zadna trhlina, nic, docela nic.
„Sednete si,“ rekl monotonne Arsenjev. „Sednete si.“
Jeho velky stin prilnul nehnute ke skale.
„A zhasnete baterku… uz zloutne…“
Svetlo bylo skutecne trochu slabsi. Bylo potreba vymenit baterii; byla tam, kde jsem ji nechal, v batohu…
Pozorne jsem si prohledl vlakenko wolframu, svitici v zarovecce, zhasil jsem baterku a ztezka jsem se posadil. Na hodiny jsem se ted uz nemohl divat. Bylo sest. Byli jsme zasypani uz pul druhe hodiny. Pritiskl jsem prilbu ke skale.
Dute, sumive ticho.
Zvykal jsem si na tmu. Vladl zde klid tak hluboky, ze se me pomalu zmocnovala ospalost. Unavene svalstvo dychtive prijimalo odpocinek. Za posledni den jsem se hodne nadrel. Ani jsem oka nezamhouril. Odstranoval jsem ssutiny, pomahal jsem tlacit automobil pres hromady trosek…
Najednou mne z drimoty vytrhla myslenka, ze mam neco vykonat: vymenit baterii ve svitilne. Jiz jsem se uplne probral, kdyz se myslenka znovu vratila. Zmocnil se mne hnev. Rozhodl jsem se, ze se budu drzet zkratka. Zavrel jsem oci, ulozil jsem se co nejpohodlneji na ploche kameny. Jsem doma, je temna rijnova noc. Chladna, ja vsak rad spavam pri otevrenem okne. Ticho, dokonce i vitr uvazl ve vetvich zahrady. V osm rano mam letet do Kahiry. Mohu spat skoro az do svitani.
Namlouval jsem si to, ale marne. Opet jsem se podival na hodinky. Tri ctvrti na sedm. Znenadani jsem si vzpomnel, jak se jmenuje Arsenjev krestnim jmenem. V prave uplynulych tydnech jsme k sobe nemeli tak blizko jako v dobe letu.
„Petre!“ rekl jsem.
Ozval se okamzite:
„Co?“
„Nic,“ rekl jsem tiseji. „Chtel jsem jen vedet, jestli spite.“
Tak uplynula noc. K ranu jsem usnul, ale spanek neprinesl odpocinek. Prudce jsem se vytrhl ze spani, protoze jsem citil, ze se prihodilo neco strasneho. Ruce uderily o studenou skalu. Bylo zima. Rozsvitil jsem baterku.
Arsenjev, mohutny jako obr, lezel naznak. Sedava kombinesa byla zmackana a potrisnena belavymi skvrnami. Nespal. Dival se na mne okenkem v prilbe.
„Je pet hodin,“ rekl. „Pet rano.“
„Nestalo se v noci nic noveho?“
Vedel jsem, ze nas nenajdou, i kdyby po nas patrali, presto vsak jsem se zeptal.
„Ne.“
Arsenjev vstal.
„Kam jdete?“
„Prohlednout si skalu.“
Kroky zadunely a pozvolna slably. Pak bylo ticho. Trvalo dlouho. Vykrikl jsem. Kroky se vratily.
„Co se stalo?“
Neodpovedel jsem. Kdyz se tak dlouho nevracel, padl na mne strach. V nehybnem kulatem svetle bylo videt uzky otvor skalniho hrdla az k zatacce. Nahore visely velke ploske stiny jako vyschli netopyri. Nabral jsem zhluboka dech, vstal jsem a zacal jsem chodit. Sem a tam. Kdyz jsem se nevim po kolikate obratil, ozval se Arsenjev:
„Sednete si. Zbytecne se unavujete. Mimo to se pri pohybu spotrebuje vice kysliku.“
„Chci jej spotrebovat vice!“ rekl jsem. Jeho klid me drazdil. S namahou jsem se ovladl. Posadil jsem se.
Arsenjev si systematicky upravoval skafandr, uhlazoval zahyby, natahoval a povoloval pasy. Vytahl vsechno, co mel v kapsach: tabulku vitaminoveho koncentratu, zapisnik, zapalky, elektrometr a revolver, malinky jako detska hracka.
Nosil jej, protoze to byl darek, nekdo mu jej pred odletem venoval: „Na lov drave zvere na Venusi!“ Potezkal v ruce maly balicek cukru.
„Mate jeste svuj?“
„Ne, snedl jsem jej.“
„Skoda!“
Jeho litost pro spetku cukru me zarazila; trpka slova se mi drala na rty, ale spolkl jsem je. Arsenjev vynal naboj z revolveru. Pochopil jsem, co zamysli.
„To je marne,“ rekl jsem. „Obycejna rozbuska fulgurit nevzniti. Nevzniti jej nic nez specialni detonatory.“
Arsenjev rozzal baterku; svitila slabe.
„Moje taky,“ rekl. „Zhasnete baterku!“
Poslechl jsem. Tma se na nas zritila jako zed. Me telo jako by nikde nekoncilo a splyvalo s ni bez jakehokoli prechodu. Pod zavrenymi vicky plynuly zelene skvrny. Padajici, ostre barevne skvrny. Hodinky tichounce tikaly. Hodiny mijely: devet, deset, jedenact…
Najednou, tak znenadani, az jsem sebou trhl, rekl Arsenjev:
„Koho mate na Zemi?“
Chvilku jsem premyslel, tak vzdalene to bylo:
„Otce.“
„Nikoho jineho?“
„Nikoho.“
„Ja mam zenu…“ a jako by se bal, abych si nemyslil, ze to rekl ze stesku, pokracoval:
„Prave jsem v duchu neco propocitaval, a tak jsem si na ni vzpomnel. Kdyz jsem ji poznal, bavivali jsme se dlouhou dobu jen o matematice. Delal jsem diplomovou praci, prisel jsem na jistou myslenku, na theorii pulsujicich hvezd, a sveril jsem se ji s tim.“
Na chvilku se odmlcel, jako by se sam sobe podivil, ze tolik mluvi.
„Jednou jsme sedeli v zahrade observatore a cetli ve Flammarionovych 'Obyvatelich jinych svetu'. Tu knizku jiste nebudete znat, je velmi, velmi stara. Byl cerven, vecer, padal soumrak… tma houstla, papir sedl, ale my jsme stale cetli dal… tak jako kdyz je clovek mlad… Kdyz se rozplynula posledni slova, zvedli jsme hlavy a nad nami bylo nebe posete hvezdami, tma a svety, ktere vystupovaly ze stranek… a…“
Prestal mluvit.
„Petre?“
Zdalo se mi, ze neco povida, ale tak tise, ze ke mne doletal jen nesrozumitelny sepot.
„Co rikate, Petre?“
Najednou rekl tise, temer zpevne:
„Kdybych ji smel jeste jednou pohladit po tvari…“
„Prestante!“ vykrikl jsem nenavistne. „Prestante!“
Umlkl.
V poslednich hodinach mi nevyvstavaly pred ocima zadne obrazy, zadne myslenky ani vzpominky, nepocitoval jsem hruzu ani zoufalstvi, jen stale se stupnujici vnitrni napeti, jako by na mne spocivalo brime, hrozici, ze me rozdrti. Byl jsem jako clovek, ktery vlastnim telem pritlacil pytel plny nejakych priser a krecovite jej svira, ale pytel se pod nim zmita prudceji a prudceji. Sbiral jsem posledni sily, abych tento zelezny stisk udrzel, protoze jsem vedel, ze se stane neco strasliveho, jestli jej zmirnim, ze se proste rozlije jako louze, a ja jsem se do posledniho dechu bal ne smrti, nybrz toho zsileleho tvora, v nehoz jsem se mohl zmenit… To, co rikal Arsenjev, pronikalo mnou jako rany dykou. Na kratinky zlomek vteriny jsem bojoval sam se sebou, pak jsem resignoval. Ucitil jsem — tomu se prece neda rici vzpominka — ucitil jsem nevyslovne krasnou vuni rozorane zeme, jako bych stal uprostred holych predjarnich lanu, na pahorku, kde nekonecne obzory vydechuji opojnou, omamnou vuni, ktera jest ocekavanim zivota i zivotem samym. To byla nejzazsi mez. Pocitil jsem naprosty, zelezny klid. Vedel jsem, co mam delat. Naklonil jsem se do tmy. Nahmatal jsem jeho zada, mohutne svaly pod prochladlym tkanivem kombinesy. Jako zlodej jsem sahl do jeho kapsy. V prvnim okamziku mi v tom nebranil, az kdyz pres latku ucitil pazbu revolveru, pochopil. V tom okamziku jsme se zacali rvat. Zapasili jsme v hlubokem mlceni, naplnenem zrychlenym oddechovanim. Byl silnejsi. Kdyz vstaval, primackl me ke stene. Nahmatal vypinac baterky, ktera visela
