinem do skaly. Kompaktni skalni stena nezaznela dute. „Je to prece koryto podzemniho potoka,“ uvazoval jsem horecne, „voda musela nekudy odtekat, musime pozorne hledat.“
Spatril jsem misto, kudy voda odtekala. Podzemni koryto pokracovalo kdysi dal, avsak z vrchnich vrstev se urval kus skaly a vklinil se do chodby takovou silou, az se po stenach rozbehla jemna sit trhlinek. Rozrusena skala, tarasici chodbu vlivem nesmirneho tlaku shora, splynula se svym okolim tak dokonale, ze ji od neho odlisovala jen ponekud temnejsi barva. Tam, kde vrustala do dna jeskyne, byla vrstva pisku. Uvidel jsem v nem ovalnou jamku, posledni clanek retezu stop, ktery nas privedl sem a zmizel pod neproniknutelnou prehradou.
„S tim jsem nepocital…“ zamumlal Arsenjev pres zatate zuby, tise, jakoby sam pro sebe. Usedl na kamen.
„Zhasnete svitilnu, nebo se baterie vybije. Muze nam jeste byt dobra.“
„Jsme zasypani.“
„To vim. Zhasnete svitilnu.“
Udelal jsem to a naraz padla na nas takova tma, jako by nas cerny ptak uderil do oci kridly. Krecovite jsem zamrkal. Pod vicky se mi rozstrikly zlute hvezdy. Podival jsem se na svitici cifernik hodinek. Uplynuly teprve ctyri minuty, mel jsem vsak pocit, ze to byla pri nejmensim pulhodina.
Ze tmy prystil do meho nitra nepokoj. Zaviral a otviral jsem oci, ale ani sebenepatrnejsi zablesk neprosvetloval temnoty. Arsenjev pojednou vstal. Slysel jsem, ze potme obchazi jeskyni. Pak rozsvitil svetlo. Zacal otukavat skalu kladivkem cepinu. Ozyvala se zvukem vsude stejne hluchym.
Vratili jsme se do chodby a proklepavali jeji steny a strop. Znovu jsme prozkoumali misto zavalu. Do otvoru mohl vniknout po pas jen jediny clovek. Chvili jsem se potykal s balvany, ktere jej uzaviraly. Zily mi nabehly a puls ve spancich se hlasite rozbusil. Balvany se ani nehnuly, byly do sebe tak vmacknuty, jako by byly stmeleny cementem. Pak zkousel stesti Arsenjev. V tichu bylo slyset jen nas rychly dech. Beze slova jsme se vratili do jeskyne a usedli ke skalni stene. Oba jsme zhasli baterky. Vtom jsem si vzpomnel na Arsenjevuv cepin; muj zustal u batohu. Rozsvitil jsem baterku a bezel do chodby. Rozmachl jsem se a zacal jsem busit do skulin skalni barikady. Jemne jehlicky kremite horniny zvonily a odskakovaly od prilby.
„Nechte toho,“ rekl Arsenjev pomalu, „nema to smysl.“
Rozmachoval jsem se lesklou oceli, busil jsem vsi silou. Skala zvonila, ale nepovolovala. Odletovaly ulomky. Vkladal jsem do uderu vetsi a vetsi silu; zmocnila se mne zurivost, rozprahl jsem se tak divoce, ze jsem div neupadl. Topurko mi prasklo v rukou. Nepotrebna sekerka cepinu cinkla o skalu a spadla na zem. Ulomila se tesne pod kovanim.
Vratil jsem se k Arsenjevovi.
„Jak jsme hluboko?“ zeptal jsem se, kdyz jsem si vydechl.
„Takovych patnact metru pod povrchem.“
Zase jsme sedeli potme. Asi po dvaceti minutach me napadlo, ze jsem jednu stenu chodby neproklepal dost peclive; mozna, ze tam je za tenkou prehradou nejaka skulina, cesta na svobodu… Vyskocil jsem a rozsvitil baterku. Jeji svetlo me oslepilo a zaroven pripravilo o ilusi. Skalu jsme prohledali dobre, neni v ni zadny otvor,
